28 Cdo 5007/2014 — Nejvyšší soud

28 Cdo 5007/2014 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:5. 5. 2015 Spisová značka:28 Cdo 5007/2014 ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.5007.2014.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 11a předpisu č. 243/1992Sb. § 9 odst. 1 předpisu č. 229/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:16. 7. 2015 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 27.7.2015III.ÚS 2263/15JUDr. Vladimír Kůrkaodmítnuto13.10.2015 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 5007/2014 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce B. T. H., zastoupeného Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 1215/32, za účasti České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o určení vlastnictví podle zákona o půdě, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 28 C 182/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. dubna 2014, č. j. 24 Co 98/2013-138, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. listopadu 2012, č. j. 28 C 182/2009-83, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal, aby rozhodnutím soudu bylo nahrazeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu v Pardubicích ze dne 18. února 2009, č. 4900, č. j. 1987/08/Sá/513, ve spojení s rozhodnutím Ministerstva zemědělství – Ústředního pozemkového úřadu ze dne 11. května 2009, č. j. 10813/09-133300, a bylo jím určeno, že žalobce je vlastníkem označených nemovitostí, jež patřily do majetku ležící pozůstalosti po jeho předchůdci JUDr. L. T. H., zemř. 29. 9. 1944. Soudy nižších stupňů byla věc projednávána v režimu řízení podle části páté (§ 244 a násl.) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, po té, co označeným rozhodnutím pozemkového úřadu nebylo vyhověno návrhu žalobce na určení vlastnictví oprávněné osoby, koncipovanému nyní jako nárok restituční (s odkazem na zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon o půdě“; resp. zákon č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb.). Bylo přitom zjištěno, že žalobcem nárokované nemovitosti přešly na stát podle dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, a dekretu presidenta republiky č. 108/1994 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, a to jako majetek patřící do ležící pozůstalosti po otci žalobce JUDr. L. T. H. (zemř. 29. 9. 1944). Restituční nárok žalobce uplatnil u pozemkového úřadu až dne 22. října 2008, po uplynutí lhůt stanovených § 11a odst. 1 a 2 zákona č. 243/1992 Sb., kdy neuplatněním práva ve stanovené lhůtě (do 31. prosince 1992, resp. do 15. července 1996) dochází k zániku tohoto práva (pokud takové právo žalobci vůbec svědčilo). Přitom odvolací soud poukázal i na výsledky předchozího žalobcem zahájeného řízení o určení vlastnického práva (ve věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 10 C 88/92), dodávaje, podání žaloby v označené věci (opírající se o obecné předpisy) nelze pokládat za uplatnění nároku podle restitučních předpisů (zde zákona č. 243/1992 Sb.). Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež pokládá za přípustné podle ustanovení § 237 občanského soudního řádu, maje za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení právní otázky, při němž se odvolací soud odchýlil o ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Pokládá za nesprávné, uzavírají-li soudy nižších stupňů, že byly naplněny podmínky pro konfiskaci majetku podle dekretů presidenta republiky č. 12/1945 Sb. a 108/1945 Sb., za situace, kdy – jak dovolatel tvrdí – se zůstavitel Dr. L. T. H. ani jeho dědicové vůči Československé republice neprovinili a kdy byl konfiskován majetek zemřelé osoby; dovozuje, že v takovém případě majetek převzal stát bez právního důvodu. Vysvětluje důvody, pro které dříve uplatňoval nároky podle obecných předpisů, žalobou o určení vlastnického práva, a kritizuje změnu rozhodovací praxe, jež nastala přijetím plenárního stanoviska Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05. Vzhledem ke změně judikatury, jež označuje pro sebe za těžko předvídatelnou, je žalobce názoru, že mu nelze klást k tíži, neuplatnil-li dříve nárok podle restitučních předpisů. Pokládá za spravedlivé, aby „takto uplatněný nárok (tj. uplatněný podle obecných předpisů) byl posouzen jako včasný i ve vztahu k restitučním předpisům“ a jiný výklad označuje za „formalistický“. Navrhl, aby Nejvyšší soud změnou napadeného rozsudku podané žalobě vyhověl, případně aby rozsudky soudů nižších stupňů zrušil. Nejvyšší soud dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. Shledal, že dovolání není přípustné. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. § 237 o. s. ř.). Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. ledna 2008, sp. zn. 28 Cdo 5050/2007, dostupný též na webových stránkách Nejvyššího soudu) „tvoří zákon č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, spolu se zákonem o půdě jednolitý celek, komplex norem upravující restituce zemědělského majetku, vzájemně provázaný řadou ustanovení. Zákon č. 243/1992 Sb. byl vydán Českou národní radou na základě zmocnění obsaženého v ust. § 7 zákona o půdě a byly jím (mimo jiné) rozšířeny skutkové podstaty, tvořící právní důvod pro vydání zemědělského majetku oprávněným osobám, postupem podle zákona o půdě“ (srov. § 3 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb.). Ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1, věty první zákona o půdě, je přitom rozhodující, že oprávněná osoba uplatnila nárok u pozemkového úřadu (srov. např. již rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. února 1993, sp. zn. 15 Ca 46/93, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod pořadovým číslem 70, ročník 1994, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 1999, sp. zn. 20 Cdo 1000/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 1999). Neuplatněním práva v zákonem stanovené lhůtě právo zaniká (srov. § 11a odst. 1 a 2 zákona č. 243/1992 Sb.). Jestliže v posuzované věci žalobce uplatnil restituční nárok podle zákona o půdě u pozemkového úřadu až dne 22. října 2008, učinil tak zřetelně po uplynutí zákonem stanovené lhůty, jež v případě osoby splňujících podmínky oprávněné osoby podle § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. skončila k 29. květnu 1992 (srov. § 11a odst. 1 cit. zákona), resp. 5. července 1996, jde-li o nově otevřenou lhůtu podle § 11a odst. 2 cit. zákona vztahující se toliko na uplatnění restitučního nároku osobami, které v důsledku absence trvalého žití na území České republiky k 31. prosinci 1992 nebyly k tomuto dni oprávněnou osobou (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. července 2002, sp. zn. IV. ÚS 142/2000). Uplatnění nároku podle restitučního zákonodárství přitom nelze zaměňovat s podáním žaloby o určení vlastnického práva u soudu, opírající se o obecné předpisy, jíž nelze obcházet restituční zákonodárství (srov. např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, uveřejněné pod č. 477/2005 Sb.; z judikatury dovolacího soudu např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001). Z navazující argumentace žalobce přitom vyp