28 Cdo 52/2006 — Nejvyšší soud

28 Cdo 52/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 11. 2006 Spisová značka:28 Cdo 52/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.52.2006.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 3 odst. 1 předpisu č. 87/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 385/07 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 52/2006 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Františka Ištvánka ve věci žalobkyně M. D., zastoupené advokátem, proti žalovanému B. p. P. 1, s. p. v likvidaci  zastoupenému advokátem, za vedlejšího účastenství na straně žalovaného 1) Bytového družstva – M. S. „U P.“ 2) M. č. P. 1  obou zastoupených advokátem, 3) H. S.,  dosud zastoupené advokátem, o uzavření dohody o vydání věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 251/95, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2004, č.j. 20 Co 226/2004-237, takto: I.  Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.                                                    O d ů v o d n ě n í : Obvodní  soud  pro  Prahu  1  rozsudkem  ze  dne  7. 4. 2003,  č.j. 25 C 251/95-182, ve znění opravných usnesení ze dne 16. 4. 2004 a 27. 4. 2004, uložil žalovanému povinnost uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání věci, a to ½ spoluvlastnického podílu k nemovitostem – domu č.p. 272 – III na M. n. č. 1 v P. a pozemku parc. č. 201, obojí v k.ú. M. S. Žalovaný byl zavázán k náhradě nákladů řízení, vzniklých žalobkyni ve výši 12.150,- Kč.             Žalobkyně byla prvostupňovým soudem shledána osobou oprávněnou podle § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Nemovitosti byly žalobkyni jako podílové spoluvlastnici k ½ konfiskovány na základě dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. formou výměru tehdejšího ONV v P. 11 ze dne 15. 6. 1953 (s právní mocí dne 29. 12. 1953), tedy v rozhodném období ve smyslu § 1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Konfiskační výměr byl vydán, aniž byly splněny hmotněprávní podmínky stanovené zmíněným dekretem, jednalo se tedy o akt politické perzekuce žalobkyně podle § 2 zákona č. 87/1991 Sb. Žalovaný měl ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. (1. 4. 1991) k nemovitostem právo hospodaření a žalobkyně, jež jako osoba bez trvalého pobytu v ČR využila možnosti uplatnit restituční nárok podle nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., vyzvala žalovaného k  uzavření dohody o vydání věci dne 26. 4.1995, tedy  v zákonné lhůtě. Při posouzení podmínky státního občanství žalobkyně se soud prvního stupně spokojil s osvědčením datovaným dne 31. 10. 1995, přičemž ohledně existence tohoto občanství ke dni 1. 4. 1991 dovodil jeho kontinuitu bez ohledu na sňatek žalobkyně v roce 1948 s britským státním příslušníkem; v mezidobí se žalobkyně pokoušela o zachování československého státního občanství a nelze na ni nepřiměřeně přenášet důkazní břemeno, jestliže se správní spisy nepodařilo nalézt. Ostatně i v tomto mezidobí bylo se žalobkyní jednáno jako s čs. státní občankou, zejména při vydání konfiskačního výměru.             K odvolání žalovaného i obou prvních vedlejších účastníků rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 7. 2004, č.j. 20 Co 226/2004–237, tak, že změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a žalobu na uzavření dohody o vydání věci zamítl. Žalovanému ani vedlejším účastníkům nebyla přiznána náhrada nákladů řízení před žádnou z nižších instancí.             Odvolací soud považoval většinu podmínek pro uplatnění restitučního nároku za splněnou, zabýval se však otázkou, zda žalobkyně splnila podmínku československého (posléze českého) státního občanství ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. a zda tedy je oprávněnou osobou ve smyslu § 3 odst. 1 citovaného zákona. Dovodil, že sňatkem uzavřeným dne 27. 2. 1948 s britským státním občanem žalobkyně získala britské občanství podle tehdy platného tamního zákona (British Nationality Act), pozbyla však československé. Podle svého tvrzení sice podala žádost o ponechání čs. státního občanství podle § 2 odst. 1 zákona č. 102/1947 Sb., o nabývání a pozbývání československého státního občanství, existence rozhodnutí tehdejšího ministerstva vnitra o ponechání občanství však nebyla prokázána (žádný spis ohledně občanství žalobkyně, ani z pozdější doby, nebyl nalezen) a samotný fakt vydání osvědčení žalobkyni o jejím českém státním občanství ze dne 31. 10. 1995 nestačí. Jde sice o veřejnou listinu, ale v řízení zjištěné skutečnosti, vedoucí k neprokázání údajně zachovaného čs. občanství žalobkyně v roce 1948, byly způsobilé zvrátit právní domněnku správnosti jejího obsahu.     Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž vytkla odvolacímu soudu dovolací důvody spočívající v nesprávném právním posouzení věci a v tom, že napadený rozsudek vyšel ze skutkových zjištění nemajících v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Žalobkyně brojila zejména proti právnímu závěru odvolacího soudu, jenž dovodil, že pozbyla sňatkem s britským občanem čs. státní občanství; přitom při uplatnění restitučního nároku doložila aktuální osvědčení o státním občanství, občanský průkaz, a není ani občankou USA, kde žije. České občanství jí tedy ve smyslu zákona č. 88/1990 Sb. nebylo obnoveno či znovu uděleno, ale orgány státu ve veřejných listinách (§ 134 o. s. ř.) deklarovaly, že žalobkyně své čs. občanství nikdy nepozbyla. Dovolatelka dále tvrdila, že v argumentaci odvolacího soudu existuje logický rozpor, když odvolací soud tvrdí, že nedohledání jejího tehdejšího správního spisu nesvědčí nezvratně o tom, že spis skutečně existoval (ale ani o tom, že neexistoval), avšak oproti tomu soud jednoznačně konstruuje, že rozhodnutí o ponechání jejího občanství neexistovalo. Dovolatelka zdůraznila, že správní orgány československého státu se k ní vždy chovaly jako ke státní občance, zejména pak v době konfiskace jejího majetku (kdyby šlo britskou státní příslušnici, bylo by to evidováno; žalobkyně také neobdržela žádnou náhradu od britské vlády v rámci jinak používané mezivládní dohody). Dovolací námitky napadají též protiprávnost a diskriminační charakter zákona č. 102/1947 Sb., podle něhož mělo čs. státní občanství žalobkyně zaniknout. Poukazuje se na Úmluvu o státním občanství vdaných žen, sjednanou v N. Y. v roce 1957, a provedenou v Československu zákonem č. 72/1958 Sb. Tato novelizace tehdy platného zákona č. 194/1949 Sb., o nabývání a pozbývání československého státního občanství, vypustila z posledně zmíněného zákona jeho § 5 (povinnost žádat tuzemské správní orgány o ponechání občanství), a tak i tehdejší komunistický režim uznal diskriminační charakter dosavadní zákonné úpravy. Později provedenou novelou zákona č. 194/1949 Sb. zákonem č. 88/1990 Sb. byla zrušena všechna rozhodnutí o odnětí občanství v mezidobí a dána tak postiženým osobám zákonná možnost (pouhým písemným sdělením správnímu orgánu) opět docílit nastolení režimu nevyvratitelné právní domněnky, že nikdy nepřestaly být československými státními občany; také osobám propuštěným na vlastní žádost ze státoprávního svazku bylo umožněno požádat o znovuudělení občanství. Pouze kategorie žen, které – podle odvolacího soudu – měly údajně sňatkem s cizincem pozbýt občanství podle § 2 odst. 1 zákona č. 102/1947 Sb. (a § 5 zákona č. 194/1949 Sb.), nebyla zákonodárcem vůbec zmíněna; to však není opomenutí nápravy u této skupiny žen, ale citovaná ustanovení byla již před listopadem 1989 považována za nezákonná a protiústavní. Důvodem byla diskriminace z důvodu pohlaví, odporující mezinárodním závazkům, a ani tehdejší režim s těmito ustanoveními po jejich zrušení nespojoval důsledek ztráty státního občanství. Vzhledem ke všem těmto argumentům žalobkyně žádala, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení. K dovolání se vyjádřili vedlejší účastníci 1), 2) na straně žalované; ti nesouhlasili s právními názory dovolatelky především ohledně výkladu a relevance zákona č. 102/1947 Sb. Trvali na svém stanovisku, že žalobkyně podle citovaného zákona pozbyla československé státní občanství a tudíž nebyla osobou opr