28 Cdo 572/2002 — Nejvyšší soud

28 Cdo 572/2002 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:19. 12. 2002 Spisová značka:28 Cdo 572/2002 ECLI:ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.572.2002.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 3 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 572/2002 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobců A) Ing. M. Š. a B) M. Š., obou zastoupených advokátem, proti žalovanému V. L., o vyklizení nebytových prostor, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 21 C 100/99, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2001, č.j. 15 Co 342/2001-88, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2001, č.j. 15 Co 342/2001-88 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 13. 3. 2001, č.j. 21 C 100/99-69, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobou podanou dne 1. 3. 1999 u Obvodního soudu pro Prahu 3 domáhali se žalobci vydání rozsudku, jímž měla být žalovanému uložena povinnost vyklidit a vyklizené odevzdat nebytové prostory blíže popsané v žalobě, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku. Tvrdili, že jsou na základě kupní smlouvy ze dne 12.12.1996 vlastníky domu, v němž žalovaný užívá dvě místnosti, které mu byly přiděleny v roce 1982 a 1984 jako byt. Vzhledem k tomu, že jde o místnosti nebytové, které nebyly žalovanému dány do nájmu, užívá tyto místnosti neoprávněně. Obvodní soud pro Prahu 3 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 12.4.1999, č.j. 21 C 100/99-18, žalobě vyhověl v plném rozsahu. Dovodil, že dohoda o užívání bytu ze dne 10.4.1992 je neplatný právní úkon podle § 39 o.z. a jejím předmětem je plnění nemožné ve smyslu § 37 odst. 2 o.z. Věc posoudil podle § 126 odst. 1 o.z. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 31.3.2000, č.j. 15 Co 452/99-44, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Učinil tak z důvodů nedostatečně zjištěného skutkového stavu zaměřeného na zjištění účelu, pro který byla stavba povolena, jak je svým stavebnětechnickým uspořádáním vybavena, popřípadě k jakému účelu se užívá bez závad podle § 104 odst. 1 stavebního řádu. Vyslovil, že posouzení, zda v určitém objektu jsou prostory bytové či nebytové je posouzením právní otázky. Soud prvního stupně nato rozsudkem ze dne 13.3.2001, č.j. 21 C 100/99-69, žalobě vyhověl v plném rozsahu. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že žalobci jsou vlastníky nemovitosti, ve které se nacházejí předmětné místnosti. Vzal za prokázáno, že žalovaný předmětné místnosti užíval od roku 1990 původně s bratrem J. L. a dále na základě dohody o užívání bytu ze dne 10.4.1992 uzavřené s tehdejší vlastnicí domu Ing. E. P. a smlouvy o nájmu bytu ze dne 30.1.1998 uzavřené s žalobci. Rovněž vzal za prokázané, že rozhodnutím ze dne 24.11.1934, č.j. III-54553/34 byla povolena změna na byty s tím, že se jedná o provizorium kdykoliv odvolatelné. S ohledem na obsah výše uvedeného rozhodnutí bylo s předmětnými prostory nakládáno jako s bytovými. Věc posoudil podle § 104 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., v platném znění s tím, že za rozhodující považoval posouzení pro jaký účel je stavba svým stavebnětechnickým uspořádáním vybavena a pro jaké účely ji lze v současné době užívat bez závad. Dospěl k závěru, že nájemní smlouvy ze dne 10.4.1992 a 30.1.1998 jsou neplatné, neboť předmětem smluv je od počátku plnění nemožné podle § 37 odst. 2 o.z. Povinnost vyklidit nebytové prostory vázal soud prvního stupně s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.9.1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96 na zajištění bytové náhrady. Zde zohlednil skutečnost, že v případě žalovaného jde o početnou rodinu se čtyřmi nezletilými dětmi. Ohledně námitky neplacení řádného nájemného za užívání předmětných prostor dospěl k závěru, že nešlo o úmyslné vyhýbání se této povinnosti, nýbrž o důsledek ne příliš dobré finanční situace početné rodiny žalovaného. K odvolání žalobců Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30.10.2001, č.j. 15 Co 342/2001-88 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Převzal skutková zjištění i právní posouzení soudu prvního stupně. Uzavřel, že pokud nebyly k dispozici listinné důkazy svědčící o tom, že předmětné prostory byly kolaudovány jako bytové, je nutno vycházet z ustanovení § 104 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb. Ztotožnil se rovněž se závěrem soudu prvního stupně, že smlouvy o nájmu bytu ze dne 10.4.1992 a 30.1.1998 jsou neplatné, neboť jejich předmětem není byt. Shodně se soudem prvního stupně věc posoudil podle § 3 odst. 1 o.z. a vyklizení nebytových prostor podmínil zajištěním náhradního bytu. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost blíže nezdůvodnili. Namítali, že rozsudek odvolacího soudu má právní vady a spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Poukazovali na skutečnost, že nezavinili neoprávněné přidělení nebytových prostor za účelem bydlení. Nesouhlasili s posouzením § 3 o.z. s odůvodněním, že žalovaný již od roku 1995 řádně neplatí poplatky za užívání jednotky a s tím spojené poplatky za služby. Podle dovolatelů žalovaný též nesplácí dluhy na nájemném a poplatcích za služby. Soudům obou stupňů vytýkali nedostatečná skutková zjištění ve vztahu k § 3 o.z. Navrhli proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vyjádření k dovolání nebylo podáno. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Odvolací soud v daném případě v rozporu s ustanovením bodu 15 části dvanácté, hlavy 1 zákona č. 30/2000 Sb. neprojednával odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, vydanému přede dnem účinnosti tohoto zákona, podle dosavadních procesních právních předpisů a jmenovitě co do uvedení lhůty k případnému dovolání proti svému rozsudku nesprávně výslovně odkazoval účastníky řízení na odlišnou právní úpravu této lhůty v nyní platném ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. (ve znění zákona č. 30/2000 Sb.). Tento postup odvolacího soudu musel dovolací soud posoudit ve smyslu ustanovení § 243c a ustanovení § 204 odst. 2 o.s.ř. (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) jako nesprávné poučení o dovolání a o lhůtě k jeho podání. Dovolací soud proto posuzoval dovolání jako včas podané, třebaže bylo učiněno po uplynutí jednoměsíční lhůty podle ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). Zjistil dále, že dovolání bylo podáno osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení řádně zastoupenými advokátem ( § 240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání nelze upřít opodstatnění. Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Vzhledem k tomu, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spojena se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, kterým je možno dovolání odůvodnit, je tedy důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost takového dovolání nezakládají). Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ