28 Cdo 579/2005 — Nejvyšší soud

28 Cdo 579/2005 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:10. 5. 2007 Spisová značka:28 Cdo 579/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.579.2005.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 2277/07 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 579/2005 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatele J. U., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 9. 11. 2004, sp. zn. 17 Co 600, 601/2003, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 14 C 95/92 (žalobce J. U., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1. G. h. m. P., zastoupené advokátem, a 2. H. m. P., zastoupenému advokátkou, o uzavření dohody o vydání nemovitostí), takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. O d ů v o d n ě n í : O žalobě žalobce, podané u soudu 25. 3. 1992, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7, čj. 14 C 95/92 a 14 C 155/99-409. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo uloženo žalované G. h. m. P. uzavřít se žalobcem J. U. dohodu o vydání tří ideálních čtvrtin domu čp. 6 a pozemků - parc. č. 12, parc. č. 13, parc. č. 14 a parc. č. 15 v katastrálním území P. – T. Žaloba žalobce byla však zamítnuta, pokud se jí žalobce domáhal vůči G. h. m. P. uzavření dohody o vydání další jedné čtvrtiny pozemku parc. č. 15 v katastrálním území T. Žalované G. h. m. P. bylo uloženo zaplatit žalobci na úhradu nákladů řízení 9.060,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalované g. bylo dále uloženo zaplatit do pokladny Obvodního soudu pro Praha 7 na úhradu soudního poplatku 500,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku; této g. bylo ještě uloženo zaplatit do pokladny Obvodního soudu pro Prahu 7 na úhradu zálohovaných nákladů řízení 104.236,20 Kč (jak to bylo vyčísleno v usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze 4. 9. 2003. čj. 14 C 95/92 a 14 C 155/99-415) do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Žaloba žalobce J. U. proti žalovanému H. m. P. o uzavření dohody o vydání týchž nemovitostí byla zamítnuta. Žalovanému H. m. P. nebyla přiznána náhrada nákladů řízení. O odvolání žalované G. h. m. P. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 z 25. 7. 2003, čj. 14 C 95/92 a 14 C 155/99-409 (ve spojení s unesením téhož soudu ze 14. 3. 2002, čj. 14 C 95/92-415, a ve znění opravného usnesení ze 17. 10. 2003, čj. 14 C 95/92 a 14 C 155/99-429) bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 9. 11. 2004, sp. zn. 17 Co 600, 601/2003. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušen v zamítavém výroku ve věci (označeném I.) ohledně 1/4 pozemku parc. č. 15 v katastrálním území T. a řízení v tomto rozsahu bylo zastaveno. Rozsudkem odvolacího soudu byl dále změněn výrok žalobě vyhovující (označený II.) tak, že byla zamítnuta žaloba žalobce ohledně ideálních 3/4 domu čp. 6 a pozemků parc. č. 13 a parc. č. 14, jakož i ohledně poloviny pozemku parc. č. 15 v katastrálním území T. Ve výrocích rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení byl změněn výrok o úhradě soudního poplatku ze strany žalované G. h. m. P., a to tak, že se jí úhrada soudního poplatku neukládá; žalované g. nebyla přiznána náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně; také státu nebyla přiznána náhrada zálohovaných nákladů řízení (vyplacených Obvodním soudem pro Prahu 7). V odvoláním napadených zamítavých výrocích ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení ve vztahu žalobce a žalovaného H. m. P. zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. Posléze bylo rozhodnuto, že se žalované G. h. m. P. nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že „odvoláním napadený žalobě vyhovující výrok ve věci samé nelze potvrdit“. Odvolací soud především konstatoval, že „není správné stanovisko žalovaného H. m. P., že žalobcem uváděné nemovitosti ztratily charakter samostatných věcí a jsou součástí areálu T. z.“, když takový závěr z důkazů, provedených v tomto řízení, nevyplývá a tyto nemovitosti v katastrálním území T. jsou samostatně vedeny v katastru nemovitostí“. Pokud soud prvního stupně rozhodl o povinnosti G. h. m. P. k uzavření dohody ohledně 1/4 pozemku parc. č. 15 v katastrálním území T., odvolací soud uváděl, že musel tento výrok rozsudku soudu prvního stupně zrušit a v tomto rozsahu řízení zastavit pro překážku věci rozhodnuté, protože o tomto ideálním dílu pozemku parc. č. 15 bylo totiž již meritorně rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 z 30. 11. 1999, sp. zn. 14 C 95/92, a to zamítavým výrokem, který již nabyl právní moci. Dále odvolací soud uváděl, že „o další ideální čtvrtině pozemku parc. č. 15 v katastrálním území T. bylo rozhodnuto odvoláním nenapadeným zamítavým výrokem přezkoumávaného rozsudku soudu prvního stupně z 25. 7. 2003 a současně odvoláním napadeným vyhovujícím výrokem rozsudku bylo rozhodnuto o 3/4 tohoto pozemku; předmětem odvolacího řízení tu proto nemůže a nemohlo být více než 1/2 pozemku parc. č. 15 v katastrálním území T.“. V odvolacím řízení žalobce nově uvedl, že budova čp. 6 v P. – T. je umístěna na více pozemcích, protože součástí této budovy je tzv. oranžerie, takže v dohodě o vydání věcí by mělo být uvedeno namísto dosavadního údaje, že tato budova není jen na pozemku parc. č. 12. Odvolací soud byl dále toho názoru, že podle rozhodnutí Ministerstva kultury z 8. 1. 1993, čj. 14.888/92, přešly pozemky parc. č. 14 a parc. č. 15 v katastrálním území T. do vlastnictví obce H. m. P., včetně povinnosti uspokojit oprávněné restituční nároky, a že G. h. m. P. k nim má právo hospodaření v rozsahu určeném zřizovací listinou. V odvolacím řízení pak odvolací soud z tohoto rozhodnutí Ministerstva kultury vycházel s tím, že toto rozhodnutí, ani jiné rozhodnutí Ministerstva kultury se kromě pozemku parc. č. 14 a parc. č. 15 jiných pozemků netýká. Odvolací soud byl tedy toho názoru, že ve vlastnictví státu zůstal dům čp. 6 a pozemky parc. č. 12 a parc. č. 13 v katastrálním území T. a až do 1. 1. 2001 měla k tomuto majetku ve vlastnictví státu právo hospodaření G. h. m. P. Toto právo hospodaření dnem účinnosti zákona č. 219/2000 Sb. (tj. ke dni 1. 1. 2001) zaniklo podle ustanovení § 57 odst. 5 zákona č. 219/2001 Sb. Věci, k nimž právo hospodaření takto zaniklo, jsou majetkem státu podle § 10 písm. b) zákona č. 219/2000 Sb. Pokud s těmito věcmi souvisejí závazky, pak takové závazky přešly na stát. Za stát ve věcech takových závazků jedná Ú. p. z. s. v. v. m. Žalovaná G. h. m. P. tedy není vlastníkem domu čp. 6 a pozemků parc. č. 12 a parc. č. 13 v katastrálním území T., ale hospodaří s nimi fakticky, protože souvisejí s areálem T. z. Protože závazky související s těmito nemovitostmi přešly dnem 1. 1. 2001 na stát, pak podle názoru odvolacího soudu „v takovém případě nezbývá než dovodit, že G. h. m. P. není v daném případě pasívně legitimována k uzavření dohody o vydání domu čp. 6 a pozemků parc. č. 12 a 13 v T.“. Žalobě žalobce nemohlo být proto v tomto směru vyhověno. G. h. m. P. nemá podle své zakládací listiny právo činit právní úkony spojené se změnou vlastnictví; toto právo vykonává obec H. m. P. Pozemky parc. č. 14 a parc. č. 15 v katastrálním území T. byly rozhodnutím Ministerstva kultury ČR převedeny do vlastnictví H. m. P., přičemž toto rozhodnutí bylo vydáno podle § 6 zákona č. 172/1991 Sb. G. h. m. P. by proto mohla být ohledně těchto dvou pozemků pasívně legitimovány v tomto sporu, když spolu s vlastnictvím přešla na obec i povinnost vydat věc, pokud byl důvodně uplatněn restituční nárok. Odvolací soud byl však toho názoru, že „protože i proti obci H. m. P. byla žaloba v této právní věci uplatněna, stejný nárok nemůže obstát vůči G. h. m. P. Žaloba proti H. m. P. byla tu však rozsudkem soudu prvního stupně zamítnuta a žalobce se proti tomuto výroku neodvolal; zamítavý výrok pak už nabyl právní moci. Odvolací soud proto konstatoval, že pokud šlo o dům čp. 6 a o pozemky parc. č. 12 a 13 v katastrálním území T., zůstaly tyto nemovitosti ve vlastnictví státu a právo hospodaření, které k nim žalovaná g. měla, v průběhu řízení zaniklo a přešlo na stát ze zákona č. 219/2000 Sb. spolu se závazky týkajícími se těchto věcí. Pokud šlo o pozemky parc. č. 14 a 15 v katastrálním území T. přešly do vlastnictví obce (včetně povinnosti vydat je v případě