28 Cdo 63/2022 — Nejvyšší soud

28 Cdo 63/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 2. 2022 Spisová značka:28 Cdo 63/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.63.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Zmírnění křivd (restituce) Organizační složka státu Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 21a o. s. ř. § 1 odst. a předpisu č. 231/1991 Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:19. 4. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 63/2022-142USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) J. Š., narozeného XY, a b) J. G., narozené XY, obou bytem XY, zastoupených M. G., narozeným XY, bytem tamtéž, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, identifikační číslo osoby: 000 06 947, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení 56 953 421 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 178/2021, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2021, č. j. 25 Co 174/2021-90, takto: Dovolání se odmítá. O d ů v o d n ě n í : Shora označeným usnesením Městský soud v Praze (dále také jen „odvolací soud“) potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 3. 2021, č. j. 21 C 45/2019-73, jímž jmenovaný soud vyslovil svou místní nepříslušnost a současně rozhodl, že pro právní moci usnesení bude věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 1. Žalobci se domáhají zaplacení částky 56 953 421 Kč, odůvodňujíce podanou žalobu tvrzeními, jež dle soudu prvního stupně mohou odůvodňovat kvalifikaci uplatněného práva jako nároku na finanční náhradu dle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (nárok na náhradu za znehodnocení vydaných nemovitostí), kdy organizační složkou příslušnou vystupovat v dané věci za stát je Ministerstvo financí [ve smyslu § 1 písm. a) zákona č. 231/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky v mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů], sídlící v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 1 [jenž je tak obecným soudem žalované (státu), potažmo soudem k řízení místně příslušným; § 84, § 85 odst. 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“]. Také odvolací soud vycházel z toho, že podle žalobních tvrzení je předmětem řízení peněžitá částka, jež má žalobcům kompenzovat znehodnocení specifikovaných pozemků a s tím související omezení vlastnického práva (a v daném směru tak aproboval závěry soudu prvního stupně o podřaditelnosti uplatňovaného práva aplikovanému ustanovení o poskytování náhrad dle zákona č. 87/1991 Sb., odkazuje dále pak i na ustanovení § 1 písm. a/ zákona č. 231/1991 Sb., dle nějž je ve věcech finančních náhrad dle citovaného restitučního předpisu orgánem příslušným jednat za stát Ministerstvo financí). I kdyby však nešlo o nárok na finanční náhradu dle zákona č. 87/1991 Sb., nebylo by podle odvolacího soudu z žádného právního předpisu možné dovodit příslušnost jiné organizační složky státu; i podle kompetenčního zákona (zákon č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů) přichází pak vzhledem k finanční povaze žalobci uplatněného práva do úvahy pouze Ministerstvo financí, jež je dle § 4 odst. 1 tohoto zákona ústředním orgánem státní správy mj. pro státní rozpočet, státní pokladnu České republiky či finanční hospodaření. Usnesení odvolacího soudu napadla dovoláním žalovaná Česká republika – Ministerstvo financí (dále také jen „dovolatelka“). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že napadené usnesení závisí na vyřešení otázky v rozhodovací praxi dosud neřešené, a to určení Ministerstva financí jako organizační složky příslušné v dané věci jednat za stát „pouhým odkazem na § 4 odst. 1 kompetenčního zákona“, je-li požadována finanční náhrada bez ohledu na její právní titul a skutkové okolnosti vzniku. Namítá, že žalobci sami vyloučili, že by uplatňovali nárok podle zákona č. 87/1991 Sb. S poukazem na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 30 Cdo 629/2005, vytýká, že soud nedostál požadavku řádně určit organizační složku příslušnou v daném řízení jednat a tím zatížil řízení vadou. K tomu dovolatelka uvádí, že Ministerstvo financí ve vztahu k vydání nemovitostí dle zákona č. 87/1991 Sb. „nemá založenou žádnou působnost“. Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), podané dovolání odmítl (dle § 243c odst. 1 o. s. ř.), neboť není přípustné. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými). Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. K dovolatelkou vymezenému předpokladu přípustnosti dovolání (formulované dosud neřešené právní otázce) lze předeslat následující. Soudní praxe je dlouhodobě ustálena v názoru, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek (na více závěrech), z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Zpochybnění jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením totiž nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li [popř. není-li dovoláním (kvalifikovaně) napaden] rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí také spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016, či ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2706/2018). Odvolací soud svůj závěr o příslušnosti Ministerstva financí vystupovat v daném sporu za stát založil na dvou na sobě nezávislých závěrech. Jak plyne z odůvodnění napadeného usnesení, předně poukázal na ty závěry, k nimž dospěl již ve svém předchozím usnesení vydaném v této věci (ze dne 18. 1. 2021, č. j. 25 Co 8/2021-67), v němž se ztotožnil s úvahou, že žalobci se podanou žalobou domáhají finanční náhrady dle zákona č. 87/1991 Sb. a že ve věcech finančních náhrad dle zákona č. 87/1991 Sb. je v souladu s § 1 písm. a) zákona č. 231/1991 Sb. příslušným orgánem státu právě Ministerstvo financí. K tomu pak připojil i další (spíše pak jen podpůrnou) argumentační linii, že i v tom případě, kdyby snad nešlo o nárok na finanční náhradu dle odkazovaného restitučního předpisu, s ohledem na povahu nároku (po státu požadovaná peněžitá náhrada) bylo by možno dospět k témuž závěru (odůvodněnému pak i odkazem na ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 2/1969 Sb.), že příslušnou organizační složkou státu je zde Ministerstvo financí, dodávaje, že z žádného předpisu nelze dovodit příslušnost Ministerstva spravedlnosti, ovšem ani Ministerstva průmyslu a obchodu či Ministerstva pro místní rozvoj (viz § 13 odst. 1 písm. a/, § 14 odst. 1 zákona č. 2/1969 Sb.), jestliže se žalobci nedomáhají, aby žalované byla uložena povinnost zdržet se zásahů do jejich vlastnického práva, případně povinnost „umožnit těžbu písku na předmětných pozemcích“. Jestliže se dovolatelce nepodařilo prostřednictvím podaného dovolání zpochybnit první (nosný) důvod, jímž odvolací soud odůvodnil své rozhodnutí (závěr o příslušnosti Ministerstva financí, opřený o kvalifikaci žalobci uplatněného práva jako finanční náhrady dle zákona č. 87/1991 Sb. – k tomu srov. i dikci ustanovení § 1 písm. a/ zákona č. 231/1991 Sb.), kdy ve vztahu k tomuto posouzení dovolání postrádá i zákonem stanovené obligatorní náležitosti (zejm. řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání; srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/