28 Cdo 67/2020 – Nejvyšší soud

28 Cdo 67/2020-665 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně XAVEROV trade, a. s., se sídlem v Praze 4, Lopatecká 223/13, identifikační číslo osoby: 27242731, zastoupené JUDr. Radkem Jonášem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 10, U Roháčových kasáren 1555/10, proti žalovaným 1) Státnímu statku hl. m. Prahy „v likvidaci“, se sídlem v Praze 5, Holečkova 8, identifikační číslo osoby: 00064092, zastoupenému JUDr. Jaroslavem Nejtkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Jeremenkova 763/88, 2) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 52 C 416/2016, o dovolání žalované 2) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. srpna 2019, č. j. 58 Co 199/2019-631, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. srpna 2019, č. j. 58 Co 199/2019-631, se, vyjma výroku I., ruší; současně se ruší rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. listopadu 2018, č. j. 52 C 416/2016-592, a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 9 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 11. 2018, č. j. 52 C 416/2016-592, určil, že žalobkyně je vlastníkem pozemků parc. č. 4572/1 a parc. č. 4573/1, obou v katastrálním území Horní Počernice – dále „předmětné pozemky“ (výrok I.), tutéž žalobu vůči žalovanému 1) zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.). Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně (toliko proti výrokům II. a III.) a žalované 2) rozsudkem ze dne 15. 8. 2019, č. j. 58 Co 199/2019-631, odmítl odvolání žalované 2) proti výroku II., kterým bylo rozhodnuto o věci samé ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1), a proti výroku III. o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1) (výrok I.), dále rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky III. a IV.). Žalobkyně se podanou žalobou domáhala určení vlastnického práva k předmětným pozemkům, a to z důvodu duplicitního zápisu vlastnictví v katastru nemovitostí, v němž je jako vlastník předmětných pozemků uvedena nejen žalobkyně, ale též Česká republika, s právem hospodaření pro žalovaného 1). Odvolací soud – ve shodě se soudem prvního stupně – dovodil, že vlastníkem předmětných pozemků je žalobkyně, neboť právo hospodaření k těmto pozemkům svědčilo i jejím právním předchůdcům. Jako správné odvolací soud aproboval i právní posouzení věci, jež vedlo soud prvního stupně k závěru, že žalovaný 1) není pasivně legitimován v tomto sporu o vydání předmětných pozemků. Žalovaný 1), byť je v katastru nemovitostí stále zapsán jako osoba, které svědčí právo hospodaření s předmětnými pozemky ve vlastnictví státu, ve skutečnosti není oprávněn s tímto majetkem hospodařit. Tento stav platí již ode dne 1. 1. 2001, kdy vstoupil v účinnost zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích (dále „zákon č. 219/2000 Sb.“), jež v ustanovení § 57 odst. 5 vyslovil zánik práva hospodaření k věcem ve vlastnictví státu vykonávaného státními organizacemi uvedenými v odstavci 1 tohoto ustanovení (dosavadní státní podniky a státní rozpočtové a příspěvkové organizace, u nichž byla funkce zakladatele a pravomoc tyto organizace zřizovat, řídit a zrušovat přenesena podle zvláštních právních předpisů na příslušná zastupitelstva obcí a které ke dni účinnosti tohoto zákona dosud nezanikly). Na uvedeném závěru podle soudů nižších stupňů ničeho nemění ani ustanovení § 55b zákona č. 219/2000 Sb., včleněné do zákona novelou provedenou zákonem č. 51/2016 Sb., kterým se mění zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále „zákon č. 51/2016 Sb.“), jež dle svého znění, krom jiného, vylučuje z dosahu ustanovení § 57 zákona č. 219/2000 Sb. ty státní podniky, u nichž byla funkce zakladatele přenesena na zastupitelstva příslušných obcí, které vstoupily do likvidace před 1. 1. 2001. K argumentaci tímto ustanovením soudy nižších stupňů uvedly, že zmíněná novela zákona č. 219/2000 Sb. (jež vstoupila v účinnost dnem 1. 3. 2016) nemůže mít zpětnou časovou působnost, připomínajíce, že k jejímu přijetí došlo až poté, co právo hospodaření žalovaného 1) zaniklo podle dosavadních právních předpisů. Jako nerelevantní pak soudy odmítly i výkladové stanovisko Ministerstva financí k aplikovaným ustanovením zákona č. 219/2000 Sb. Proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu brojí žalovaná 2) dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázky hmotného práva, která byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu sice vyřešena, nicméně dovolacím soudem má být posouzena jinak. Za nesprávné považuje posouzení odvolacího soudu, že žalovaný 1) pozbyl právo hospodaření k předmětným pozemkům ke dni 1. 1. 2001 podle ustanovení § 57 odst. 5 zákona č. 219/2000 Sb. Namítá, že ustanovení § 57 zákona č. 219/2000 Sb. nedopadá na státní podniky, které byly zrušeny již před účinností zákona č. 219/2000 Sb. [žalovaný 1) vstoupil do likvidace dne 18. 2. 1998]. Svoji úvahu odůvodňuje tím, že ustanovení § 57 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb. ukládá obcím, na které byla přenesena funkce zakladatele státního podniku, takový podnik zrušit, což je však nemožné, byl-li státní podnik zrušen již před účinností tohoto zákona. Dodává, že ztrátou práva hospodaření podle ustanovení § 57 odst. 5 zákona č. 219/2000 Sb. by bylo narušeno i legitimní očekávání věřitelů v již započatém procesu likvidace státního podniku. Dovolací soud sice již opakovaně dospěl k závěru (zejména v rozsudku ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5387/2007, posléze pak i v usnesení ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 26 Cdo 5255/2014 -označená rozhodnutí jsou, stejně jako dále uvedená rozhodnutí dovolacího soudu, přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), že ustanovení § 57 zákona č. 219/2000 Sb. dopadá i na žalovaného 1), nicméně dovolatelka uvedenou konkluzi považuje za nesprávnou ve vztahu k těm státním podnikům, které byly zrušeny a vstoupily do likvidace před účinností zákona č. 219/2000 Sb. Důvod pro odlišné posouzení této otázky spatřuje dovolatelka také ve skutečnosti, že zákonem č. 51/2016 Sb. zákonodárce vložil do zákona č. 219/2000 Sb. ustanovení § 55b, podle něhož se ustanovení § 57 téhož zákona nevztahuje na státní podniky, které vstoupily do likvidace před 1. 1. 2001; nejde zde přitom o zpětnou působnost právního předpisu, jelikož odkazovaným ustanovením zákonodárce toliko reagoval na právní a faktický stav existující v době přijetí novely (tedy že ustanovení § 57 se nevztahuje na podniky zrušené před účinností zákona č. 219/2000 Sb.). Domnívá se, že zmíněná část ustanovení § 55b zákona č. 219/2000 Sb. má pouze deklaratorní charakter, ovšem s jednoznačným interpretačním dopadem ve vztahu k ustanovení § 57 zákona č. 219/2000 Sb., a tudíž by zpětná účinnost ve vztahu k této části ustanovení postrádala smysl. Také z důvodové zprávy k zákonu č. 51/2016 Sb. je zřejmé, že podle záměru zákonodárce ustanovení § 57 zákona č. 219/2000 Sb. na státní podniky zrušené před jeho účinností nedopadalo. Tato interpretace je podpořena i skutečností, že likvidátoři těchto státních podniků prováděli a nadále provádějí likvidaci, přičemž jejich postupy a právní jednání nebyly nikým (ani soudy či kontrolními orgány) zpochybňovány. Podle dovolatelky je tak žalovaný 1) ve sporu pasivně věcně legitimován, neboť do likvidace vstoupil před 1. 1. 2001, pročež na něj nedopadají účinky ustanovení § 57 zákona č. 219/2000 Sb. Navrhla proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně k podanému dovolání uvedla, že nemá zájem se k němu vyjádřit, neboť žalovaná 2) totožnou argumentaci předestřela již v řízení před soudy nižších stupňů. Žalovaný 1) ve vyjádření k dovolání označil napadené rozhodnutí za věcně správné, nikoli však z důvodu, že by ve věci nebyl pasivně věcně legitimován; v tomto směru se připojil k argumentaci dovolatelky, dodávaje, že právní předpisy nelze vykládat „formalisticky“. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 15. 8. 2019 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1