28 Cdo 722/2012 — Nejvyšší soud

28 Cdo 722/2012 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:14. 1. 2015 Spisová značka:28 Cdo 722/2012 ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.722.2012.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Pozemkový fond Rehabilitace (soudní i mimosoudní) Zemědělská půda Dotčené předpisy:§ 11 odst. 2 předpisu č. 229/1991Sb. § 13 odst. 6 předpisu č. 229/1991Sb. § 13 odst. 7 předpisu č. 229/1991Sb. čl. VI předpisu č. 253/2003Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:13. 2. 2015 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 722/2012 ROZSUDEK Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce Ing. V. K., zastoupeného JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského 1107/15, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 11 C 182/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. září 2011, č. j. 51 Co 208/2011-174, takto: I. V řízení bude pokračováno na straně žalované s Českou republikou – Státním pozemkovým úřadem se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a. II. Dovolání se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 11. 4. 2006, č. j. 11 C 182/2005-42, rozhodl o návrhu žalobce, aby Pozemkovému fondu ČR (právnímu předchůdci žalované) bylo uloženo převést na něj vlastnické právo k pozemkům podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“). Návrhu částečně vyhověl tak, že Pozemkovému fondu ČR uložil převést na žalobce pozemek č. 1422 v katastrálním území H. v obci P. a pozemek č. 1165/4 v katastrálním území J. v obci P. Tyto pozemky určil jako náhradní za pozemek č. 1775/9 v katastrálním území R. v obci P., který nebyl vydán oprávněné osobě. Pokud žalobce požadoval náhradní pozemky za další nevydané pozemky, soud žalobu zamítl. Konstatoval, že žalobce získal právo na převod náhradních pozemků postoupením od oprávněných osob, jimž původní pozemky nemohly být vydány. Jeho práva na náhradní pozemky však zanikla podle novely zákona o půdě provedené zákonem č. 253/2003 Sb. s výjimkou práva na náhradní pozemek za původní pozemek č. 1775/9 v R., neboť ve vztahu k tomuto pozemku dosud neskončila prekluzivní lhůta, jež by měla za následek zánik daného práva. Na základě odvolání obou stran rozhodoval ve věci Městský soud v Praze, který rozsudkem ze dne 13. 10. 2006, č. j. 51 Co 309/2006-81, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku potvrdil, ve výroku, jímž soud prvního stupně žalobě vyhověl, pak jeho rozsudek změnil tak, že žalobu zamítl. Přihlédl k nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05, který se zabýval ústavností novely provedené zákonem č. 253/2003 Sb., pokud jí byla zavedena tzv.“restituční tečka“, a který zrušil § 13 odst. 6 a 7 zákona o půdě, jen pokud se týkal práv původních oprávněných osob a jejich dědiců. Toto ustanovení proto dopadá toliko na osoby, které nárok na náhradní pozemek získaly postoupením, což je právě případ žalobce. V době rozhodování odvolacího soudu pak již bylo prekludováno i právo žalobce na převod náhradních pozemků, ohledně nichž soud prvního stupně žalobě vyhověl. Nejvyšší soud k dovolání žalobce rozsudkem ze dne 16. 12. 2008, č. j. 28 Cdo 1071/2007-99, jak rozhodnutí soudu prvního stupně, tak rozhodnutí soudu odvolacího zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení, a to s poukazem na posun v judikatuře týkající se otázky zániku práva postupníků na převod náhradního pozemku podle § 11 odst. 2 zákona o půdě, jejž přinesl rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 436/2007. Dovolací soud v odkazovaném rozsudku dospěl k závěru, že v případě uplatnění příslušného práva postupníkem je třeba vycházet z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05, který zrušil tzv. restituční tečku jen ve vztahu k původním oprávněným osobám, a nikoli vůči postupníkům, kteří si museli být vědomi určitých rizik spojených s vymáháním práva na náhradní pozemek. To se týká v prvé řadě osob, které o získání náhradních pozemků usilovaly z důvodů spekulačních a jiných, zpravidla mimo účel zemědělské výroby. Nejvyšší soud však z této kategorie vyjímá postupníky, u nichž se újma spojená se zánikem práva na převod náhradního pozemku jeví jako nepoměrná, zejména pokud pozemky potřebují pro svou činnost zemědělskou, a finanční náhrada pro ně znamená újmu neúměrnou ztrátě majetku, spočívajícího právě v nároku na náhradní pozemek. Důraz musí být kladen na dosažení spravedlivé rovnováhy mezi obecným zájmem, jímž je zájem na ukončení procesu restitucí, na straně jedné a požadavkem ochrany základních lidských práv jednotlivce na straně druhé. Jelikož se uvedenými hledisky soudy nižších stupňů nezabývaly, nemohl dovolací soud než přistoupit ke zrušení jejich rozsudků a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Rozsudkem ze dne 21. 4. 2010, č. j. 11 C 182/2005-134, posléze Obvodní soud pro Prahu 10 žalobu v celém rozsahu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Městský soud v Praze však usnesením ze dne 5. 11. 2010, č. j. 51 Co 350/2010-150, posledně uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Obvodní soud pro Prahu 10 následně rozsudkem ze dne 9. 3. 2011, č. j. 11 C 182/2005-160, Pozemkovému fondu ČR uložil uzavřít se žalobcem smlouvu, kterou se podle § 11 odst. 2 zákona o půdě do vlastnictví žalobce převádí blíže určené náhradní pozemky za specifikované pozemky nevydané (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Soud dospěl k závěru, že žalobce není osobou, na niž by se vztahovala tzv. restituční tečka zakotvená v § 13 odst. 6 a 7 zákona o půdě, neboť je vlastníkem většího množství zemědělských pozemků, z nichž některé pronajímá subjektům zabývajícím se zemědělskou výrobou, a sám je podle předložených osvědčení osobou oprávněnou k provozování zemědělské výroby. Bylo tedy možné usuzovat, že hodlá získat pozemky pro podnikání v zemědělské výrobě, nikoli pro účely spekulační. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 9. 2011, č. j. 51 Co 208/2011-174, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání Pozemkového fondu ČR změnil ve výroku o věci samé tak, že žalobu zamítl (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Také odvolací soud se zabýval otázkou, zda se na žalobce může vztahovat pravidlo o zániku postoupených práv na převod náhradních pozemků uplynutím propadné lhůty dle § 13 odst. 6 a 7 zákona o půdě, potažmo čl. VI zákona č. 253/2003 Sb. Poté, co částečně zopakoval dokazování, konstatoval odvolací soud, že žalobce byl jako zemědělský podnikatel se zaměřením na rostlinnou výrobu zapsán teprve v roce 2009, stejně tak podle předložených nájemních smluv až v roce 2009 pronajal některé své pozemky jiným subjektům k provozování zemědělské činnosti. S ohledem na charakter pozemků, na jejichž vlastnictví žalobce poukazoval, a způsob, jakým s nimi žalobce nakládá, nelze než uzavřít, že uvedené důkazy nevyvrací žalobcovy spekulační záměry, naopak nasvědčují spíše účelovosti jeho jednání a snaze splnit po vydání rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 436/2007, dodatečně podmínky v něm vytyčené. Jelikož nebylo prokázáno, že by žalobce na předmětných pozemcích sám provozoval zemědělskou výrobu a byl veden zájmem souladným s veřejným zájmem na řádné péči o zemědělskou půdu a hospodářském rozvoji venkova, neprosadí se v dané věci (toliko výjimečně aplikovatelné) závěry, které Nejvyšší soud artikuloval v posledně citovaném rozsudku. Odvolací soud zdůraznil také fakt, že žalobce nabyl právo na převod náhradních pozemků dle § 11 odst. 2 zákona o půdě smlouvami, které uzavřel již za účinnosti zákona č. 253/2003 Sb., z čehož plyne absence legitimního očekávání v uspokojení jeho nároku cestou naturálního plnění. Z výše uvedených důvodů odvolací soud prvostupňový rozsudek změnil a žalobu v plném rozsahu zamítl. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž uvedl, že nehodlá opakovat argumentaci, již rozvinul v řízení před soudy nižších stupňů, je však přesvědčen, že se mu podařilo doložit, že na jeho straně existují okolnosti odůvodňující stejný postup, jaký zvolil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 436/2007. Odvolací soud si v projednávané věci počínal velmi schematicky a nezohlednil veškeré individuální rysy da