28 Cdo 737/2001 — Nejvyšší soud

28 Cdo 737/2001 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:1. 6. 2001 Spisová značka:28 Cdo 737/2001 ECLI:ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.737.2001.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 737/2001 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Julie Muránské, JUDr. Oldřicha Jehličky,CSc., JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Josefa Rakovského o dovolání V. S., zastoupeného Mgr. Z. G., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze z 30. 5. 2000, sp. zn. 1 Co 100/99, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 127/98 (žalobce JUDr. V. A., zastoupeného advokátem, proti žalovanému V. S., zastoupenému Mgr. Z. G., o ochranu osobnosti), takto: I. Zrušují se rozsudek Vrchního soudu v Praze z 30.5.2000, sp. zn. 1 Co 100/99, i rozsudek Městského soudu v Praze z 26. 5. 1995, čj. 37 C127/98-78. II. Věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : O žalobě žalobce proti žalovanému, podané u soudu 4. 7. 1994, domáhající se uložení povinnosti žalovaného zaslat žalobci a všem členům N. s. č. u. omluvný dopis (v navrženém znění v souvislosti s obviněním zdůvodňujícím vyloučení žalobce z uvedené náboženské společnosti), dále uložení povinnosti zdržet se dalších neoprávněných zásahů do práva na ochranu osobnosti a také uložení povinnosti zaplatit žalobci náhradu nemajetkové újmy 100.000,- Kč, bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 12. 6. 1995, čj. 35 C 97/94-76, změněným rozsudkem Vrchního soudu v Praze z 26. 3. 1997, sp. zn. 1 Co 399/95 (žalobu zamítajícím). Tyto uváděné rozsudky byly zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu z 28. 7.1998, 1 Cdon 90/97, a věc byla vrácena Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Dovolací soud vytýkal soudům obou stupňů, že nebylo v řízení objasněno, kdo byl v daném případě subjektem žalobcem tvrzených tří zásahů do jeho práva na ochranu osobnosti (z 18. 9. 1993, z 12. 1. 1994 a z 12. 3. 1994), a to zda tímto subjektem je žalovaný V. S. nebo N. s. č. u., v jejíchž dokumentech byly obsaženy výroky a vyjádření, uvedené v žalobě žalobce. Podle názoru dovolacího soudu objasnění této okolnosti bylo rozhodné pro posouzení pasívní legitimace na straně žalovaného. V dalším průběhu řízení Městský soud v Praze rozsudkem z 26. 5. 1999, čj. 37 C 127/98-78, rozhodl tak, že žalobu žalobce JUDr. V. A. zamítl a uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení 23.475,- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku. V odůvodnění tohoto rozsudku bylo uvedeno, že soud prvního stupně, vázán právním názorem dovolacího soudu, dospěl k závěru, že žaloba nebyla podána po právu, protože žalovaný není pasívně legitimován v tomto sporu. S poukazem na stanovisko N. s. č. u. z 2. 11. 1998, které si soud vyžádal, měl soud prvního stupně za to, že veškeré výroky, uváděné žalobcem v jeho žalobě, byly žalovaným činěny jménem uvedené náboženské společnosti a s jejím souhlasem, takže jednal jménem N. s. č. u. Soud prvního stupně proto žalobu žalobce zamítl a o nákladech řízení rozhodl s poukazem na ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. O odvolání žalobce proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem z 30. 5. 2000, sp. zn. 1 Co 100/99. Rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen ve výroku ve věci samé,týkajícím se náhrady nemajetkové újmy v částce 100.000,- Kč, a ve výroku o nákladech řízení; věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ve zbývající části výroku byl rozsudek soudu prvního stupně změněn jen tak, že se určuje, že tvrzení žalovaného, že žalobce je od 8. 1. 1994 zbaven členství v N. s. č. u. pro šíření nepravdivých informací, a protože způsobil také této náboženské společnosti škodu v souvislosti s uzavřením smluv s divadlem T. a s firmou P. S. a že jednal o své vůli se skupinou nejmenovaných osob na Ministerstvu kultury o zastavení platů duchovním ze státních prostředků, jsou nepravdivé a žalovaný je povinen se zdržet tvrzení, vyřčených samostatně nebo společně s jinými osobami o tom, že žalobce byl v lednu 1994 zbaven členství v N. s. č. u. a že této společnosti způsobil škodu v souvislosti se smlouvami s divadlem T. a s firmou P. S. Jinak byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Výrokem rozsudku odvolacího soudu byl zamítnut návrh na připuštění dovolání proti rozsudku odvolacího soudu. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud dospěl v základní otázce v dané věci (zda je žalovaný ve věci pasívně legitimován) k jinému právnímu závěru než soud prvního stupně. Odvolací soud především prohlásil, že „trvá na svém názoru, že soud není oprávněn zabývat se platností interních aktů uvnitř církve či náboženské společnosti a jakkoli hodnotit jejich platnost\"; soud může jako předběžnou otázku řešit, zda interní akty církve či náboženské společnosti byly vydány příslušnými orgány. Odvolací soud vycházel na rozdíl soudu prvního stupně z rozsudku Vrchního soudu v Praze z 23. 10. 1998, čj. 6 A 236/95-80, kterým bylo zrušeno rozhodnutí Ministerstva kultury z 3. 11. 1995, čj. 12413/95, a věc byla vrácena k dalšímu řízení před tímto správním orgánem. V uvedeném rozhodnutí soudu bylo v jeho odůvodnění uvedeno, že zasedání sněmu N. s. č. u., konaného dne 23 10. 1993 v Plzni, nelze považovat za legitimní sněm této náboženské společnosti, a citoval z uváděného rozsudku důvody, proč Vrchní soud v Praze ve věci sp. zn .6 A 236/95 dospěl k závěru o neplatnosti zmíněného sněmu. Proto odvolací soud byl v této právní věci ochrany osobnosti toho názoru, že tvrzení, z něhož žalobce dovodil neoprávněný zásah do osobnostních práv, neučinil žalovaný jako statutární orgán N. s. č. u., ale jako fyzická osoba a je tedy v této věci pasívně legitimován. Jestliže o vyloučení žalobce z členství v N. s. č. u. rozhodl jen Ú. s. s. zvolený na sněmu konaném 23. 10. 1993, tedy na sněmu, který podle citovaného rozsudku Vrchního soudu v Praze (sp. zn. 6 A 236/95) nelze považovat za legitimní, potom oznámení o vyloučení žalobce z N.s. č. u. je nepravdivé a jde o neoprávněný zásah do osobnostních práv (k němuž došlo oznámením z 12. 1. 1994, uveřejněným v článku L. d. dne 16. 1. 1994). Podle názoru dovolacího soudu žalovaný neprokázal ani pravdivost tvrzení, obsažených v zápise z 12. 3. 1994, že totiž JUDr. V. A. připravil smlouvou s divadlem T. N. s. č. u. o 5 milionů Kč a smlouvou s P. S. o 380.000,- Kč ročně. Odvolací soud měl také za to, že žalovaný neprokázal pravdivost tvrzení (obsaženého v dopise Ú. s. s. z 18. 9 . 1993, adresovaném všem členům N. s. č. u.) o tom, že skupina kolem Dr. A. jednala o své vůli na Ministerstvu kultury ČR a žádala o zastavení platů duchovním z prostředků státu. Dospěl proto odvolací soud k závěru, že vzhledem k prokázání existence neoprávněného zásahu do osobnostní sféry žalobce a vzhledem k stávajícímu postoji žalovaného, který nasvědčuje existenci nebezpečí opakování neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobce, je tu na místě změnit rozsudek soudu prvního stupně a vyhovět žalobě žalobce o určení, že tu došlo ze strany žalovaného k neoprávněnému zásahu do práva žalobce na ochranu osobnosti. Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku týkajícím se omluvy žalovaného vůči žalobci. Poukazoval přitom na to, že žalobce požadoval uložení povinnosti uveřejnit omluvu v deníku L. n. (ale nikoli formou placené inzerce), takže uložení takové povinnosti brání soudu ustanovení § 4 zákona č. 46/2000 Sb. Pokud šlo o výrok rozsudku týkajícího se žalobcem požadované náhrady nemajetkové újmy částkou 100.000,- Kč, měl odvolací soud za to, že dosud nejsou předpoklady ani pro potvrzení tohoto výroku, ani pro jeho změnu; bude třeba opatřit skutková zjištění o intenzitě neoprávněného zásahu, délce jeho trvání a o rozsahu nepříznivých následků tohoto zásahu. Proto odvolací soud zrušil podle ustanovení § 221 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu výrok rozsudku soudu prvního stupně v uvedeném rozsahu a věc vrátil k dalšímu řízení u soudu prvního stupně. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalovaného v řízení zastupovala, dne 31. 7. 2000 a dovolání ze strany žalovaného bylo podáno u Městského soudu v Praze dne 31. 8. 2000, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). Ve svém dovolání dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu (s výjimkou té části rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku Městského soudu, týkají