29 Cdo 1526/2023 — Nejvyšší soud

29 Cdo 1526/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 2. 2024 Spisová značka:29 Cdo 1526/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:29.CDO.1526.2023.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Směnka Spotřebitel Smluvní pokuta Dotčené předpisy:§ 52 předpisu č. 40/1964 Sb. § 55 předpisu č. 40/1964 Sb. § 56 předpisu č. 40/1964 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:8. 4. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 1526/2023-310 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce Davida Mencla, narozeného 23. prosince 1972, bytem ve Zruči-Senci, Ke Křižovatce 466, PSČ 330 08, zastoupeného JUDr. Hanou Kapitánovou, advokátkou, se sídlem v Plzni, sady 5. května 296/36, PSČ 301 00, proti žalovaným 1) D. N., a 2) V. N., zastoupeným JUDr. Evou Janíkovou, advokátkou, se sídlem ve Frýdku-Místku, Farní 19, PSČ 738 01, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 46 Cm 120/2011, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. března 2014, č. j. 5 Cmo 428/2012-235, takto: Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 21. září 2011, č. j. 46 Cm 120/2011-82, a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. března 2014, č. j. 5 Cmo 428/2012-235, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odůvodnění: Krajský soud v Plzni směnečným platebním rozkazem ze dne 2. června 2011, č. j. 46 Cm 120/2011-10, uložil žalovaným (D. N. a V. N.), aby do tří dnů od doručení směnečného platebního rozkazu zaplatili společně a nerozdílně žalobci (D. M.) směnečný peníz 180.000,- Kč s 6% úrokem od 25. března 2010 do zaplacení, směnečnou odměnu 600,- Kč a na náhradě nákladů řízení částku 53.430,- Kč. K námitkám žalovaných Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 21. září 2011, č. j. 46 Cm 120/2011-82, ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů námitkového řízení (výrok II.). Soud prvního stupně vyšel z toho, že: 1) Žalovaní vystavili dne 24. září 2009 v Bašce směnku, kterou se zavázali zaplatit žalobci dne 24. března 2010 směnečný peníz ve výši 665.704,- Kč (dále jen „směnka“). 2) Téhož dne uzavřeli žalobce a žalovaní smlouvu, na jejímž základě poskytl žalobce žalovaným půjčku ve výši 450.000,- Kč (převodem ve prospěch společnosti Ekonomické stavby s. r. o. ‒ dále jen „společnost ES“), s tím, že jistina je splatná dne 24. března 2010 (dále jen „smlouva o půjčce“); současně se v této smlouvě dohodli na úročení půjčky a na jejím zajištění smluvní pokutou ve výši 40 % jistiny, jakož i směnkou, s tím, že ve směnečné sumě je zahrnut (vedle jistiny) i sjednaný úrok a smluvní pokuta ve výši 180.000,- Kč. 3) Dne 10. prosince 2008 uzavřeli žalovaní (objednatelé) se společností ES (zhotovitelem) smlouvu o dílo (doplněnou následně dodatkem č. 1) na výstavbu rodinného domu; společnost ES potvrdila, že žalovaní uhradili (prostřednictvím výše označené půjčky) dne 25. září 2009 část třetí a čtvrté zálohy ve výši 450.000,- Kč. Na tomto základě soud prvního stupně dospěl k závěru, podle něhož jedinou relevantní (a včas uplatněnou) námitkou žalovaných proti směnečnému platebnímu rozkazu bylo, že směnka byla vystavena jako směnka zajišťovací (a nikoli platební). Tuto námitku však neshledal důvodnou, když žalobce uplatnil směnku po právu a výši požadované částky žalovaní nezpochybňovali. Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 12. března 2014, č. j. 5 Cmo 428/2012-235, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud s poukazem na závěry formulované Ústavním soudem v nálezu ze dne 14. ledna 2013, sp. zn. IV. ÚS 376/11, výslovně předeslal, že považuje za včasné (i) námitky, které uplatnili žalovaní proti směnečnému platebnímu rozkazu u jednání dne 21. září 2011. Dále ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že směnečná suma v rozsahu částky 180.000,- Kč (viz žalobní požadavek) odpovídá smluvní pokutě sjednané v čl. II. odst. 2.4 smlouvy o půjčce pro případ prodlení žalovaných s úhradou jistiny pohledávky. K tomuto nároku žalobce ‒ pokračoval odvolací soud ‒ se však žalovaní v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu nijak nevyjádřili; ani při prvním jednání ve věci neuvedli skutečnosti, kterými by jej zpochybnili. Současně vyhodnotil jako nedůvodnou námitku žalovaných o tom, že uzavřeli smlouvu o půjčce v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, když v takovém případě by jim vzniklo (jen) právo odstoupit od smlouvy [§ 49 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“)], což neučinili. Požadavek žalovaných, aby uplatněný nárok posoudil též podle předpisů na ochranu spotřebitele, neshledal po právu, když byl žalovanými uplatněn až v odvolacím řízení (nebyl obsažen ve včasných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu); přesto připomenul, že vztah mezi účastníky nebylo možno posuzovat podle zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb. (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), když tento zákon se nevztahuje na smlouvu, ve které je poskytován spotřebitelský úvěr na koupi, výstavbu, opravu nebo údržbu nemovitosti [srov. jeho § 1 odst. 2 písm. a)]. Konečně odvolací soud neshledal opodstatněným (mimo jiné) ani poukaz žalovaných na nález Ústavního soudu ze dne 13. listopadu 2012, sp. zn. I. ÚS 563/11 (a v něm akcentované „dvoudomé“ vystupování žalobce jako věřitele ze smlouvy o úvěru a jednatele společnosti ES), když nebylo zřejmé, jaký závěr ve vztahu k povinnosti zaplatit směnku z uvedeného dovozují. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které mají za přípustné k řešení právních otázek, které odvolací soud v rozporu s (blíže nekonkretizovanou) judikaturou Nejvyššího soudu a s nálezem Ústavního soudu ze dne 13. listopadu 2012, sp. zn. I. ÚS 563/11. Akcentují, že směnka zajišťovala pohledávku ze smlouvy o půjčce, která byla (s ohledem na „dvoudomé“ vystupování žalobce jako fyzické osoby a jako jednatele společnosti ES) „ryze fiktivní“ (smlouva o půjčce jako reálný kontrakt nevznikla), neboť žalobce „uložil“ převést finanční prostředky de facto sám sobě (peníze dlužníkům nepřenechal); proto nebyla v řízení prokázána ani kauza směnky. Přitom bylo věcí soudů, aby (právně) vyhodnotily jejich postavení ve smluvním vztahu jako spotřebitelské. Dále dovolatelé setrvávají na názoru, podle něhož zaplatili cenu díla z prostředků získaných hypotečním úvěrem; aktivity žalobce (a společnosti ES), jde-li o smlouvu o půjčce, byly (podle jejich názoru) vedeny snahou poškodit žalované (spotřebitele); uplatněný nárok potud hodnotí jako odporující dobrým mravům. Proto požadují, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. V průběhu dovolacího řízení Krajský soud v Ostravě (mimo jiné): a) usnesením ze dne 20. června 2014, č. j. KSOS 36 INS 12666/2014-A-9, zjistil úpadek žalovaných; okamžikem zveřejnění usnesení v insolvenčním rejstříku bylo řízení v této věci přerušeno [§ 140a odst. 1 věta druhá zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)], b) usnesením ze dne 20. listopadu 2014, č. j. KSOS 36 INS 12666/2014-B-6, schválil oddlužení žalovaných plněním splátkového kalendáře, a c) usnesením ze dne 31. ledna 2023, č. j. KSOS 36 INS 12666/2014-B-44, vzal na vědomí splnění oddlužení žalovaných a osvobodil je od placení pohledávek (§ 414 insolvenčního zákona). Skončením insolvenčního řízení odpadla překážka bránící v pokračování v dovolacím řízení. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Dovolání žalovaných je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. k řešení právní otázky dovoláním (posuzováno podle jeho obsahu) otevřené, týkající se (případné) ochrany žalovaných jako spotřebitelů v rámci vztahu založeného smlouvou o půjčce, kterou odvolací soud zodpověděl odchylně od nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 563/11 a níže označené judikatury Nejvyššího soudu. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších