29 Cdo 1560/2022 — Nejvyšší soud

29 Cdo 1560/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 6. 2022 Spisová značka:29 Cdo 1560/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:29.CDO.1560.2022.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Promlčení Dotčené předpisy:§ 106 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:1. 10. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 1560/2022-455 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců Mgr. Milana Poláška a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce Brenntag CR s. r. o., se sídlem v Praze 9, Mezi Úvozy 1850/1, PSČ 193 00, identifikační číslo osoby 49613464, zastoupeného Mgr. Pavlem Vinterem, advokátem, se sídlem v Praze, Konzumní 643/10, PSČ 198 00, proti žalovaným 1) J. Z., narozenému XY, bytem XY, a 2) A. S., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Davidem Termerem, advokátem, se sídlem v Praze, Opatovická 156/24, PSČ 110 00, o zaplacení částky 225.511,64 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 42 C 275/2016, o dovolání druhé žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. září 2021, č. j. 21 Co 54/2021-370, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. září 2021, č. j. 21 Co 54/2021-370, s výjimkou části prvního výroku, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v bodě III. výroku, a třetího výroku, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. března 2018, č. j. 42 C 275/2016-174, v bodech I. a IV. výroku, se ve vztahu k druhé žalované zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Rozsudkem ze dne 13. března 2018, č. j. 42 C 275/2016-174, Obvodní soud pro Prahu 4: [1] Uložil žalovaným (1/ J. Z. a 2/ A. S.) zaplatit společně a nerozdílně žalobci (Brenntag CR s. r. o.) částku 225.511,64 Kč spolu s 8,05% úrokem z prodlení za dobu od 25. června 2016 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci rozhodnutí (bod I. výroku). [2] Zastavil řízení co do částky 63,73 Kč spolu s 8,05% úrokem z prodlení za dobu od 25. června 2016 do zaplacení (bod II. výroku). [3] Nepřiznal žalobci právo na náhradu nákladů řízení ve vztahu k prvnímu žalovanému (bod III. výroku). [4] Uložil druhé žalované zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 124.216 Kč do 3 dnů od právní moci rozhodnutí (bod IV. výroku). [5] Přiznal opatrovnici prvního žalovaného odměnu ve výši 3.872 Kč (bod V. výroku). 2. Soud prvního stupně vyšel ve skutkové rovině z toho, že: [1] Žalobce dodal společnosti ZEMAN & ZEMAN, spol. s r. o. (dále jen „dlužník“) dne 17. července 1998, 25. září 1998 a 4. prosince 1998 objednané zboží za sjednanou kupní cenu, kterou dlužník nezaplatil; pohledávka z tohoto titulu činila včetně příslušenství celkem 228.882,10 Kč (203.374 Kč jistina, 25.508,10 Kč úrok z prodlení) [dále jen „pohledávka“]. [2] Dlužník byl v úpadku ve formě platební neschopnosti ve smyslu § 1 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“) již od 1. dubna 1998. [3] Na základě věřitelského návrhu na prohlášení konkursu na majetek dlužníka podaného 1. září 1998 Krajský obchodní soud v Praze usnesením ze dne 27. července 1999, č. j. 89 K 74/98-132, prohlásil konkurs na majetek dlužníka. [4] Žalobce pohledávku přihlásil do konkursního řízení vedeného na majetek dlužníka, kde byla v celé výši zjištěna. [5] Pohledávka žalobce byla v rámci konkursního řízení uspokojena na základě rozvrhového usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. září 2016, č. j. 89 K 74/98-1119, ve výši 3.370,46 Kč; v rozsahu částky 225.511,64 Kč pohledávka v konkursním řízení uspokojena nebyla. [6] První žalovaný byl jednatelem i společníkem dlužníka od 20. prosince 1991. Druhá žalovaná byla jednatelkou dlužníka od 24. března 1994 a společníkem od 20. prosince 1991. 3. Na výše uvedeném základě soud prvního stupně – vycházeje z ustanovení § 1 odst. 2, § 4a odst. 1, 2 a 3 ZKV, ve znění účinném od 1. dubna 1998 do 30. dubna 2000, jakož i z ustanovení § 134 a § 135 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), a odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl k následujícím závěrům: [1] Žalovaní jakožto jednatelé dlužníka nesplnili zákonnou povinnost podle § 4a odst. 1 a 2 ZKV spočívající ve včasném podání návrhu na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, čímž žalobci odpovídají za vzniklou škodu ve výši 225.511,64 Kč. [2] Mezi nepodáním včasného návrhu na prohlášení konkursu a vznikem škody žalobci existuje příčinná souvislost. [3] Odpovědnost za škodu způsobenou porušením povinnosti podle § 4a odst. 1 a 2 ZKV je konstruována jako odpovědnost objektivní. [4] Objektivní promlčecí doba k podání žaloby na náhradu škody začala běžet dnem následujícím po právní moci rozvrhového usnesení ze dne 5. září 2016, neboť tímto usnesením bylo postaveno najisto, v jakém rozsahu se žalobce uspokojí z majetku dlužníka. [5] Subjektivní promlčecí doba k podání žaloby na náhradu škody začala běžet dnem následujícím po doručení rozvrhového usnesení právnímu zástupci žalobce (7. září 2016). [6] Námitce promlčení vznesené žalovanými (s argumentací, že počátek běhu promlčecí doby k podání žaloby na náhradu škody způsobené nepodáním návrhu na prohlášení konkursu nastal nejpozději okamžikem podání věřitelského návrhu na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, tedy dne 1. září 1998), tak nelze přisvědčit, neboť žaloba byla podána dne 17. října 2016, tedy včas. 4. K odvolání žalobce i žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. září 2021, č. j. 21 Co 54/2021-370: [1] Potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodech I. a III. výroku (první výrok). [2] Změnil rozsudek soudu prvního stupně v bodě IV. výroku jen tak, že výše náhrady nákladů řízení činí částku 135.372,20 Kč; jinak jej potvrdil (druhý výrok). [3] Nepřiznal žalobci právo na náhradu nákladů odvolacího řízení ve vztahu k prvnímu žalovanému (třetí výrok). [4] Uložil druhé žalované zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 52.973,80 Kč do 3 dnů od právní moci rozhodnutí (čtvrtý výrok). 5. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 1 odst. 2 a § 4a odst. 1, 2 a 3 ZKV, jakož i z ustanovení § 134, 135 odst. 1 obch. zák., ve znění účinném do 31. prosince 2000, z ustanovení § 106 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu – poté, co dokazování částečně zopakoval a doplnil, dospěl po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně k následujícím závěrům: [1] Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že počátek běhu promlčecí doby (objektivní i subjektivní) k uplatnění nároku na náhradu škody způsobené nepodáním návrhu na prohlášení konkursu na majetek dlužníka je třeba vztahovat k okamžiku vzniku škody, resp. kdy se poškozený o škodě dozvěděl. [2] Nelze se ztotožnit s názorem žalovaných, že se počátek běhu promlčecí doby odvíjí od okamžiku podání návrhu na prohlášení konkursu, neboť v uvedeném okamžiku není „postaveno najisto“, zda věřiteli škoda vznikne a pokud ano, v jaké konkrétní výši. [3] Žalobci vznikla škoda až okamžikem právní moci rozvrhového usnesení (5. září 2016), jelikož až v tomto okamžiku bylo zřejmé, jakou částku na úhradu své pohledávky obdrží žalobce v konkursním řízení. Nárok žalobce proto není promlčen. [4] Odvolací soud se tak ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že zákonné předpoklady odpovědnosti za škodu způsobenou nepodáním návrhu na prohlášení konkursu byly naplněny a odpovědnost žalovaných je dána. 6. Proti rozsudku odvolacího soudu (vyjma třetího výroku) podala druhá žalovaná dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí změnil tak, že žalobu ve vztahu k dovolatelce zamítne a uloží žalobci zaplatit jí náhradu nákladů řízení, případně napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 7. Dovolatelka soudům nižších stupňů především vytýká, že při posuzování úpadku dlužníka nepřihlížely k jeho majetkovým poměrům a schopnosti hradit své závazky. 8. Dále argumentuje ve prospěch závěru, podle něhož odpovědnost za škodu způsobenou porušením povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu je odpovědností založenou na presumpci zavinění, nikoli odpovědností objektivní. 9. Podle dovolatelky není dána ani příčinná souvislost mez