29 Cdo 168/2019 – Nejvyšší soud

29 Cdo 168/2019-354 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce OYSTER Invest a. s., se sídlem v Pavlově, Okružní 71, PSČ 273 51, identifikační číslo osoby 25792369, zastoupeného JUDr. Zdeňkou Mužíkovou, advokátkou, se sídlem v Berouně, Husovo náměstí 44/31, PSČ 266 01, proti žalované Ing. Evě Mikulčákové, jako správkyni konkursní podstaty úpadce NAP a. s., identifikační číslo osoby 25054686, zastoupené JUDr. Richardem Čičkem, advokátem, se sídlem v Praze, Na baště sv. Ludmily 252/3, PSČ 160 00, o uložení povinnosti vydat potvrzení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 52 C 352/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. dubna 2018, č. j. 15 Co 60/2018-337, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. dubna 2018, č. j. 15 Co 60/2018-337, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 6. října 2017, č. j. 52 C 352/2016-312, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Rozsudkem ze dne 6. října 2017, č. j. 52 C 352/2016-312, Obvodní soud pro Prahu 9: [1] Zamítl žalobu, kterou se žalobce (OYSTER Invest a. s.) domáhal vůči žalované (Ing. Evě Mikulčákové, jako správkyni konkursní podstaty úpadce NAP a. s.) vydání písemného potvrzení o tom, že na pohledávku Finančního úřadu pro Prahu 4 (dále jen „finanční úřad“) ve výši 7.335.625 Kč a 8.211 Kč s příslušenstvím zaplatil do konkursní podstaty úpadce dne 12. července 2013 částku 4.406.302 Kč a dne 14. května 2015 částku 7.343.836 Kč, čímž zaniklo zástavní právo zřízené rozhodnutím správce daně k zajištění předmětné pohledávky na označených nemovitostech zapsaných u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště XY, na listu vlastnictví číslo XY pro obec XY a katastrální území XY (dále jen „nemovitosti“) [bod I. výroku]. [2] Uložil žalobci zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 8.712 Kč (bod II. výroku). 2. Obvodní soud – vycházeje z ustanovení § 1040 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), z ustanovení § 170 odst. 1 písm. a/ a e/ zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), z ustanovení § 6 odst. 2 a 3, § 27 odst. 5 a § 28 odst. 2 až 4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), z ustanovení § 36 odst. 13 vyhlášky č. 190/1996 Sb., kterou se provádí zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění zákona č. 210/1993 Sb. a zákona č. 90/1996 Sb., a zákon České národní rady č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění zákona č. 89/1996 Sb., a z ustanovení § 43 odst. 2 vyhlášky č. 26/2007 Sb., kterou se provádí zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů, (katastrální vyhlášky) – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům: 3. Obvodní soud nemá za prokázáno, že by v době jeho rozhodování uhradil žalobce (ve prospěch úpadce) částky 4.406.302 Kč a 7.343.836 Kč, když tyto částky mu žalovaná vrátila zpět (po odečtení dlužných nákladů jiného soudního řízení). Přitom dopisem ze dne 1. července 2015 žalobce sám žalovanou vyzýval k vrácení částky 7.343.836 Kč. Poukaz žalobce na ustanovení § 1040 odst. 1 o. z. má obvodní soud za vytržený z kontextu a nezohledňující všechny skutečnosti podstatné pro věc, dovolávaje se potud dikce § 43 odst. 2 vyhlášky č. 26/2007 Sb. a § 36 odst. 13 vyhlášky č. 190/1996 Sb. a maje za určující, že k zániku zástavního práva úhradou zajištěné pohledávky (§ 170 odst. 1 písm. a/ obč. zák.) nebo složením obvyklé ceny zástavy (§ 170 odst. 1 písm. e/ obč. zák.) nedošlo ve lhůtě určené ve smyslu ustanovení § 27 odst. 5 ZKV ve výzvě správce konkursní podstaty ani později v přiměřené lhůtě, důsledkem čeho byl soupis nemovitostí do konkursní podstaty úpadce. 4. V situaci, kdy obvodní soud nemůže vydat požadované potvrzení, pak nemůže prohlásit, že došlo k zániku zástavního práva (což je požadavek, o který jde žalobci především). Požadavek na vydání téhož potvrzení byl zamítnut v konkursním řízení a pravomocně zamítnuta byla i vylučovací žaloba; přitom požadavku na určení zániku zástavního práva se lze domoci určovací žalobou, nikoli žalobou o vydání potvrzení. V této situaci obvodní soud dovozuje, že podanou žalobou žalobce „obchází právo“. 5. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. dubna 2018, č. j. 15 Co 60/2018-337: [1] Potvrdil rozsudek obvodního soudu (první výrok). [2] Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). 6. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 12, § 27 odst. 5 a § 28 odst. 4 a 5 ZKV a z ustanovení § 170 odst. 1 písm. e/ a g/ obč. zák. – po přezkoumání napadeného rozhodnutí přitakal skutkovým i právním závěrům obvodního soudu, na něž v plném rozsahu odkázal, a následně doplnil tyto úvahy: 7. Za situace, kdy nemovitosti byly sepsány do konkursní podstaty úpadce a (přes opakované žalobcovy návrhy) zůstávají její součástí, žalobce podanou žalobou vskutku obchází konkursní řízení, v němž se svými návrhy neuspěl. Do konkursního řízení může zasahovat výhradně konkursní soud, ať již v rámci své činnosti rozhodovací nebo (ve smyslu § 12 ZKV) dohlédací. 8. Otázku, zda v rámci probíhajícího konkursního řízení bylo plněno do konkursní podstaty úpadce a zda správce konkursní podstaty postupoval v souladu se zákonem o konkursu a vyrovnání (zde zejména dle § 27 odst. 5 a § 28 odst. 4 ZKV), tak náleží posuzovat konkursnímu soudu, nikoli nalézacímu soudu při projednání žaloby podané mimo konkursní řízení. V tomto řízení soud nemůže ukládat správci konkursní podstaty žalobou požadované povinnosti. Šlo by o nepřípustnou ingerenci (vměšování) do rozhodovací pravomoci konkursního soudu, který prostřednictvím kontrolní, dohlédací činnosti rozhoduje o záležitostech týkajících se průběhu konkursu a činí opatření nezbytná k zajištění jeho účelu (§ 12 ZKV). 9. Již jen „nad rámec“ výše uvedeného odvolací soud souhlasí též se závěrem obvodního soudu a se stanoviskem žalované, že nebyla-li částka poukázaná na úhradu zajištěné pohledávky složena v zákonem stanovené třicetidenní lhůtě, a sepsala-li žalovaná předmětné nemovitosti do konkursní podstaty úpadce, pak žalobce již nemá k dispozici žádný právní nástroj, jehož prostřednictvím by mohl vynutit za trvání konkursu vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty. 10. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř., konkrétně, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. 11. Dovolatel úvodem ohlašuje, že nezpochybňuje skutková zjištění soudu, načež tato zjištění „upřesňuje“ (srov. článek IV. dovolání). V mezích ohlášených dovolacích důvodů pak dovolatel – cituje ustanovení § 27 odst. 5 a § 28 ZKV, ustanovení § 10 odst. 1 písm. d/ zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrálního zákona), ve znění účinném do 31. prosince 2013, a ustanovení § 39 odst. 1 písm. b/ vyhlášky č. 26/2007 Sb., ve znění účinném do 31. prosince 2013 – soudům vytýká, že nesprávně vyřešily otázku, zda částka, kterou složil na úhradu zajištěné pohledávky po uplynutí stanovené třicetidenní lhůty, se stala součástí konkursní podstaty, jakož i to, že nesprávně vyložily obecná ustanovení týkající se vystavení požadované kvitance. Míní, že rozhodnutí obecných soudů jsou zatížena nepředvídatelným výkladem práva v rozporu s ustálenou judikaturou a nejsou opatřena jakoukoli argumentací. 12. Následně dovolatel cituje „ustálenou judikaturu“, konkrétně závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2003, sp. zn. 29 Odo 604/2001, uveřejněném pod číslem 9/2005 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 9/2005“) [který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu], v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2004, sp. zn. 29 Cdo 3064/2000, uveřejněném pod číslem 24/2006 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 24/2006“), v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2007, sp. zn. 29 Odo 12/2005, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročníku 2007, pod číslem 106, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2007, sp. zn. 29 Odo 594/2005, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. dubna 2006, sp. zn. 29 Odo 364/2006, uveřejněném pod