29 Cdo 2012/2015 — Nejvyšší soud

29 Cdo 2012/2015 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 5. 2017 Spisová značka:29 Cdo 2012/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:29.CDO.2012.2015.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada škody Konkurs Správce konkursní podstaty Dotčené předpisy:§ 8 odst. 2 ZKV § 30 odst. 3 ZKV § 420 odst. 1 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 10. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 2012/2015 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce KORPIL, s. r. o., se sídlem v Nové Vsi u Chotěboře č. p. 125, PSČ 582 73, identifikační číslo osoby 25928171, zastoupené JUDr. Ladislavou Lebedovou, advokátkou, se sídlem v Ledči nad Sázavou, Koželská 205, PSČ 584 01, proti žalované Ing. D. Ch., o zaplacení částky 219 429 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 4 C 19/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. ledna 2015, č. j. 24 Co 420/2014-114, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou rozsudkem ze dne 7. srpna 2014, č. j. 4 C 19/2012-92, zamítl žalobu, jíž se žalobce (KORPIL, s. r. o.) domáhal vůči žalované (Ing. D. Ch.) zaplacení částky 219 429 Kč s příslušenstvím (tvořeným zákonným úrokem z prodlení za dobu od 26. února 2012 do zaplacení). Při svém rozhodnutí vyšel soud prvního stupně především z toho, že: 1/ Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „konkursní soud“) usnesením ze dne 18. listopadu 2002, č. j. 45 K 103/2002-14, prohlásil konkurs na majetek úpadce TOPJOY, spol. s r. o. (dále též jen „úpadce“) a správkyní konkursní podstaty ustavil žalovanou. 2/ Z listiny nazvané „dohoda o narovnání“ ze dne 3. března 2006 vyplývá, že žalobce se zavázal platit žalované (jako správkyni konkursní podstaty úpadce) nájemné za užívání movitých a nemovitých věcí sepsaných do konkursní podstaty úpadce, a to částku 242 558 Kč (součet obvyklého nájemného za užívání věcí movitých i nemovitých) a dále od března 2006 částku 3 000 Kč měsíčně za nájem věcí movitých a 7 000 Kč měsíčně za nájem věcí nemovitých. 3/ Konkursní soud rozsudkem ze dne 18. března 2009, č. j. 14 Cm 11/2008-178, který nabyl právní moci dne 6. května 2010 (správně 6. května 2009), k návrhu žalobce vyloučil z konkursní podstaty úpadce tam specifikované movité věci (s výjimkou položek č. 33, 171 a 172, ohledně nichž byla žaloba zamítnuta, a dále položky č. 170, v kterémžto rozsahu bylo řízení zastaveno). 4/ Upomínkou ze dne 1. září 2009 (odeslanou žalované téhož dne) žalobce vyzval žalovanou, aby mu vrátila částku 219 429 Kč, kterou zaplatil do konkursní podstaty za užívání movitých věcí. 5/ Dopisem ze dne 7. září 2009 sdělila žalovaná žalobci, že jeho nárok nepovažuje za důvodný, poukázala na již probíhající soudní řízení ohledně jiné části plateb uhrazených žalobci dle dohody, a požádala žalobce o předložení podrobné specifikace předmětného plnění zohledňující jen poměrný úspěch ve věci vylučovací žaloby. 6/ Dopisem ze dne 11. září 2009 (odeslaným téhož dne) předložil žalobce žalované podrobný výpočet předmětné částky, přičemž žalovanou opětovně vyzval k jejímu uhrazení, s tím, že žaloba o zaplacení již byla podána. 7/ Dne 11. září 2009 žalovaná navrhla konkursnímu soudu vydání částečného rozvrhového usnesení, s tím, že věřitel s pohledávkou zjištěnou v první třídě obdrží na úplné uspokojení své pohledávky 65 212 Kč a mezi věřitele s pohledávkami ve druhé třídě bude poměrně rozděleno 1 534 788 Kč, tedy každý obdrží 1,32609 % své zjištěné pohledávky. Usnesením ze dne 12. října 2009, č. j. 45 K 103/2002-463, konkursní soud tomuto návrhu vyhověl a rozhodl o částečném rozvrhu. 8/ Konkursní soud rozsudkem ze dne 20. října 2010, č. j. 37 Cm 238/2009-41, uložil žalované, jakožto správkyni konkursní podstaty, zaplatit žalobci z konkursní podstaty úpadce částku 219 429 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od 7. září 2009 do zaplacení, nejdéle do 31. prosince 2009, a dále od 1. ledna 2010 s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí zvýšené o 7 procentních bodů a náklady řízení ve výši 61 163 Kč. Rozsudek nabyl právní moci dne 20. října 2010 (správně 4. prosince 2010). 9/ Žalobce opětovně vyzval žalovanou k úhradě předmětné částky dopisem ze dne 3. února 2012 (odeslaným dne 10. února 2012), poukazuje na rozsudek konkursního soudu ze dne 20. října 2010, č. j. 37 Cm 238/2009-41. 10/ Konkursní soud usnesením ze dne 26. listopadu 2013, č. j. 45 K 103/2002-911, zrušil konkurs na majetek úpadce pro nedostatek majetku. Učinil tak proto, že po uspokojení věřitelů podle částečného rozvrhu (při němž byli konkursní věřitelé s pohledávkami druhé třídy uspokojeni ve výši 1 534 788 Kč, věřitel s pohledávkou první třídy ve výši 65 212 Kč a oddělení věřitelé v rozsahu 772 034 Kč) nejsou na účtu úpadce žádné finanční prostředky. Pohledávku žalobce nelze uspokojit a správkyně konkursní podstaty ji, jak sama uvedla v podání ze dne 30. října 2013, uhradí ze svého tehdy, bude-li k tomu rozhodnutím soudu uznána povinnou. Konkursní soud dále snížil žalované odměnu o částku 272 926,26 Kč, neboť nepostupovala tak, „aby bylo naplněno ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání“, ve znění účinném do 31. prosince 2007 („dále jen ZKV“). Na tomto základě dospěl soud prvního stupně k závěru, že žaloba není důvodná, neboť žalovaná učinila návrh na částečný rozvrh (dne 11. září 2009) ještě před tím, než rozhodnutí konkursního soudu ze dne 20. října 2010, č. j. 37 Cm 238/2009-41, nabylo právní moci (dne 4. prosince 2010), tedy dříve než konkursní soud uložil žalované, jakožto správkyni konkursní podstaty, povinnost vydat žalobci bezdůvodné obohacení ve výši 219 429 Kč s příslušenstvím. Nelze dovozovat porušení povinností správkyně konkursní podstaty stanovené v § 8 odst. 2 ani § 19 odst. 4 ZKV, ani jiné vědomé porušení povinností správkyně konkursní podstaty. Soud tak neshledal příčinnou souvislost mezi jednáním žalované a vznikem škody na straně žalobce. Dále konstatoval, že povinnost odděleného vedení získaných finančních prostředků zákon o konkursu a vyrovnání neukládá. S ohledem na uvedené neměl za důvodnou ani námitku, že žalovaná měla vzít zpět návrh na částečný rozvrh, neboť konkursní soud vydal usnesení o částečném rozvrhu téměř 11 měsíců před rozhodnutím, jímž bylo žalované uloženo vyplatit žalobci spornou částku z konkursní podstaty úpadce. Krajský soud v Hradci Králové k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Odvolací soud dovodil, že tvrzená škoda v podobě neuspokojené pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého vyplacením náhrady za užívání sepsaných movitých věcí do konkursní podstaty úpadce na základě právního důvodu, který později (vyloučením věcí z konkursní podstaty) odpadl, nemohla vzniknout v příčinné souvislosti s podáním návrhu na částečný rozvrh, když samotné uplatnění návrhu nevyvolalo nemožnost uspokojit uvedenou pohledávku z konkursní podstaty. Podle odvolacího soudu k majetkovému nedostatku došlo až důsledkem pravomocného soudního rozhodnutí o částečném rozvrhu. Žalovaná tedy není nadána pasivní věcnou legitimací, neboť mezi jejím jednáním (návrhem na částečný rozvrh) a pozdějším nedostatkem prostředků v konkursní podstatě není bezprostřední příčinná souvislost. Vzhledem k tomu, že pohledávka žalobce byla vůči konkursní podstatě uplatněna již 1. září 2009, příslušelo mu odvolání proti rozhodnutí o částečném rozvrhu, kterého však nevyužil a usnesení o částečném rozvrhu tak nabylo právní moci. Nad rámec uvedeného odvolací soud uvedl, že škoda nemusela žalobci vzniknout, neboť se po konkursních věřitelích mohl domáhat svých práv tzv. žalobou z lepšího práva. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že dovolání spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Konkrétně dovolatel uvádí, že dovolací soud dosud neřešil otázku, zda žalovaná jako správkyně konkursní podstaty měla povinnost vést odděleně sporné prostředky v konkursní podstatě, přičemž neučinila-li tak a podala-li návrh na částečný rozvrh, v