29 Cdo 2015/2000 — Nejvyšší soud

29 Cdo 2015/2000 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 11. 2001 Spisová značka:29 Cdo 2015/2000 ECLI:ECLI:CZ:NS:2001:29.CDO.2015.2000.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 2015/2000- 234 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud jako soud dovolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně: Česká republika - Okresní úřad Karviná, proti žalované: K.s.Č a M., zast. advokátem, o zaplacení 544.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 16 C 100/92, k dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. května 2000, čj. 13 Co 924/99 - 216, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Ostravě shora označeným rozsudkem rozhodl v odvolání žalované v předmětné věci, že I. Rozsudek okresního soudu se v části, jíž byla žalovaná zavázána zaplatit žalobkyni částku 20.000,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 1. 2. 1992 do 14. 7. 1994 a s 16 % úrokem z prodlení od 15. 7. 1994 do zaplacení mění tak, že žaloba se v tomto rozsahu zamítá, kdežto jinak se rozsudek okresního soudu ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky potvrzuje. Žalovaná je povinna zaplatit státu na účet Okresního soudu v Karviné na soudním poplatku za řízení před soudem prvního stupně částku 20.960,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. III. Návrhu na připuštění dovolání proti tomuto rozsudku k vyřešení otázek: 1) Jakým způsobem se zjišťuje rozsah povinnosti k vydání majetku bývalé K. státu podle zák. č. 496/90 Sb. a 2) Jaký je počátek a běh promlčecí lhůty u nároků vzniklých ze zák. č. 496/90 Sb., se nevyhovuje. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 19. 2. 1999 čj. 16 C 100/92 - 189 bylo rozhodnuto ve věci tak, že žalovaná je povinna uhradit žalobkyni částku 544.000,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 1. 2. 1992 do 14. 7. 1994 a s 16 % úrokem z prodlení od 15. 7. 1994 do zaplacení. Odvolací soud přezkoumal tento rozsudek, jakož i řízení mu předcházející (ust. § 206 a § 212 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalované je důvodné toliko částečně. Odvolací soud přejal plně skutková zjištění soudu prvního stupně a shodně s ním uzavřel, že žalobkyně prokázala oprávněnost svého požadavku na zaplacení vymáhané částky, a to ve výši 524.000,- Kč s příslušenstvím vůči žalované, které bylo ust. § 1 odst. 1 ústav. zákona č. 496/1990 Sb. uloženo vydat státu věci a práva, které měla bývalá K. s. Č. v držení ke dni 31. 12. 1989 s výjimkami uvedenými v dalších odstavcích cit. ustanovení. Odvolací soud se ztotožnil i s právními závěry soudu prvního stupně. Pokud jde o způsob výpočtu nároku, vychází z tabulky č. 2 zpracované dne 22. 1. 1992, přičemž údaje v této tabulce odpovídají všem požadavkům uvedeným v příloze k „Postupu k převzetí majetku podle zákona o navrácení majetku K. lidu ČSFR“, schváleného usnesením vlády ČSFR č. 901/1990. Námitka žalované, že při výpočtu konečné částky bylo nutno odečíst převod movitých věcí v pořizovací ceně 1.686.000,- Kč, je nedůvodná, z výsledků dokazování vyplývá, že se jednalo o převod předmětů postupné spotřeby s pořizovací cenou do 5.000,- Kč, což mimo jiné potvrdil i svědek O.M.; Taková povinnost pro žalovanou ze zákona neplynula. Pokud přesto provedla tento bezplatný převod na státní rozpočtovou organizaci, učinila tak zcela dobrovolně. Tato skutečnost nemůže mít žádný právní význam pro posouzení výše žalobkyní uplatněného nároku. Namístě není ani případná námitka započtení, jejíž nezbytnou podmínkou je, aby šlo o pohledávky stejného druhu (ust. § 580 občanského zákoníku - zákon č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Stejně tak neobstojí argumentace žalované, že od její celkové povinností nutno odečíst částku 145.000,- Kč, představující závazky ke dni 31. 12. 1989. Pro takový postup není v zák. č. 496/1990 Sb. opora. Odvolací soud dovodil, že žalobkyni se zdařilo v řízení prokázat listinnými důkazy, že její nárok je po právu v částce 524.000,- Kč. Odlišný právní názor zaujal odvolací soud pouze co do nároku žalobkyně do výše 20.000,- Kč s příslušenstvím, kterýžto nárok opírala o část II. odst. 1 přílohy č. 1 k usnesení vlády ČSFR č. 611/1991 o zpřesnění postupu k převzetí majetku podle zákona o navrácení majetku K. lidu ČSFR schváleného usnesením vlády ČSFR č. 901/1990. V daném případě se mělo jednat o odvod 50 % z pořizovací hodnoty předmětů postupné spotřeby, které žalovaná prodala v době po 1. 1. 1990. Tento dílčí požadavek žalobkyně po právu není, jak plyne z ustanovení § 1 odst.2 a 3 zák. č. 496/1990 Sb. Ačkoliv podle přílohy č. 1 k usnesení vlády ČSFR, č. 611/1991 jsou politické strany povinny získané finanční prostředky (pokud došlo po 1. 1. 1990 k odprodeji movitých věcí, které tvoří součást kancelářského a obdobného vybavení, jejichž pořizovací hodnota nebyla vyšší než 5.000,- Kč) odevzdat okresnímu úřadu (část. II. odst. 1 uvedené přílohy), je nutno vycházet z toho, ze samotný zákon č. 496/1990 Sb. žádnou takovou povinnost nestanoví. Jestliže vládní nařízení (zřejmě je míněno vládní usnesení), které není obecně právně závazné, stanoví něco jiného než zákon, je soud vázán zákonem. Odvolací soud uzavřel, že v části, jíž byla žalovaná zavázána zaplatit žalobkyni částku 20.000,- Kč s přísl., byl rozsudek okresního soudu podle ust. § 220 odst. 1 o. s. ř. změněn na zamítavý, kdežto jinak byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jakož i ve výroku o náhradě nákladů řízení, ve smyslu ust. § 219 o. s. ř. jako správný potvrzen. Odvolací soud nevyhověl nároku žalované na připuštění dovolání. Pokud jde o prvou otázku, tj. jakým způsobem se zjišťuje rozsah povinnosti k vydání majetku bývalé K. státu, nejedná se o otázku právní, ale o otázku zjišťování skutkového stavu. Druhou otázkou, jaký je počátek a běh promlčecí lhůty u nároků vzniklých ze zák. č. 496/1990 Sb., se odvolací soud zabýval již dříve (v usnesení ze dne 27. 11. 1998), v nynějším rozhodnutí však již uvedenou právní otázku nikterak neřešil. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná zastoupená advokátem dovolání. Žalovaná je přesvědčena, že u první otázky, ohledně níž navrhovala připustit dovolání, se jedná o otázku právní, navíc zásadního právního významu pro právní věci tohoto druhu a že proto dovolání je přípustné podle ust. § 239 odst. 2 o. s. ř. Ve druhé otázce, týkající se promlčení nároku, je dovolání přípustné podle ust. § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., poněvadž odvolací soud rozsudkem z 31. 5. 2000 čj. 13 Co 924/99 potvrdil rozsudek okresního soudu z 19. 2. 1999 čj. 16 C 100/92 - 189, jímž okresní soud rozhodl jinak než ve svém dřívějším rozsudku ze dne 25. 8. 1997 čj. 16 C 100/92 - 140, kterým byla žaloba zamítnuta, a to právě proto, že se řídil právním názorem pojatým do usnesení odvolacího soudu z 27. 11. 1998. Žalovaná uvádí, že okresní soud učinil skutková zjištění na základě tzv. tabulky č. 2 z 22. 1. 1992, s čímž se ztotožnil i odvolací soud. Tato tabulka, která má být rozhodujícím důkazem, však není účetním ani jiným dokladem, ale pouze jednostranným přehledem žalobkyně, který není navíc potvrzen žádným zástupcem žalobkyně resp. jejího právního předchůdce. Žalobkyně je povinna správnost takového přehledu hodnověrným způsobem prokázat, zejména příslušnými doklady, a v tom smyslu nese žalobkyně důkazní břemeno. Žalobkyně však tvrzený nárok neprokázala. Dovolatelka namítá, že způsob zjištění povinnosti vydat majetek bývalé K. anebo zaplatit peněžitou náhradu byl stanoven usnesením vlády ČSFR č. 901/1990, přičemž přílohou usnesení vlády je i tabulka č. 2. Tím se závazně stanoví způsob výpočtu plnění k vydání státu. Do sloupce 4 tabulky se uvádějí bezplatné převody majetku na stát v roce 1990, žalobkyně však všechny takové převody do tabulky nezahrnula. Žalobkyně nezahrnula do tabulky převod movitých věcí v pořizovací ceně 1,686.000,- Kč na universitu v B. v roce 1990 a provedení tohoto bezúplatného převodu je mezi stranami nesporné. V tomto směru jde o právní, nikoli skutkovou otázku. Dovolatelka je přesvědčena, že odvolací soud pochybil i při posouzení otázky promlčení. Žaloba, která došla soudu dne 1. 6. 1992, původně směřovala proti žalovanému Okresnímu výboru K. v K., když O. K. měly v době zahájení