29 Cdo 2548/2008 — Nejvyšší soud

29 Cdo 2548/2008 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 2. 2009 Spisová značka:29 Cdo 2548/2008 ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.2548.2008.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 2548/2008 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Petra Šuka a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci navrhovatelky A. R., k. s., zastoupené JUDr. P. V., advokátem, za účasti i. A., a. s., zastoupené Mgr. J. R., advokátem, o zaplacení částky 20,000.000,-Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 28 Cm 22/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. ledna 2008, č.j. 3 Cmo 470/2006-137, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. ledna 2008, č. j. 3 Cmo 470/2006-137, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2006, č. j. 28 Cm 22/2005-64, ve výrocích III. a IV., se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze potvrdil k odvolání společnosti i. A., a. s. rozsudek ze dne 28. dubna 2006, č. j. 28 Cm 22/2005-64, v napadených výrocích III. a IV., jimiž Městský soud v Praze uložil této společnosti povinnost zaplatit navrhovatelce částku 1,000.000,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 2% p. a. od 9. března 2004 do zaplacení (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.). Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že zákonný termín „nesení ztráty“ v ustanovení § 93 v návaznosti na ustanovení § 82 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb. obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák. „), ve znění účinném do 31. prosince 2000, nelze vykládat jinak, než že i. A., a. s. (jež byla v rozhodném období komplementářkou navrhovatelky – komanditní společnosti) je povinna vzniklou ztrátu uhradit. Ztrátu komanditní společnosti nesou především komplementáři. Komanditisté se podílejí na úhradě ztráty pouze tehdy, je-li to stanoveno ve společenské smlouvě a v jejich případě (jak dovodila soudní praxe před novelou obchodního zákoníku provedenou zákonem č. 370/2000 Sb. a jak je po této novele výslovně stanoveno v ustanovení § 100 obch. zák.) je nesení ztráty výrazem vzniku příplatkové povinnosti. Komplementář žádným vkladem nedisponuje a jakýkoli jiný způsob nesení ztráty než její úhrada (např. snížení podílu na zisku z budoucích účetních období), by byl v rozporu se zákonnou povinností nést vzniklou ztrátu. Skončilo-li hospodaření navrhovatelky za účetní období roku 2000 ztrátou ve výši 2.813,885.000,-Kč, nese tuto ztrátu i. A., a. s. (jak plyne ze společenské smlouvy), přičemž rozsah její povinnosti k úhradě zjištěné ztráty je třeba snížit o její podíl na zisku společnosti vykázanému k 31. červenci 2001 (kdy zanikla účast i. A., a. s. v navrhovatelce). Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, který shledal ujednání obsažené v notářském zápise ze dne 31. července 2001, podle něhož ztráta bude převedena na účet neuhrazených ztrát a hrazena ze zisku budoucích účetních období, jako neplatné pro rozpor se zákonem, neboť takovým ujednáním je popřen princip osobní odpovědnosti komplementáře za ztrátu společnosti a ztráta je nepřípustně přenášena na společnost. Nerozhodné pak je i to, že šlo o ztrátu účetní, vzniklou zaúčtováním opravných položek, a že se tato ztráta projevila v hospodaření společnosti pouze v inkriminovaném období ukončení účasti i. A., a. s. ve společnosti. Uzavřel, že pro vznik povinnosti žalované nést ztrátu je rozhodná pouze skutečnost, že v době skončení účasti i. A., a. s. jako komplementáře společnosti ztráta existovala. Skutečnost, že i. A., a. s. jako komplementář odpovídá za celou ztrátu společnosti, zatímco její podíl na zisku činí pouhé 1% oproti 99% podílu komanditistů, pak podle odvolacího soudu – s ohledem na okolnosti založení navrhovatelky – není ani v rozporu s dobrými mravy. Proti rozsudku odvolacího soudu podala společnost i. A., a. s. dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíc, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a navrhujíc, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání. Dovolatelka namítá nesprávnost závěru odvolacího soudu, podle něhož je nerozhodné, že šlo o ztrátu účetní, vzniklou zaúčtováním opravných položek uměle vytvořených právě z důvodu absence podkladů pro účtování, které tehdejší komanditista (Č. o. b., a. s.) nepředložil. V období, kdy dovolatelka byla komplementářkou, nedosahovala navrhovatelka skutečné ztráty v důsledku „prohospodaření“. Příčinou dosažené ztráty byla výlučně tvorba opravných položek, což vyplývá z daňového přiznání navrhovatelky za rok 2000. V dalších účetních obdobích již navrhovatelka „uvedenou ztrátu neúčtovala“. Uhrazovací povinnost, jak se jí snaží navrhovatelka konstruovat, ve skutečnosti znamená, že v případě vytvoření opravných položek z jakéhokoliv důvodu má tvorbu těchto položek (které neznamenají faktickou ztrátu) uhradit společnosti komplementář. „Při rozpuštění opravných položek např. příští rok by tuto skutečnost společnost účetně vyčíslila jako zisk, jenž se dělí mezi komplementáře a komanditisty. V daném případě by se tento zisk dělil v poměru 99 % komanditista a 1 % komplementář, tzn., že komplementář by do společnosti měl uhradit částku cca 2,8 miliardy Kč a příští rok by si z této částky 2,772 miliardy Kč ponechal komanditista a komplementáři by bylo vyplaceno 0,028 miliardy Kč“. Dovolatelka dále poukazuje na to, že společníci navrhovatelky se dne 31. července 2001 (ve formě notářského zápisu) dohodli, že účetní ztráta za rok 2000 bude vypořádána jejím zaúčtováním na účet (neuhrazená ztráta z minulých let). Konečně dovolatelka namítá, že projednání sporu před soudem brání formální překážka v podobě sjednané rozhodčí doložky. Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a to k řešení otázek v dovolání otevřených. Jelikož je spor veden o povinnost nést ztrátu navrhovatelky za rok 2000, je pro další úvahy Nejvyššího soudu významné zejména znění obchodního zákoníku a zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, účinné do 31. prosince 2000. Komanditní společnost je v ustanovení § 93 obch. zák. definována jako společnost, v níž jeden nebo více společníků ručí za závazky společnosti do výše svého nesplaceného vkladu zapsaného v obchodním rejstříku /komanditisté/ a jeden nebo více společníků celým svým majetkem /komplementáři/ (odstavec první). Není-li dále stanoveno jinak, použijí se na komanditní společnost přiměřeně ustanovení tohoto zákona o veřejné obchodní společnosti a na právní postavení komanditistů ustanovení o společnosti s ručením omezeným (odstavec druhý). Ztrátu zjištěnou roční účetní závěrkou nesou společníci veřejné obchodní společnosti rovným dílem (§ 82 odst. 3 obch. zák.). Citované ustanovení se použije, nestanoví-li společenská smlouva jinak (§ 82 odst. 4 obch. zák.). První otázkou, pro jejíž posouzení Nejvyšší soud připustil dovolání, je, zda právní úprava komanditní společnosti účinná do 31. prosince 2000 připouštěla, aby ztrátu zjištěnou účetní závěrkou nesla na základě ujednání společníků (ve společenské smlouvě) komanditní společnost a nikoli komplementář(i).   Obchodní zákoník v rozhodném znění neobsahoval samostatnou úpravu povinnosti komplementářů nést ztrátu komanditní společnosti, tato povinnost však byla upravena prostřednictvím odkazu na úpravu veřejné obchodní společnosti (ustanovení § 93 odst. 2 obch. zák.). Z § 82 odst. 4 obch. zák. plyne, že ustanovení § 82 odst. 3 obch. zák. mohlo být modifikováno společenskou smlouvou. Ačkoli pouhým gramatickým výkladem by bylo možno dovozovat, že celé ustanovení § 82 odst. 2 obch. zák. je dispozitivní a že tedy společenská smlouva může vyloučit povinnost společníků veřejné obchodní společnosti nést její ztrátu, dospívá Nejvyšší soud za použití výkladu systematického k závěru, že tomu tak není. Definičním znakem veřejné obchodní společnosti je osobní účast společníků na jejím podnikání (§ 76 odst. 1 obch. zák.). Jedním z projevů osobní povahy tohoto typu obchodní společnosti je právě povinnost společníků nést její ztrátu. Připuštění možnosti vyloučit tuto povinnost dohodou společníků (tj. osob, kterým je uložena), by vedlo k popření jednoho z podstatných rysů veřejné obchodní společnosti