29 Cdo 290/2010 — Nejvyšší soud

29 Cdo 290/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 1. 2012 Spisová značka:29 Cdo 290/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.290.2010.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Banky Pojištění Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. čl. II. předpisu č. 319/2001Sb. čl. II. bod 7. předpisu č. 126/2002Sb. § 22 odst. 2 ZKV § 20 ZKV § 23 odst. 2 ZKV § 241a odst. 2 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:28. 2. 2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 290/2010 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně Mgr. D. G., jako správkyně konkursní podstaty úpadkyně B & H Eurobroiler, spol. s r. o., identifikační číslo osoby 42 86 48 01, proti žalovanému Ing. P. B., jako správci konkursní podstaty úpadkyně Moravia Banky, a. s. v likvidaci, identifikační číslo osoby 45 19 28 55, zastoupenému Mgr. Denisou Belošovičovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě – Slezské Ostravě, Bohumínská 788/61, PSČ 710 00, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 14 Cm 116/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. srpna 2009, č. j. 10 Cmo 13/2009-142, takto: I. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně náhrady nákladů řízení se odmítá. II. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 20. srpna 2009, č. j. 10 Cmo 13/2009-142, (mimo jiné) potvrdil rozsudek ze dne 28. listopadu 2008, č. j. 14 Cm 116/2004-114, ve výrocích, jimiž Krajský soud v Ostravě určil, že žalobkyně má za úpadkyní Moravia Bankou, a. s. v likvidaci (dále jen „banka“) pohledávku ve výši 283.711,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud vyšel z toho, že: 1. Dne 25. srpna 1999 uzavřeli B. L. (dále jen „vkladatel“) a banka smlouvu o zřízení a vedení účtu (dále jen „smlouva o běžném účtu“). 2. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 18. listopadu 1999 vkladatel postoupil pohledávku ze smlouvy o běžném účtu společnosti DOBEX s. r. o. (dále jen „společnost“), a to ve výši 603.495,31 Kč. 3. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 30. listopadu 1999 postoupila společnost část pohledávky ze smlouvy o vedení běžného účtu ve výši 283.711,- Kč společnosti B & H Eurobroiler, spol. s r. o. (dále jen „úpadkyně“). 4. Krajský obchodní soud v Ostravě usnesením ze dne 8. prosince 1999, sp. zn. 14 K 31/99, prohlásil konkurs na majetek banky a následně ustavil žalovaného správcem její konkursní podstaty. 5. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 19. prosince 2002, sp. zn. 39 K 63/2002, prohlásil konkurs na majetek úpadkyně a následně usnesením ze dne 3. října 2005, č. j. 39 K 63/2002-184, které nabylo právní moci dne 7. prosince 2005, ustavil do funkce správkyně konkursní podstaty žalobkyni. 6. Úpadkyně přihlásila do konkursu vedeného na majetek banky mimo jiné i pohledávku ve výši 283.711,- Kč z titulu smlouvy o běžném účtu. 7. Při přezkumném jednání žalovaný shora uvedenou pohledávku popřel a původní správce konkursní podstaty úpadkyně Ing. I. N. podal včas žalobu o určení její pravosti. 8. Úpadkyně oznámila bance 30. listopadu 1999, že mimo jiné započítává pohledávku vkladatele ve výši 283.711,- Kč proti pohledávce banky ze smluv o úvěru. 9. Fond pojištění vkladů (dále jen „Fond“) z titulu výplaty dodatečných náhrad uhradil vkladateli (s datem výplaty 5. března 2002) částku 2,367.438,39 Kč, a to mimo jiné „na jeho pohledávku“ ze smlouvy o běžném účtu, podle stavu účtu ke dni 3. září 1999. Odkazuje na ustanovení § 41c a § 41e zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění účinném do 30. dubna 2001, odvolací soud uzavřel, že námitka žalovaného, podle níž pohledávka vkladatele zanikla vyplacením náhrady Fondem (rozuměj vyplacením dodatečné náhrady vyplacené podle čl. II zákona č. 319/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů), je nedůvodná. Přitom zdůraznil, že pohledávka vkladatele ze smlouvy o běžném účtu co do částky 283.711,- Kč byla shora zmíněnými postupními smlouvami platně převedena dne 30. listopadu 1999 na úpadkyni; současně jako neurčité a tudíž absolutně neplatné ve smyslu ustanovení § 37 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, vyhodnotil jednostranné započtení této pohledávky proti pohledávkám banky. Plnění poskytnuté vkladateli Fondem z titulu výplaty dodatečných náhrad, přitom „nezohlednil“, neboť pohledávka ze smlouvy o běžném účtu byla postoupena společnosti a následně úpadkyni „před touto úhradou“. Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítaje, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolatel cituje ustanovení čl. II. zákona č. 319/2001 Sb. a zdůrazňuje, že správní řízení o odnětí povolení působit jako banka bylo vůči bance zahájeno 3. září 1999, přičemž k tomuto datu byl vkladatelem z účtu B. L. Jmenovanému pak byla vyplacena dodatečná náhrada z Fondu, i když pohledávka v době výplaty dodatečné náhrady již byla postoupena úpadkyni, tj. vkladatel „nebyl jejím vlastníkem a nebyl věřitelem banky“. Má za to, že plněním ze strany Fondu vůči vkladateli „zanikl“ závazek banky plnit z titulu smlouvy o běžném účtu, „a to jeho splněním“. „Fond vstoupil do postavení věřitele ze zákona, jakožto subjekt, který plnil za jiného“; žalobkyni „plnění nemůže být přiznáno“, poněvadž „pohledávka, resp. závazek již zanikl splněním“. Bylo-li by plnění ze smlouvy o běžném účtu přiznáno i žalobkyni, bylo by z téhož právního důvodu plněno dvakrát (Fondem z titulu dodatečné náhrady a bankou dle „rozsudku o incidenční žalobě“) a „navíc by bylo plněno z právního důvodu, který již zanikl, což ani v jednom případě není přípustné“. Dále dovolatel snáší argumenty proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné podle žádného ustanovení občanského soudního řádu upravujících jeho přípustnost; Nejvyšší soud proto dovolání v této části bez dalšího podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Zásadně právně významným Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu shledává – a potud má dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za přípustné – v řešení otázky důsledků výplaty dodatečných náhrad fondem vkladateli podle článku II., zákona č. 319/2001 Sb., a to v situaci, kdy k datu poskytnutí dodatečné náhrady již vkladatel nebyl věřitelem pohledávky, za kterou Fond dodatečnou náhradu vyplácel. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle čl. II., zákona č. 319/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů, Fond pojištění vkladů (dále jen „Fond“) vyplatí fyzickým a právnickým osobám, které byly vkladateli ke dni zahájení správního řízení o odnětí povolení působit jako banka u Pragobanky, a. s. Praha, nyní v konkursu, u Universal banky, a. s., Ústí nad Labem, nyní v konkursu, u Moravia banky, a. s., Frýdek - Místek, nyní v konkursu, (dále jen „banky“), dodatečnou náhradu za veškeré pohledávky z jejich vkladů v domácí i cizí měně vedených u těchto bank ke dni zahájení správního řízení o odnětí povolení působit jako banka až do výše 4 miliónů Kč každému vkladateli. Při výplatě dodatečných náhrad se postupuje přiměřeně podle § 41d až § 41g, mimo odstavce 2 § 41e, zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů, s tím, že vyplacenou dodatečnou náhradu Fond sníží o již vyplacenou náhradu. Ke dni zahájení výplaty dodatečných náhrad se snižuje p