29 Cdo 2917/2007 – Nejvyšší soud

29 Cdo 2917/2007 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Petra Šuka v právní věci žalobce J. M. zastoupeného Mgr. M. H., advokátkou, proti žalovanému Mgr. J. T., advokátovi, jako správci konkursní podstaty úpadce J. M., zastoupenému JUDr. A. A., advokátkou, za účasti P. H., jako vedlejšího účastníka řízení na straně žalobce, o určení neplatnosti přezkumného jednání, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 40 Cm 55/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. ledna 2007, č. j. 9 Cmo 182/2006-72, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Rozsudkem ze dne 10. června 2005, č. j. 40 Cm 55/2004-53, zamítl Krajský soud v Ostravě žalobu, kterou se úpadce J. M. coby žalobce domáhal vůči žalovanému správci své konkursní podstaty určení, že přezkumné jednání, konané ve věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 24 K 87/2000 dne 13. října 2003, je neplatné (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku). Soud dospěl k závěru, že žalobce nemá ve smyslu § 80 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) na požadovaném určení naléhavý právní zájem již proto, že jeho nárok nelze pojmově podřadit označenému ustanovení. V situaci, kdy popření pohledávky úpadcem nemá pro zjištění pohledávky v konkursu význam (§ 23 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání - dále též jen „ZKV“) a má pouze následek plynoucí z ustanovení § 45 odst. 2 ZKV, a kdy konkurs prohlášený na majetek úpadce 17. ledna 2003 stále trvá, by žaloba musela být zamítnuta i při existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, uzavřel soud. K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud uvedl, že přezkumné jednání je jednáním, které soud nařídí k přezkoumání přihlášených pohledávek. Jde tedy o jednání soudu ve smyslu ustanovení § 115 o. s. ř. a nikoli o právní vztah či právo. Určovací žalobou ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/ o. s. ř. proto nelze uplatnit určení, že přezkumné jednání je neplatné. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., namítaje, že je dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje dovolatel řešení otázky, zda účastník konkursního řízení má právo domáhat se určovací žalobou vyslovení neplatnosti přezkumného jednání. Konkrétně dovolatel poukazuje na to, že přezkumné jednání v jeho konkursní věci, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 24 K 87/2002, se 13. října 2003 konalo, ačkoliv jako úpadce žádal o odročení jednání. Tvrdí, že přezkumné jednání samotné trpělo vadami, které způsobují, že protokol o jednání nemá náležitosti veřejné listiny, neboť tyto protokoly jsou nepřezkoumatelné, odkazují na listiny, které neexistují, navíc není zřejmé, kdo se jednání zúčastnil, apod. Podle dovolatele je třeba si položit otázku, jaké právní instrumenty poskytuje právní řád úpadci k ochraně jeho práv, dojde-li v postupu konkursního soudu k pochybení a nesprávnostem, které mohou mít pro úpadce negativní důsledky. Při právní konstrukci zvolené soudy nižších stupňů, je podle dovolatele nutno dovodit, že úpadce není v tomto stadiu řízení chráněn a že mu právní řád neposkytuje žádnou ochranu pro případ nezákonného postupu konkursního soudu při přezkumném jednání. Dle dovolatele je zcela pochopitelné, že s ohledem na principy demokratického státu a právní ochranu účastníků soudního řízení, a v neposlední řadě i s ohledem na princip spravedlivého procesu, není možné mít za to, že takovýto stav je správný. Dále dovolatel dovozuje, že v každém stádiu řízení musí mít účastník zachovány možnosti k tomu, aby se domohl ochrany svých zákonných práv. Dovolatel míní, že při absenci speciálního právního institutu je nutno aplikovat institut práva, který k ochraně účastníka řízení je v daném stadiu nejbližší; za takový považuje určovací žalobu. Dovolatel kritizuje závěr soudů obou stupňů, že přezkumné jednání je procesním úkonem, který nelze žádnými prostředky fakticky napadnout. Tento závěr pak má za rozporný s názorem, který vyslovil Ústavní soud ve svém rozhodnutí (nálezu) ze 4. října 2006, sp. zn. I. ÚS 72/2006 (jde o nález uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 43, ročníku 2006, části I., pod pořadovým číslem 178). Z tohoto nálezu (z nějž se v dovolání cituje) podle dovolatele plyne, že je možné provést nové přezkumné jednání a tohoto práva se dovolatel domáhá právě žalobou na určení neplatnosti přezkumného jednání. Kdyby totiž soudy žalobě vyhověly, pak by nepochybně bylo nutno provést nové přezkumné jednání. Je tedy zřejmé, pokračuje dovolatel, že není pojmově vyloučeno domáhat se určení neplatnosti přezkumného jednání, když z pohledu konečného následku a výsledku jde jen o otázku použití právních instrumentů k dosažení tohoto stavu. Dovolatel je přitom názoru, že jím zvolený způsob ochrany byl přiměřený a ústavní. Soudy proto věc zhodnotily nesprávně, dovodily-li, že dovolatel nemá naléhavý právní zájme na určení neplatnosti přezkumného jednání a že nelze očekávat, že určovací žaloba bude plnit zákonný účel. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. pro posouzení otázky předkládané mu k řešení dovolatelem, v dovolacím řízení dosud neřešené. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem. Podle ustanovení § 80 písm. c/ o. s. ř. žalobou (návrhem na zahájení řízení) lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto zejména o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. Dle ustanovení § 21 ZKV k přezkoumání přihlášených pohledávek nařídí soud přezkumné jednání; správce a úpadce k němu předvolá obsílkou doručovanou do vlastních rukou s poučením o nezbytnosti jejich účasti. Přezkoumání se děje podle seznamu sestaveného správcem (odstavec 1). Úpadce i konkursní věřitelé mohou popírat pravost, výši i pořadí všech přihlášených pohledávek (odstavec 2). Výsledek přezkumného jednání se zapíše do seznamu přihlášených pohledávek předloženého správcem a takto upravený seznam tvoří součást zápisu o přezkumném jednání; věřitelům na jejich žádost soud vydá výpis (odstavec 3). Ustanovení § 23 odst. 1 ZKV pak určuje, že pohledávka se pokládá za zjištěnou, byla li uznána správcem a nebyla-li popřena žádným z konkursních věřitelů. Popření pohledávky úpadcem se poznamená v seznamu přihlášených pohledávek, ale nemá pro zjištění pohledávky význam. Z ustanovení § 45 ZKV se pak podává, že zrušením konkursu zanikají účinky prohlášení konkursu uvedené v § 14 odst. 1 písm. a/ až e/, g/, i/ a l/; platnost a účinnost úkonů provedených v průběhu konkursu tím není dotčena (odstavec 1). Na základě seznamu přihlášek lze pro zjištěnou pohledávku, kterou úpadce výslovně nepopřel, po zrušení konkursu vést výkon rozhodnutí na úpadcovo jmění (odstavec 2). Podle ustanovení § 66b odst. 4 ZKV, prominutí zmeškání lhůty není přípustné. V této podobě platila cit. ustanovení již v době prohlášení konkursu na majetek dovolatele a do doby, kdy byl zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), účinným od 1. ledna 2008, zrušen zákon o konkursu a vyrovnání, změn nedoznala. Přezkumné jednání v konkursním řízení vedeném podle zákona o konkursu a vyrovnání je zvláštním druhém soudního jednání, jehož cílem a smyslem je sestavit seznam pohledávek, které se v konkursu pokládají za zjištěné. Jde o jednání, jež z povahy věci nelze uskutečnit bez osobní účasti správce konkursní podstaty. Úpadce (kterého konkursní soud k přezkumnému jednání předvolává stejně jako správce konkursní podstaty obsílkou doručovanou do vlastních rukou s poučením o nezbytnosti účasti - srov. § 21 odst. 1 větu první ZKV) může být při přezkumném jednání zastoupen. Nezúčastní-li se nezastoupený úpadce přezkumného jednání, zváží konkursní soud, zda má být jednání i tak uskutečněno, u vědomí, že zásadně neexistují překážky, jež by tomu bránily. Při přezkumném jednání přitom ani tak nejde o přítomnost úpadce jako účastníka řízení, ale spíše jako osoby, která může podat vyjádření ke sporným případům (ke sporným pohledávkám je