Nejvyšší soud 29 Cdo 3430/2024 – Náhrada škody

Rozsudkem ze dne 2. prosince 2022, č. j. 70 C 444/2017-280, Okresní soud v Ústí nad Labem zamítl žalobu, jíž se žalobce ("DONOR v. o. s." v likvidaci) domáhal po žalovaném (statutárnímu městu Ústí nad Labem) zaplacení částky 1 838 594,33 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).

Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení žalované částky jako náhrady škody, která mu vznikla v důsledku prodlení žalovaného v době od 22. prosince 2002 do 23. března 2011 se zaplacením částky 3 450 000 Kč, o kterou žalobce zhodnotil nemovitosti žalovaného. Žalobce dovozoval, že vlivem tohoto prodlení se dostal do tzv. druhotné platební neschopnosti a žalovanou částku musel zaplatit svému věřiteli (společnosti ARADO, a. s., dále též jen „věřitel A“) na úhradu smluvní pokuty ze závazkového vztahu.

Po provedeném dokazování soud prvního stupně uzavřel, že mezi prodlením žalovaného a tvrzenou škodou ve formě zaplacení části smluvní pokuty neexistuje příčinná souvislost. Žalobce se totiž již k prvnímu dni prodlení žalovaného (22. prosince 2002) nacházel v úpadku ve formě platební neschopnosti, a tedy ani včasná úhrada částky ve výši 3 450 000 Kč žalovaným by nepostačovala k úhradě všech jeho splatných dluhů. Nepodání konkursního návrhu společníky žalobce navíc přispělo k dalšímu nárůstu jeho závazků. Nelze mít za to, že žalovaná škoda vznikla výlučně v důsledku porušení povinnosti žalovaného uhradit žalobci částku 3 450 000 Kč.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že ačkoli bylo prokázáno protiprávní jednání žalovaného i vznik škody na straně žalobce, chybí mezi těmito skutečnostmi příčinná souvislost. Z provedených důkazů totiž plyne, že prodlení žalovaného s úhradou částky 3 450 000 Kč nebylo bezprostřední příčinou vzniku uplatněné škody, a to zvlášť v situaci, kdy žalobce mohl vzniku škody předejít podáním konkursního návrhu. Tento závěr rovněž podporuje zjištění, že žalobce se v platební neschopnosti ocitl dříve, než se žalovaný dostal do prodlení se zaplacením předmětné částky.

K námitce žalobce, že soud prvního stupně měl být vázán dřívějším rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. června 2016, č. j. 13 C 63/2013-297, ve věci náhrady škody mezi týmiž účastníky, odvolací soud uvedl, že uvedené rozhodnutí bylo vydáno na základě odlišného skutkového stavu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), argumentem, že rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu a které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Uplatňuje dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel napadá závěr odvolacího soudu, že se v rozhodné době nacházel v platební neschopnosti, neboť měl více splatných závazků ve výši přesahující 4 000 000 Kč. Tvrdí, že výše jeho splatných dluhů byla nižší, a současně namítá, že samotná existence závazků nepostačuje k závěru o úpadku. Má též za to, že odvolací soud nesprávně posuzoval jeho schopnost dluhy plnit, když vycházel pouze z jejich existence a nezohlednil současně spornost některých pohledávek. K tomu odkazuje zejména na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, sp. zn. Cpjn 19/98.

Dovolatel dále namítá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu v otázce závaznosti posouzení předběžné otázky učiněné v jiném řízení mezi týmiž účastníky, neboť nerespektoval závěry rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 13 C 63/2013, v němž byla mezi týmiž účastníky shledána i příčinná souvislost mezi jednáním žalovaného a vznikem škody. Podle dovolatele se odvolací soud, který v nyní posuzované věci dospěl ke zcela odlišným závěrům, s tímto rozhodnutím nevypořádal; postupoval tak v rozporu s § 159a o. s. ř.

Dále dovolatel Nejvyššímu soudu předkládá otázky, které považuje za v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené. Konkrétně namítá nesprávnost závěru, podle něhož škoda nevznikla výlučně v důsledku prodlení žalovaného, ale rovněž v důsledku nečinnosti žalobce spočívající v nepodání konkursního návrhu. Uvádí, že podání návrhu by pro jeho společníky (jakožto ručitele dluhu vůči věřiteli A) znamenalo podstatně horší právní a ekonomické následky. Dovolatel je rovněž přesvědčen, že v posuzované věci je nesprávná úvaha odvolacího soudu, dle níž nepodání konkursního návrhu může mít vliv na příčinnou souvislost mezi protiprávním jednáním žalovaného a vznikem škody na straně žalobce.

Dovolatel tak zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že kdyby byl podán konkursní návrh, došlo by k zastavení přirůstání úroků z prodlení a smluvní pokuty. Tvrdí, že i kdyby v případném insolvenčním řízení nebyly pohledávky z úroků a smluvních pokut uspokojeny z majetku úpadce, dopadly by na ručitele. Tato okolnost podle něj tudíž nemá vliv na existenci příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaného a vznikem škody.

Žalovaný se ve vyjádření ztotožnil s právními závěry soudů obou stupňů.

Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.

Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl jako nepřípustné.

Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.

K námitce dovolatele spočívající ve zpochybnění závěru odvolacího soudu ohledně výše splatných závazků dovolatele v rozhodné době Nejvyšší soud předesílá, že při úvaze, zda je (dovoláním zpochybněné) právní posouzení věci odvolacím soudem správné, vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel. K tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Dospěly-li oba soudy k závěru, že dovolatel měl v rozhodné době splatné závazky vůči více věřitelům, a to při nejmenším ve výši 4 013 578,85 Kč, jde o skutkový závěr, který nemůže být dovoláním zpochybněn. Uvedená dovolací námitka proto není způsobilá založit přípustnost dovolání.

Dovolatel dále namítá, že z pouhého posouzení výše splatných dluhů nelze usoudit na vznik úpadkové situace, neboť odvolací soud opomněl zákonný předpoklad úpadku spočívající v neschopnosti dlužníka plnit své dluhy. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je přitom [v poměrech zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007 (dále též jen „ZKV“)] při posuzování schopnosti dlužníka platit své splatné závazky ustálena v následujících závěrech:

Již v usnesení ze dne 4. května 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněném pod číslem 53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud k výkladu § 1 odst. 2 ZKV uzavřel, že pro závěr o dlužníkově úpadku pro platební neschopnost je nutné i naplnění znaku spočívajícího v tom, že dlužník k úhradě svých splatných závazků po delší dobu „není schopen“.

V usnesení ze dne 24. září 2003, sp. zn. 29 Odo 564/2001, uveřejněném pod číslem 83/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 83/2004“), Nejvyšší soud vysvětlil, že neplní-li dlužník své splatné závazky po dobu nejméně šesti měsíců, pak ve smyslu ustanovení § 1 odst. 2, věty druhé ZKV lze mít zásadně za to, že je neplní „po delší dobu“. Pro závěr, že dlužník je v úpadku, jelikož má více věřitelů a není schopen po delší dobu plnit své splatné závazky (§ 1 odst. 2 věta druhá uvedeného zákona), není významné, jaké jsou jeho očekávané výnosy z podnikatelské činnosti. Není-li dlužník schopen využít pohledávky, které má za svými dlužníky, k úhradě svých závazků, nepřihlíží se ani k výši těchto pohledávek.

V R 83/2004 Nejvyšší soud rovněž formuloval názor, že obrana dlužníka poukazem na zpeněžitelný (exekucí nebo výkonem rozhodnutí dosažitelný) majetek, z nějž lze uspokojit pohledávky, jimiž má být osvědčen jeho úpadek, je přitom možná, když to, zda je dlužník k úhradě svých splatných pohledávek „schopen“, je nepochybně závislé nejen na výši částek, jež má k dispozici v hotovosti nebo na účtech, nýbrž i na posouzení, zda je schopen k takové úhradě využít i jiných svých aktiv (věcí, pohledávek nebo jiných majetkových hodnot).

Pro přijetí závěru o úpadku dlužníka tedy soud musí posuzovat i schopnost dlužníka plnit své dluhy (resp. schopnost dlužníka využít svůj majetek k úhradě dluhů), dovolatel nicméně opomíjí, že pro posouzení odvolacího soudu v nyní projednávané věci byla podstatná zejména výše jeho dluhů (a to vzhledem k posouzení příčinné souvislosti mezi jemu vzniklou škodou a jednáním žalovaného spočívajícím v nezaplacení částky 3 450 000 Kč). Soudy v posuzované věci zkoumaly jeho ekonomický stav v rozhodné době, tedy zda by včasné zaplacení částky žalovaným mělo vliv na úhradu (veškerých) splatných závazků dovolatele, či by některé jeho splatné závazky i tak přetrvávaly. Tomuto postupu nelze nic vytknout zvláště za situace, kdy ani dovolatel v řízení neprokazoval výši svého majetku, který by mohl být použit k úhradě splatných závazků. Odvolací soud se tudíž v tomto ohledu od výše uvedených judikaturních závěrů nijak neodchýlil.

V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu je pak i závěr soudů obou stupňů, podle něhož měl dovolatel povinnost podat návrh na prohlášení konkursu podle § 3 odst. 1 ZKV (k tomu srov. např. rozsudek ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1220/2005, uveřejněný pod číslem 33/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), čímž by zabránil přirůstání smluvní pokuty (§ 31 odst. 1 písm. e/ ZKV). Důvody, pro které dovolatel návrh nepodal (poukaz na ručení společníků za dluhy dovolatele), nejsou z pohledu aplikace § 3 odst. 1 ZKV relevantní.

Dále dovolatel – zjednodušeně řečeno – namítá, že odvolací soud postupoval v rozporu s § 159a o. s. ř., neboť rozhodl o stejné otázce jinak, než jak ji posoudil Okresní soud v Ústí nad Labem v rozsudku č. j. 13 C 63/2013-297.

Závaznost rozhodnutí (a otázek v nich řešených) upravuje § 159a a § 135 o. s. ř. Výkladem § 135 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 159a odst. 1 a odst. 4 o. s. ř. při posouzení významu předběžné otázky vyřešené v jiném, svým předmětem souvisejícím, řízení mezi týmiž účastníky se přitom Nejvyšší soud zabýval v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozsudek ze dne 13. června 2000, sp. zn. 25 Cdo 5/2000, uveřejněný pod číslem 48/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení ze dne 19. října 2011, sp. zn. 20 Cdo 2431/2010, uveřejněné pod číslem 49/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Z rozhodovací praxe tak konstantně plyne závěr, že pro soud je závazné posouzení předběžné otázky učiněné v jiném řízení mezi týmiž účastníky, jde-li o otázku řešenou ve výroku rozhodnutí (u zamítavého výroku je nutné posoudit výrok rozhodnutí v souvislosti s odůvodněním rozhodnutí – viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. října 1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/98, uveřejněný pod číslem 69/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), tedy o otázku, která byla předmětem sporu. Právní vztahy mezi týmiž účastníky, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím, nemůže soud v jiném řízení znovu posuzovat ani jako otázku předběžnou. Řešení ostatních otázek, s nimiž se musel soud v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádat, tak není pro soud v jiném řízení závazné. To ovšem neznamená, že soud může závěry učiněné v předchozím pravomocně skončeném soudním řízení zcela pominout. I když jimi není vázán ve smyslu § 159a odst. 4 o. s. ř., musí se vypořádat se skutkovými zjištěními a právními závěry, v jejichž hodnocení se od dříve vydaného pravomocného soudního rozhodnutí hodlá odchýlit (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 27. srpna 2004, sp. zn. I. ÚS 647/0 a ze dne 10. července 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2009, sp. zn. 28 Cdo 1045/2009).

Odvolací soud přitom zdůraznil, že v posuzované věci bylo rozhodováno na základě jiného skutkového stavu především v otázce ekonomické situace dovolatele, která předcházela době, ke které se váže protiprávní jednání žalovaného. Tím se dostatečně vypořádal s tím, proč oba soudy dospěly k jiným závěrům, než které učinil Okresní soud v Ústí nad Labem v rozsudku č. j. 13 C 63/2013-297. Ani potud tedy závěry odvolacího soudu neodporují judikatuře Nejvyššího soudu.

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalovanému v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání ze dne 22. listopadu 2024, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaný nebyl v dovolacím řízení advokátem zastoupen), přičemž žalovaný nedoložil výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu).