29 Cdo 4863/2015 — Nejvyšší soud

29 Cdo 4863/2015 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 9. 2017 Spisová značka:29 Cdo 4863/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:29.CDO.4863.2015.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Směnky Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 243c odst. 1, 2 o. s. ř. čl. I. § 32 odst. 3 předpisu č. 191/1950Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:29. 11. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 4863/2015-137 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně ATICO s r. o., se sídlem v Praze 4, Na Konečné 51/8, PSČ 142 00, identifikační číslo osoby 49712624, zastoupené Mgr. Lukášem Krumlem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Panská 892/1, PSČ 110 00, proti žalované ATICO PRAHA s. r. o., se sídlem v Šestajovicích, U Hřiště 1220, PSČ 250 92, identifikační číslo osoby 25672371, zastoupené JUDr. Jaroslavem Novotným, advokátem, se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 481/12, PSČ 120 00, o zaplacení částky 402.128,34 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 335/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. července 2015, č. j. 12 Cmo 43/2015-108, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10.240 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce. O d ů v o d n ě n í: Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. listopadu 2014, č. j. 49 Cm 335/2010-88, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 402.128,34 Kč s 6% úrokem od 18. dubna 2007 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalované změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl (první výrok) a uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 163.470 Kč (druhý výrok). Odvolací soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména z toho, že: 1/ Žalobkyně se v dané věci domáhala zaplacení žalované částky s odůvodněním, že jako aval ze směnky vlastní vystavené žalovanou dne 27. února 2006 (dále též jen „sporná směnka“) zaplatila remitentovi (Československé obchodní bance, a. s.) při splatnosti směnky (tj. dne 17. dubna 2007) směnečný peníz 402.128,34 Kč, v důsledku čehož mělo vzniknout „na straně žalované bezdůvodné obohacení“ ve výši odpovídající zaplacené směnečné sumě. 2/ Zaplacení směnky žalobkyní potvrdil remitent na rubu sporné směnky. 3/ Spornou směnku podepsal za výstavce Ing. Vladimír Javůrek, jehož funkce jednatele společnosti zanikla ke dni 16. prosince 2005; v době vystavení směnky byla jednatelkou společnosti JUDr. Eva Petráková. Na tomto základě odvolací soud – odkazuje na ustanovení čl. I. § 32 odst. 1 a § 47 odst. 2 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“), a ustanovení § 451 odst. 2 a § 454 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku – především uzavřel, že zaplatila-li v posuzovaném případě žalobkyně remitentovi směnečný peníz, nešlo ani o plnění poskytnuté bez právního důvodu, ani o plnění za jiného dlužníka, jež by mohlo vést ke vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalované. Žalobkyně (jako směnečný rukojmí) totiž byla jedním ze solidárních směnečných dlužníků a placením na spornou směnku tak plnila pouze vlastní (nikoli cizí) závazek ze směnky. Jestliže žalobkyně (jako směnečný rukojmí) vyplatila spornou směnku, pokračoval dále odvolací soud, vzniklo jí sice právo požadovat po svých předchůdcích částku, kterou majiteli zaplatila (a to případně spolu s dalšími postižními nároky vypočtenými v ustanovení čl. I. § 49 směnečného zákona), v poměrech dané věci ovšem žalovaná předchůdcem žalobkyně (osobou, vůči níž by žalobkyně mohla vést postih) není. Přestože žalovaná byla na sporné směnce označena jako výstavce, v řízení bylo prokázáno, že směnku jejím jménem podepsala osoba, která k tomu nedisponovala potřebným oprávněním (bývalý jednatel žalované Ing. Vladimír Javůrek); v souladu s ustanovením čl. I. § 8 směnečného zákona je tak výstavcem sporné směnky (a tudíž i předchůdcem žalobkyně) ve skutečnosti jednající fyzická osoba, nikoli žalovaná společnost. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla zodpovězena. Přitom zdůrazňuje, že podala žalobu „pro nárok vyplývající z bezdůvodného obohacení“ a na skutečnost, že v poměrech dané věci „nejde o směnečné řízení“, opakovaně soudy nižších stupňů upozorňovala. Protože sporná směnka sloužila jen jako „zajišťovací institut“ k jiné pohledávce remitenta vůči žalované (k zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi remitentem a žalovanou), je zřejmé, že zaplacením směnky dovolatelka plnila povinnost žalované ze smlouvy o úvěru, nikoli vlastní závazek. „Řešení existence směnky a jejího obsahu tak mělo být pouze předběžnou otázkou ve vztahu k řízení o vyřešení nároku na vydání bezdůvodného obohacení“, přičemž dovolatelce nelze „upřít možnost tohoto nároku se domoci“. Nad rámec výše řečeného pak již dovolatelka (v reakci na závěr odvolacího soudu o absenci jednatelského oprávnění Ing. Vladimíra Javůrka, který za žalovanou spornou směnku podepsal) jen popisuje, za jakých okolností měla být do obchodního rejstříku zapsána jako jednatelka žalované (místo Ing. Vladimíra Javůrka) JUDr. Eva Petráková. Z uvedených důvodů dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu, jež může být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že dovolatelka mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného či procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Jedinou otázkou, ve vztahu k níž dovolatelka (posuzováno podle obsahu) vymezuje (v souladu s požadavkem plynoucím z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř.) předpoklady přípustnosti dovolání (argumentem, že jde o otázku dovolacím soudem dosud neřešenou), je posouzení povahy žalobou uplatněného nároku (jinak řečeno, zda nárok plnivšího směnečného rukojmího proti výstavci směnky je vskutku směnečným nárokem, jak uzavřel odvolací soud, a nikoli nárokem z titulu bezdůvodného obohacení, jak dovozovala žalobkyně). Tuto otázku přitom odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 18. srpna 2009, sp. zn. 29 Cdo 1004/2008 (uveřejněném pod číslem 85/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), vysvětlil, že určuje-li ustanovení čl. I. § 32 odst. 3 směnečného zákona, že zaplatí-li směnečný rukojmí směnku, nabývá práv ze směnky proti tomu, za koho se zaručil (v daném případě proti výstavci směnky vlastní), není pochyb o tom, že se stává směnečným věřitelem, a to v rozsahu práv, která odpovídají situaci, ve které se směnka nachází (k tomu srov. v právní teorii též Kovařík, Z. Zákon směnečný a šekový. Komentář. 4., dopl. vydání. Praha: C. H. Beck 2005, str. 113-114, popř. Chalupa, R. Zákon směnečný a šekový. Komentář. 1. část. Směnky. 2. vydání. Linde Praha, a. s. 2006, str. 273). Zaplacením směnky tak směnečnému rukojmímu nevzniká „nový“ nárok vůči výstavci směnky vlastní. Současně není v soudní praxi pochyb o tom, že v tzv. sporném řízení (o něž šlo zjevně i v projednávané věci), které je ovládáno dispoziční zásadou, platí, že soud je vázán žalobou, tedy jinak řečeno tím, jak žalobce vymezil předmět řízení. Předmět řízení žalobce vymezuje v žalobě vylíčením skutečností (skutkových tvrzení), jimiž uvádí skutkový děj, na jehož základě žalobním petitem uplatňuje svůj nárok. Právní charakteristika vylíčených skutkových tvrzení (tzv. právní důvod žaloby) není součástí vymezení předmětu řízení a žalobce ji není povinen uvádět; uvede-li ji, není pro soud závazná, neboť soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci a pro jeho rozhodnutí není významné, jak