29 ICdo 105/2025 – Nejvyšší soud

MSPH 95 INS 12575/2022 215 ICm 3383/2023 29 ICdo 105/2025-101 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Tomáše Zadražila v právní věci žalobkyně JUDr. Jiřiny Lužové, se sídlem v Praze 1, Dušní 866/22, PSČ 110 00, jako insolvenční správkyně dlužníka Sberbank CZ, a. s. v likvidaci, zastoupené Mgr. Martinem Hrodkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, PSČ 110 00, proti žalované JUDr. Kateřině Martínkové, LL.M., MBA, se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 966/22, PSČ 702 00, jako oddělené insolvenční správkyni dlužníka Sberbank CZ, a. s. v likvidaci, zastoupené Mgr. Ladislavem Popkem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 966/22, PSČ 702 00, o určení pravosti a výše pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 215 ICm 3383/2023, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Sberbank CZ, a. s. v likvidaci, se sídlem v Praze 5, U Trezorky 921/2, PSČ 158 00, identifikační číslo osoby 25083325, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 95 INS 12575/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. března 2025, č. j. 215 ICm 3383/2023, 104 VSPH 8/2025-73 (MSPH 95 INS 12575/2022), takto: I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. března 2025, č. j. 215 ICm 3383/2023, 104 VSPH 8/2025-73 (MSPH 95 INS 12575/2022), se mění t a k t o: 1. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. října 2024, č. j. 215 ICm 3383/2023-44, se mění tak, že řízení se zastavuje. 2. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Rozsudkem ze dne 17. října 2024, č. j. 215 ICm 3383/2023-44, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) určil, že pohledávka žalobkyně JUDr. Jiřiny Lužové, jako insolvenční správkyně dlužníka Sberbank CZ, a. s. v likvidaci (dále též i „banka“), za dlužníkem, přihlášená jako podmíněná pod číslem P773 do insolvenčního řízení vedeného u insolvenčního soudu pod sp. zn. MSPH 95 INS 12575/2022, je v rozsahu tam uvedených dílčích pohledávek po právu (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku). 2. Insolvenční soud – cituje § 198 odst. 1, § 173 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), § 1309 odst. 1, § 1335, § 1336 a § 1339 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) – dospěl k závěru, že žalobkyně je oprávněna přihlásit do insolvenčního řízení dlužníka pohledávku tohoto dlužníka (zástavního věřitele a zároveň poddlužníka) vůči klientům, jimž poskytl úvěr zajištěný na základě uzavřených zástavních smluv finančními prostředky na účtech těchto klientů, jako pohledávku podmíněnou, vázanou na odkládací podmínku spočívající v tom, že zajištěný dluh nebude splněn řádně a včas. Ztotožnil se s argumentem, že žalobkyně nemá jinou možnost, jak uplatnit nárok spočívající v právu na výplatu prostředků na účtu klienta z titulu zástavní smlouvy uplatnit. Kdyby banka nemohla přihlásit tuto pohledávku do insolvenčního řízení, a to jako vázanou na odkládací podmínku, že zajištěný dluh není splněn řádně a včas, bylo by zajištění v případě úpadku banky nevymahatelné. Jde o nárok, který má být zahrnut do kolektivního vypořádání majetkových vztahů dlužníka. Přihlásit pohledávku může zástavní věřitel, shodně s ostatními věřiteli, pouze do uplynutí lhůty pro přihlášení pohledávek. 3. K odvolání žalované JUDr. Kateřiny Martínkové, LL.M., MBA, jako oddělené insolvenční správkyně dlužníka, Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že se žaloba odmítá (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok). 4. Vycházeje z totožného (v řízení mezi stranami nesporného) skutkového stavu a cituje § 9, § 14 odst. 1, § 160 odst. 1 a 4, § 165 odst. 1, 2 a 3, § 173 odst. 1 a 3, § 198 odst. 1 insolvenčního zákona, odvolací soud zdůraznil rozdílné postavení účastníků insolvenčního řízení, tj. dlužníka a jeho věřitelů, a skutečnost, že práva a povinnosti náležející v insolvenčním řízení dlužníku nemohou vykonávat jeho věřitelé a naopak. Umožňuje-li insolvenční zákon uplatňovat svá práva vůči dlužníku (typicky podávat přihlášky pohledávek) jen věřitelům, je logicky vyloučeno, aby totéž mohl činit také dlužník (vůči sobě). Uvedl, že peněžní prostředky na účtech klientů dlužníka jsou od počátku majetkem dlužníka (již nejsou majetkem klienta), náležejí do jeho majetkové podstaty a dlužník nemá žádný důvod k nim uplatňovat jakékoliv další (jiné nebo lepší) právo. Kdyby snad měl dlužník (banka) mít právo cokoliv subjektivně požadovat vůči svému klientu, může (a musí) to uplatňovat jen vůči svému klientu, a nikoliv vůči sobě samému. 5. Odvolací soud uzavřel, že je pojmově vyloučeno, aby dlužník sám (nebo prostřednictvím insolvenčního správce) postupem podle § 165 a násl. insolvenčního zákona přihlásil do svého insolvenčního řízení vlastní (byť potenciální) pohledávku vůči věřiteli, jenž je subjektem odlišným od dlužníka z hlediska procesního i hmotného práva. Insolvenční správkyně dlužníka není a z povahy věci (definice postavení insolvenčního správce) ani nemůže být přihlášeným věřitelem, jenž uplatňuje dlužníkovo právo vůči dlužníku. Přihláška pohledávky P773 tak nemohla vyvolat žádné právní účinky, jako taková neměla být vůbec zařazena na seznam přihlášených pohledávek podle § 191 insolvenčního zákona a neměla být ani předmětem přezkumu podle § 190 a násl. insolvenčního zákona. Stalo-li se tak a žalobkyně následně podala žalobu v této věci, pak měl insolvenční soud žalobu bez dalšího odmítnout, neboť žalobkyně není ve smyslu § 160 odst. 4 insolvenčního zákona osobou oprávněnou domáhat se určení pravosti a výše takové „pohledávky“. 6. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež má ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen “o. s. ř.“), za přípustné pro řešení právní otázky, která dosud nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena, a to otázky: [1] Může insolvenční správce dlužníka vystupovat zároveň v postavení (zástavního) věřitele tohoto dlužníka v souladu s hmotným právem a podat přihlášku (podmíněné) pohledávky? [2] Může tedy insolvenční správce svým jménem uplatnit pohledávku ve prospěch majetkové podstaty dlužníka proti pohledávce (prostředkům) na bankovním účtu vedeném tímto dlužníkem? Z pohledu hmotného práva jde o posouzení, zda se v insolvenčním řízení prosadí pravidlo uvedené v § 1335 odst. 1 o. z. 7. Dovolatelka namítá nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil v tom smyslu, že žalobě vyhoví, případně aby rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 8. Dovolatelka je přesvědčena, že jí svědčí aktivní legitimace k podání přihlášky pohledávky do insolvenčního řízení. Dovozuje, že má-li zástavní věřitel právo podat žalobu proti poddlužníku, pak je logické, že má i aktivní legitimaci k přihlášení pohledávky do insolvenčního řízení poddlužníka. V té souvislosti odkazuje na důvodovou zprávu k občanskému zákoníku (vládní návrh zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, projednávala Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 6. volebním období 2010-2013 jako tisk č. 362), na komentářovou literaturu a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 820/2001, uveřejněný pod číslem 76/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. 9. Skutečnost, že banka vystupuje současně jako zástavní věřitel, poddlužník i insolvenční dlužník, je dána pouze shodou okolností, kterou nelze ospravedlnit popření práva banky na uplatnění pohledávky v postavení zástavního věřitele. Nelze připustit, aby právo banky jako zástavního věřitele nemohlo být v insolvenčním řízení uspokojitelné obdobně jako jiné podmíněné pohledávky, jestliže nesporně existuje, bylo by vynutitelné nebýt probíhajícího insolvenčního řízení, jeho uplatnění insolvenční zákon nevylučuje a je v souladu se zásadami insolvenčního řízení. 10. Faktickým důsledkem opačného postupu by bylo zvýhodnění dlužníka z úvěrové smlouvy, který je v prodlení s plněním svých závazků a je přihlášen coby věřitel pohledávek ze zastaveného účtu, jestliže úvěrová pohledávka nebude vymahatelná pro nedostatek majetku úvěrového dlužníka. V takovém případě by byl úvěrový dlužník uspokojován v rámci rozvrhu bez ohledu na to, zda svůj dluh vůči bance splní a plnění ostatním věřitelům by se snížilo o zůstatek na (běžném) účtu úvěrového dlužníka. 11. Žalovaná považuje napadené rozhodnutí za věcně správné a navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné, případně zamítnuto jako nedůvodné. 12. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění. 13. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených