29 ICdo 117/2024 – Nejvyšší soud

KSPH 38 INS 3926/2009 38 ICm 1343/2010 29 ICdo 117/2024-967 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce INSOLV, v. o. s., se sídlem v Praze 4, Bartákova 1121/3, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 28 39 84 83, jako insolvenčního správce dlužníka ANTICO spol. s r. o., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Janouškem, advokátem, se sídlem v Praze, Bartákova 1121/3, PSČ 140 00, proti žalovanému V. T., zastoupenému Mgr. Michalem Šebánkem, advokátem, se sídlem v Praze, Purkyňova 74/2, PSČ 110 00, o určení neúčinnosti právních úkonů dlužníka, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 38 ICm 1343/2010, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka ANTICO spol. s r. o., se sídlem v Českém Brodě, Zborovská 1358, PSČ 282 01, identifikační číslo osoby 48 95 13 58, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 38 INS 3926/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. března 2023, č. j. 38 ICm 1343/2010, 101 VSPH 688/2022-891 (KSPH 38 INS 3926/2009), takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. března 2023, č. j. 38 ICm 1343/2010, 101 VSPH 688/2022-891 (KSPH 38 INS 3926/2009), se s výjimkou části výroku, jímž byl potvrzen vyhovující výrok rozsudku Krajského soudu v Praze ve věci samé, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 8. června 2022, č. j. 38 ICm 1343/2010-838: Zamítl žalobu o určení, že úkony dlužníka (ANTICO spol. s r. o.), kterými postupně uhradil žalovanému (V. T.): - na účet žalovaného č. 9017345081/0800 ze svého účtu č. 994404-1841857003/0800 dne 29. listopadu 2006 částku 64.652,- Kč, - hotově žalovanému dne 31. prosince 2006 částku 300.000,- Kč, - na účet žalovaného č. 9017345081/0800 ze svého účtu č. 994404-1841857003/0800 dne 5. ledna 2007 částku 250.000,- Kč, - na účet žalovaného č. 9017345081/0800 ze svého účtu č. 994404-1841857003/0800 dne 22. ledna 2007 částku 50.000,- Kč, - na účet žalovaného č. 9017345081/0800 ze svého účtu č. 994404-1841857003/0800 dne 27. března 2007 částku 255.798,- Kč, - na účet žalovaného č. 9017345081/0800 ze svého účtu č. 51-5624090297/0100 dne 7. června 2007 částku 80.000,- Kč, - na účet žalovaného č. 9017345081/0800 ze svého účtu č. 994404-1841857003/0800 dne 25. června 2007 částku 100.363,- Kč, - na účet žalovaného č. 9017345081/0800 ze svého účtu č. 994404-1841857003/0800 dne 25. června 2007 částku 112.336,- Kč, - na účet žalovaného č. 9017345081/0800 ze svého účtu č. 51-5624090297/0100 dne 3. srpna 2007 částku 10.000,- Kč, - na účet žalovaného č. 9017345081/0800 ze svého účtu č. 51-5624090297/0100 dne 2. října 2007 částku 20.000,- Kč, - na účet žalovaného č. 9017345081/0800 ze svého účtu č. 51-5624090297/0100 dne 17. října 2007 částku 270.000,- Kč, - na účet žalovaného č. 9017345081/0800 ze svého účtu č. 51-5624090297/0100 dne 9. listopadu 2007 částku 26.203,- Kč, - na účet žalovaného č. 9017345081/0800 ze svého účtu č. 51-5624090297/0100 dne 16. listopadu 2007 částku 70.000,- Kč, - na účet žalovaného č. 9017345081/0800 ze svého účtu č. 51-5624090297/0100 dne 11. prosince 2007 částku 210.000,- Kč, - na účet žalovaného č. 9017345081/0800 ze svého účtu č. 51-5624090297/0100 dne 16. ledna 2008 částku 12.609,- Kč, - na účet žalovaného č. 9017345081/0800 ze svého účtu č. 51-5624090297/0100 dne 13. března 2008 částku 30.000,- Kč, - hotově žalovanému dne 29. ledna 2008 částku 350.000,- Kč, - hotově žalovanému dne 4. února 2008 částku 343.959,- Kč, - hotově žalovanému dne 24. dubna 2008 částku 350.000,- Kč, - hotově žalovanému dne 2. května 2008 částku 70.000,- Kč, jsou vůči věřitelům neúčinné (výrok I.). Určil, že úkony, kterými dlužník uhradil žalovanému postupně v hotovosti dne 28. srpna 2008 částku 156.664,- Kč, dne 3. září 2008 částku 350.000,- Kč, dne 25. září 2008 částku 350.000,- Kč, dne 20. listopadu 2008 částku 290.765,- Kč a dne 31. prosince 2008 částku 113.050,- Kč jsou vůči věřitelům neúčinné (výrok II.). Uložil žalobci, aby zaplatil žalovanému na náhradu nákladů řízení částku 39.774,- Kč (výrok III.). Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. března 2023, č. j. 38 ICm 1343/2010, 101 VSPH 688/2022-891 (KSPH 38 INS 3926/2009), k odvolání obou účastníků potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Přitom šlo v pořadí třetí rozhodnutí soudů nižších stupňů, když rozsudek odvolacího soudu ze dne 1. března 2012, č. j. 38 ICm 1343/2010, 101 VSPH 237/2011-218 (KSPH 38 INS 3926/2009), zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. července 2014, sen. zn. 29 ICdo 22/2012-240 [odvolací soud (následně) usnesením ze dne 16. března 2015, č. j. 38 ICm 1343/2010, 101 VSPH 237/2011-254 (KSPH 38 INS 3926/2009), zrušil rozsudek insolvenčního soudu ze dne 15. září 2011, č. j. 38 ICm 1343/2010-189], rozsudek odvolacího soudu ze dne 7. prosince 2017, č. j. 38 ICm 1343/2010, 101 VSPH 364/2017-660 (KSPH 38 INS 3926/2009), zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. května 2020, sen. zn. 29 ICdo 60/2018-692 [odvolací soud (následně) rozsudkem ze dne 22. dubna 2021, č. j. 38 ICm 1343/2010, 101 VSPH 364/2017-725 (KSPH 38 INS 3926/2009), ve znění (opravného) usnesení ze dne 24. března 2022, č. j. 38 ICm 1343/2010, 101 VSPH 364/2017-819 (KSPH 38 INS 3926/2009), zrušil (částečně) rozsudek insolvenčního soudu ze dne ze dne 19. října 2016, č. j. 38 ICm 1343/2010-616, ve znění (opravného) usnesení ze dne 25. ledna 2017, č. j. 38 ICm 1343/2010-631]. Odvolací soud – vycházeje ze skutkových zjištění insolvenčního soudu a odkazuje na § 241 odst. 1 a 2 a § 242 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) ‒ dospěl k následujícím závěrům: a) Právními úkony (odvolací soud uvádí nesprávně, že šlo o „právní jednání“) označenými ve vyhovujícím výroku rozsudku insolvenčního soudu ve věci samé dlužník zvýhodnil žalovaného (jednatele dlužníka) na úkor ostatních věřitelů (§ 241 insolvenčního zákona). b) Důkazní břemeno o úmyslu dlužníka zkrátit věřitele (§ 242 insolvenčního zákona) tíží žalobce, i když jde o plnění dlužníka ve prospěch osoby blízké; „žalovaný má důkazní břemeno jen ohledně vyvrácení právní domněnky, že o tomto úmyslu dlužníka nevěděl a vědět ani nemohl“. Žalobce přes poučení podle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neprokázal, že by se (nebýt právních úkonů označených v zamítavém výroku rozsudku insolvenčního soudu ve věci samé) dostalo „některému z přihlášených věřitelů v konkursu méně, než kolik by na něj připadlo v rozvrhovém usnesení v rámci konkursu“. c) V době rozhodné ve smyslu § 241 odst. 1 insolvenčního zákona nebyl dlužník v úpadku (ve formě předlužení), když hodnota jeho majetku byla vyšší než hodnota závazků dlužníka, které budou uspokojovány v konkursu. Současně byla vyvrácena domněnka úpadku dlužníka před srpnem 2008, jelikož se dlužník ocitl ve stavu úpadku v podobě platební neschopnosti až v souvislosti s poskytnutím úvěru v červenci 2008, který nebyl schopen splácet. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobce (v rozsahu výroku, jímž byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku insolvenčního soudu ve věci samé) a žalovaný (v rozsahu výroku, jímž byl potvrzen vyhovující výrok rozsudku insolvenčního soudu ve věci samé) [posuzováno u obou z nich podle § 41 odst. 2 o. s. ř] dovolání. Řízení o dovolání žalovaného insolvenční soud usnesením ze dne 9. ledna 2024, č. j. 38 ICm 1343/2010-955, ve znění (opravného) usnesení ze dne 10. ledna 2024, č. j. 38 ICm 1343/2010-959, zastavil pro nezaplacení soudního poplatku (§ 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích); usnesení nabylo právní moci dne 1. února 2024. Žalobce má dovolání za přípustné (§ 237 o. s. ř.) k řešení právních otázek týkajících se (ne)splnění předpokladů neúčinnosti právních úkonů dlužníka podle § 241 a § 242 insolvenčního zákona, které odvolací soud (podle jeho názoru) dílem vyřešil v rozporu s (označenou) judikaturou Nejvyššího soudu a dílem nebyly Nejvyšším soudem zodpovězeny. Dovolatel snáší argumenty ve prospěch závěru, podle něhož byl dlužník v úpadku již v říjnu 2007 (respektive v období od 29. dubna 2008 do 31. července 2008). Připomíná, že dlužník měl ke každému okamžiku jednotlivých plateb ve prospěch žalovaného minimálně dva věřitele a peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti. V této souvislosti (mimo jiné) shledává nesprávným právní posouzení odvolacího soudu, které je založeno (jen) na pohledávkách přihlášených věřitelů, s tím, že měl zohlednit pohledávky věřitelů bez ohledu na to, zda je uplatnili v insolvenčním řízení dlužníka. Dále dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že neposuzoval podmínky odporovatel