29 ICdo 123/2018 – Nejvyšší soud

KSOS 25 INS 10525/2016 32 ICm 2341/2017 29 ICdo 123/2018-87 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Ing. Lee Loudy, Ph. D., se sídlem v Praze 1, Vodičkova 41, PSČ 110 00, jako insolvenčního správce dlužníka Správy pohledávek OKD, a. s., zastoupeného JUDr. Dušanem Dvořákem, advokátem, se sídlem v Brně, Hlinky 505/118, PSČ 603 00, proti žalovanému Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky, se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2577/178, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 47114304, o odpůrčí žalobě, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 ICm 2341/2017, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Správy pohledávek OKD, a. s., se sídlem v Karviné, Stonavská 2179, PSČ 735 06, identifikační číslo osoby 26863154, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 25 INS 10525/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. května 2018, č. j. 32 ICm 2341/2017, 14 VSOL 151/2018-60 (KSOS 25 INS 10525/2016), takto: I. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. května 2018, č. j. 32 ICm 2341/2017, 14 VSOL 151/2018-60 (KSOS 25 INS 10525/2016), se mění takto: 1. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. února 2018, č. j. 32 ICm 2341/2017-37, se potvrzuje. 2. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí částku 300 Kč. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí částku 14.300 Kč. III. Žalovaný je povinen zaplatit České republice na soudním poplatku z dovolání do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí částku 14.000 Kč, na účet Krajského soudu v Ostravě. O d ů v o d n ě n í: [1] Rozsudkem ze dne 8. února 2018, č. j. 32 ICm 2341/2017-37, Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“): 1/ Zamítl žalobu, kterou se žalobce [Ing. Lee Louda, Ph. D., jako insolvenční správce dlužníka OKD, a. s. (po změně obchodní firmy Správa pohledávek OKD, a. s.)] domáhal určení, že „poskytnutí“ peněžitých plnění dne 19. května 2016 z bankovních účtů dlužníka na účet žalovaného [Zdravotní pojišťovny ministerstva vnitra České republiky (dále též jen zdravotní pojišťovna“)] v částkách 56.058 Kč, 18.017 Kč, 13.425 Kč, 15.304 Kč, 45.651 Kč a 48.189 Kč, je vůči věřitelům dlužníka neúčinné, a zároveň i zaplacení těchto částek (celkem 196.644 Kč) do majetkové podstaty dlužníka (body I. až VI. výroku). 2/ Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod VII. výroku). [2] Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 111, § 235 a § 239 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), jakož i z ustanovení § 4, § 5 odst. 1, § 8 odst. 1 a 2 a § 9 odst. 2 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, a z ustanovení § 2 a § 5 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění – dospěl po provedeném dokazování k závěru, že částky vyplacené žalovanému představují pojistné hrazené jednotlivými zaměstnanci ve výši 4,5 % vyměřovacího základu, které dlužník (jako zaměstnavatel) strhl ze mzdy zaměstnanců. Šlo o peněžní prostředky dlužníkových zaměstnanců, nikoli o dlužníkův dluh vůči žalovanému (zdravotní pojišťovně), kterého proto dlužník těmito platbami nemohl zvýhodnit na úkor jiných svých věřitelů. [3] K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 16. května 2018, č. j. 32 ICm 2341/2017, 14 VSOL 151/2018-60 (KSOS 25 INS 10525/2016): 1/ Změnil rozsudek insolvenčního soudu v zamítavých výrocích o věci samé tak, že žalobě zcela vyhověl (první až šestý výrok). 2/ Uložil žalovanému zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci rozhodnutí na náhradě nákladů řízení před insolvenčním soudem prvního stupně částku 20.007 Kč (sedmý výrok) a na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 4.114 Kč (osmý výrok). [4] Odvolací soud – vycházeje dále i z ustanovení § 237 odst. 1 insolvenčního zákona – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k závěru, že povinnost zaměstnavatele odvádět pojistné na veřejné zdravotní pojištění jako jeho plátce, je i v části pojistného, které je povinen hradit zaměstnanec, uložena přímo zaměstnavateli; jde tak o pohledávku zdravotní pojišťovny za zaměstnavatelem (dlužníkem). Předmětná právní jednání (plnění peněžitých povinností dle veřejnoprávního předpisu) učinil dlužník poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení. Šlo tak o platby učiněné v rozporu s ustanovením § 111 odst. 1 insolvenčního zákona, a tedy o neúčinná právní jednání, když v poměrech dané věci není dána žádná z výjimek obsažených v ustanovení § 111 odst. 2 insolvenčního zákona. [5] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena ve vztahu k pohledávkám veřejného zdravotního pojištění dle zákona č. 48/1997 Sb. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. [6] V mezích uplatněného dovolacího důvodu především vytýká dovolatel odvolacímu soudu nesprávné posouzení charakteru poskytnutých plnění, jež dlužník hradil za své zaměstnance, kteří jsou plátci pojistného a o jejichž prostředky šlo. Dovozuje dále, že je nesprávný i závěr odvolacího soudu, že pro povinnost hradit pojistné na veřejné zdravotní pojištění neplatí výjimka dle § 111 odst. 2 insolvenčního zákona (že nešlo o „splnění povinností stanovených zvláštními právními předpisy“). Namítá rovněž, že odvolací soud pominul, že úpadek dlužníka je řešen reorganizací, jejímž imanentním znakem je snaha zachovat činnost dlužníka tak, aby z nadále provozovaného podniku a jeho výnosů mohly být postupně uspokojovány pohledávky věřitelů. Mezi tyto činnosti (uvádí dovolatel) je nutné zařadit i povinnosti dlužníka jako zaměstnavatele, neboť bez zaměstnanců by nemohl vykonávat svůj předmět činnosti. S touto povinností pak souvisí i odvod pojistného na veřejné zdravotní pojištění. Kdyby dlužník tuto povinnost neplnil, vystavoval by se trestnímu stíhání, protože příslušné částky z hrubých mezd svých zaměstnanců strhl. [7] Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, maje napadené rozhodnutí za správné. Dovozuje, že peněžní prostředky určené na mzdy (z nichž se strhává i pojistné) jsou až do připsání na účet zaměstnance majetkem zaměstnavatele. Za věcně správný považuje i závěr odvolacího soudu, že ve smyslu ustanovení § 111 odst. 2 insolvenčního zákona nešlo o „splnění povinností stanovených zvláštními právními předpisy“ a že nejsou dány ani další výjimky určené ustanovením § 111 odst. 2 insolvenčního zákona. [8] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. [9] Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání v dané věci. [10] Posouzení žalobou uplatněného a soudy (ne)přiznaného nároku (jako celku) coby nároku vzešlého z neúčinného právního jednání dlužníka nepřekáží, že žalobce se žalobou domáhal jak vyslovení neúčinnosti jím označeného právního jednání, tak (současně) zaplacení částky, jež v důsledku takového právního jednání ušla (podle žaloby měla ujít) z majetku (majetkové podstaty) dlužníka. Srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2018, sen. zn. 29 ICdo 84/2016, uveřejněného v časopise Soudní judikatura, číslo 3, ročníku 2020, pod číslem 29 [který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu]. V poměrech dané věci pak nejde o vztahy ze spotřebitelských smluv, ani o pracovněprávní vztahy, přičemž přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nevylučuje [bez zřetele k tomu, že s výjimkou peněžitého plnění ve výši 56.058 Kč ostatní peněžitá plnění (18.017 Kč, 13.425 Kč, 15.304 Kč, 45.651 Kč a 48.189 Kč) jednotlivě nepřevyšují částku 50.000 Kč] ani limit nastavený v § 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Podle označeného ustanovení je (totiž) rozhodná výše (tedy souhrn) požadovaného „peněžitého plnění“, nikoli výše jednotlivých peněžitých „nároků“ (jednotlivých plateb coby jednotlivých právních jednání dlužníka). Jinak řečeno, je-li předmětem řízení o odpůrčí žalobě insolvenčního správce jak požadavek na určení neúčinnosti plateb (uskutečněných bankovními převody), jimiž dlužník