Nejvyšší soud 29 ICdo 158/2026 – Určení neúčinnosti právních jednání

Rozsudkem ze dne 26. března 2025, č. j. 267 ICm 448/2024-58, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 20. května 2025, č. j. 267 ICm 448/2024‑64, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) určil, že ve výroku specifikované platby v souhrnné výši 2 400 000 Kč poukázané dlužníkem (WCA International s. r. o.) na bankovní účet žalovaného (Jana Rafaje) jsou vůči věřitelům v insolvenčním řízení vedeném pod sp. zn. MSPH 88 INS 17835/2022 právně neúčinné (I. výrok). Současně uložil žalovanému povinnost uhradit do majetkové podstaty dlužníka částku 2 400 000 Kč (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o zaplacení soudního poplatku (III. a IV. výrok).

K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Odvolací soud ve shodě s insolvenčním soudem dospěl k závěru, že odporované platby představovaly zvýhodňující právní jednání učiněná v době úpadku dlužníka, jimiž se žalovanému dostalo vyššího uspokojení na úkor ostatních věřitelů, přičemž žalovaný neprokázal splnění podmínek výjimky podle § 241 odst. 5 písm. b/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), neboť při náležité pečlivosti mohl a měl poznat, že dlužník je v úpadku.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), argumentem, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, příp. otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny.

Konkrétně jde o tyto otázky:

Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil, příp. jej i spolu s rozhodnutím insolvenčního soudu zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření považuje posouzení věci odvolacím soudem za souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu; proto navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl, příp. zamítl.

Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.

Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., když v posouzení otázek dovolatelem předestřených, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, jde o věc dovolacím soudem v daných souvislostech beze zbytku neřešenou.

U přípustného dovolání Nejvyšší soud přihlíží k tomu, zda jsou ve věci splněny podmínky řízení. V tomto směru je rozhodné, že v průběhu dovolacího řízení insolvenční soud usnesením ze dne 12. června 2026, č. j. MSPH 88 INS 17835/2022-B-254, vzal na vědomí splnění podstatných částí reorganizačního plánu dlužníka ze dne 3. září 2024. Tímto rozhodnutím, které nabylo právní moci 12. června 2026, reorganizace dlužníka skončila (§ 364 odst. 3 insolvenčního zákona).

Z úpravy obsažené v § 159 odst. 6 insolvenčního zákona přitom plyne, že ve sporu o odpůrčí žalobě (§ 159 odst. 1 písm. d/ insolvenčního zákona), který byl přerušen dnem, kdy insolvenční řízení skončilo rozhodnutím, jímž vzal insolvenční soud na vědomí splnění reorganizačního plánu, lze pokračovat pouze na návrh některého z dlužníkových věřitelů, podaný do 30 dnů ode dne přerušení sporu. V dané věci žádný z věřitelů v zákonné lhůtě návrh na pokračování v řízení nepodal. Proto Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu a insolvenčního soudu zrušil a řízení zastavil (§ 159 odst. 6 insolvenčního zákona, § 104 odst. 1 o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů je odůvodněn § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.

O návrhu na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť rozhodnutím o podaném dovolání se stal tento návrh bezpředmětným.