Nejvyšší soud 29 ICdo 177/2026 – Určení neúčinnosti právního jednání

Rozsudkem ze dne 9. ledna 2025, č. j. 212 ICm 625/2024-136, Městský soud v Praze (dále jen ,,insolvenční soud“) zamítl žalobu na určení, že platba č. 1000000086571 ze dne 10. května 2022 ve výši 139 487 Kč poukázaná dlužníkem (WCA International s. r. o.) na bankovní účet žalovaného (R. R.) je vůči věřitelům neúčinná (I. výrok), současně zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovanému zaplatit do majetkové podstaty dlužníka částku 139 487 Kč (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (III. výrok).

K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Odvolací soud – ve shodě s insolvenčním soudem – dospěl k závěru, že platba ve prospěch žalovaného představovala právní jednání učiněné za podmínek obvyklých v obchodním styku, při němž dlužník obdržel přiměřené protiplnění, žalovaný nebyl osobou dlužníkovi blízkou ani osobou tvořící s dlužníkem koncern a ani při vynaložení náležité pečlivosti nemohl poznat, že dlužník je v úpadku nebo že poskytnuté plnění může vést k jeho úpadku; na napadenou platbu proto dopadá výjimka podle § 241 odst. 5 písm. b/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a nejde o neúčinné zvýhodňující právní jednání.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), argumentem, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Konkrétně jde o tyto otázky:

Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby dovolací soud napadený rozsudek spolu s rozhodnutím insolvenčního soudu zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.

Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., když v posouzení dovolatelem předestřených otázek č. 1 a 2, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, jde o věc dovolacím soudem v daných souvislostech beze zbytku neřešenou.

U přípustného dovolání Nejvyšší soud přihlíží k tomu, zda jsou ve věci splněny podmínky řízení. V tomto směru je rozhodné, že v průběhu dovolacího řízení insolvenční soud usnesením ze dne 12. června 2026, č. j. MSPH 88 INS 17835/2022-B-254, vzal na vědomí splnění podstatných částí reorganizačního plánu dlužníka ze dne 3. září 2024. Tímto rozhodnutím, které nabylo právní moci 12. června 2026, reorganizace dlužníka skončila (§ 364 odst. 3 insolvenčního zákona).

Z úpravy obsažené v § 159 odst. 6 insolvenčního zákona přitom plyne, že ve sporu o odpůrčí žalobě (§ 159 odst. 1 písm. d/ insolvenčního zákona), který byl přerušen dnem, kdy insolvenční řízení skončilo rozhodnutím, jímž vzal insolvenční soud na vědomí splnění reorganizačního plánu, lze pokračovat pouze na návrh některého z dlužníkových věřitelů, podaný do 30 dnů ode dne přerušení sporu. V dané věci žádný z věřitelů v zákonné lhůtě návrh na pokračování v řízení nepodal. Proto Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu a insolvenčního soudu zrušil a řízení zastavil (§ 159 odst. 6 insolvenčního zákona, § 104 odst. 1 o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů je odůvodněn § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.