29 ICdo 2/2014 – Nejvyšší soud

MSPH 88 INS 19378/2012 188 ICm 219/2013 29 ICdo 2/2014 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce COMMEMAX spol. s r. o., se sídlem v Praze 4 - Krči, Štúrova 1701/55, PSČ 142 00, identifikační číslo osoby 61505323, zastoupeného JUDr. Robertem Matasem, advokátem, se sídlem v Praze 1 - Novém Městě, Spálená 92/21, PSČ 110 00, proti žalovanému A. M., zastoupenému Mgr. Kateřinou Sedláčkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1 - Novém Městě, Ostrovní 126/30, PSČ 110 00, o popření přihlášené pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 188 ICm 219/2013, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Labská terasa s. r. o. v likvidaci, se sídlem v Praze 4 - Krči, U Krčského nádraží 2044/40a, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 27914321, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 88 INS 19378/2012, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. dubna 2013, č. j. 188 ICm 219/2013, 101 VSPH 82/2013-44 (MSPH 88 INS 19378/2012) a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. dubna 2013, č. j. 188 ICm 219/2013, 101 VSPH 105/2013-48 (MSPH 88 INS 19378/2012), takto: I. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. dubna 2013, č. j. 188 ICm 219/2013, 101 VSPH 82/2013-44 (MSPH 88 INS 19378/2012), se mění takto: Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. února 2013, č. j. 188 ICm 219/2013-18, se mění tak, že žaloba se odmítá. II. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. dubna 2013, č. j. 188 ICm 219/2013, 101 VSPH 105/2013-48 (MSPH 88 INS 19378/2012), se zrušuje. III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení na náhradě nákladů řízení před soudy nižších stupňů částku 6.352,50 Kč, k rukám zástupkyně žalovaného. IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 31. ledna 2013, č. j. MSPH 188 ICm 219/2013-6, odmítl podle § 202 odst. 5 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), žalobu, jíž žalobce (jako přihlášený věřitel) v insolvenčním řízení dlužníka Labská terasa s. r. o. v likvidaci uplatnil popření pohledávek žalovaného (rovněž přihlášeného věřitele) a rozhodl o nákladech řízení. Insolvenční soud vyšel z toho, že: 1/ Dne 7. prosince 2012 žalobce (jako přihlášený věřitel) popřel pohledávky žalovaného ve výši 2.338.979,- Kč, 173.840,- Kč a 47.100,- Kč, přihlášené do insolvenčního řízení vedeného u insolvenčního soudu pod sp. zn. MSPH 88 INS 19378/2012. 2/ Dne 13. prosince 2012 se konalo přezkumné jednání. 3/ Lhůta ke složení jistoty na náklady řízení incidenčního sporu uplynula (marně) dne 28. prosince 2012 a žalobce nedoložil, že povinnost složit jistotu nemá. K odvolání žalobce insolvenční soud usnesením ze dne 12. února 2013, č. j. MSPH 188 ICm 219/2013-18, podle § 210a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), změnil své usnesení ze dne 31. ledna 2013 tak, že žaloba se neodmítá. Insolvenční soud přihlédl k tomu, že žalobce – byť opožděně – dne 8. února 2013 uhradil jistotu na náklady řízení incidenčního sporu ve výši 10.000,- Kč a přisvědčil jeho argumentaci, že i opožděným zaplacením „zálohy“ byl splněn účel ustanovení § 202 insolvenčního zákona. Doplnil, že je namístě postupovat analogicky k případu pozdní úhrady soudního poplatku, pro který platí, že byl-li poplatek zaplacen ve lhůtě určené k odvolání proti usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, soud usnesení o zastavení řízení zruší. Na tomto základě insolvenční soud dospěl k závěru, že podanému odvolání žalobce je možno v plném rozsahu vyhovět. Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného usnesením ze dne 9. dubna 2013, č. j. 188 ICm 219/2013, 101 VSPH 82/2013-44 (MSPH 88 INS 19378/2012), změnil usnesení insolvenčního soudu ze dne 12. února 2013 tak, že se „nemění usnesení Městského soudu v Praze č. j. 188 ICm 219/2013-6 ze dne 31. ledna 2013 o odmítnutí žaloby“. Odvolací soud předně zdůraznil, že insolvenční zákon v § 200 umožňuje popření přihlášené pohledávky věřitelem, stanoví však pro to přesná pravidla, která jsou závazná, a od nichž se nelze odchýlit. Podle § 200 odst. 2 insolvenčního zákona se k popření pohledávky přihlášeným věřitelem přihlíží, jen obsahuje-li všechny náležitosti a postup podle § 43 o. s. ř. se nepoužije. Podle odstavce 3 v takovém případě soud vždy popření pohledávky odmítne. I z tohoto ustanovení podle odvolacího soudu vyplývá, že v souvislosti s popřením pohledávky přihlášeným věřitelem soud nemá žádnou poučovací povinnost a není povinen vyzývat popírajícího věřitele k odstranění vad jeho popěrného úkonu, ani jej poučovat o tom, jak je má doplnit. Mezi další zákonné náležitosti popření pohledávky, které je současně žalobou na její popření, podle odvolacího soudu patří i složení jistoty ve výši 10.000,- Kč popírajícím věřitelem do 15 dnů od skončení přezkumného jednání. Nesloží-li v této lhůtě žalobce jistotu, postupuje insolvenční soud bez dalšího podle § 202 odst. 5 insolvenčního zákona a žalobu, kterou přihlášený věřitel uplatnil popření pohledávky, odmítne. Odvolací soud zdůraznil, že to platí bez jakýchkoliv výjimek, zákon prodloužení lhůty k zaplacení jistoty neumožňuje, stejně jako je neumožňuje občanský soudní řád, který institut složení jistoty upravuje v § 75b. Odvolací soud dále dovodil, že analogie s dodatečným zaplacením soudního poplatku není případná, neboť povinnost platit soudní poplatek je upravena ve speciálním zákonu (o soudních poplatcích), a nikoliv v insolvenčním zákonu nebo v občanském soudním řádu, přičemž insolvenční zákon v § 7 nepřipouští pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřené použití jiného zákona než právě občanského soudního řádu. Usnesením ze dne 17. dubna 2013, č. j. 188 ICm 219/2013, 101 VSPH 105/2013-48 (MSPH 88 INS 19378/2012), potvrdil Vrchní soud v Praze usnesení insolvenčního soudu ze dne 31. ledna 2013. V důvodech tohoto rozhodnutí odvolací soud uvedl, že za situace, kdy změnil usnesení insolvenčního soudu ze dne 12. února 2013, je nezbytné, aby rozhodl o odvolání, které podal žalobce proti prvnímu rozhodnutí insolvenčního soudu. Ve shodě s důvody, pro které změnil usnesení insolvenčního soudu ze dne 12. února 2013, tedy potvrdil usnesení insolvenčního soudu o odmítnutí žaloby ze dne 31. ledna 2013 jako věcně správné. Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 9. dubna 2013, i proti usnesení odvolacího soudu ze dne 17. dubna 2013, podal žalobce dovolání, jímž požaduje jejich změnu tak, že se potvrzuje usnesení insolvenčního soudu ze dne 12. února 2013 a usnesení insolvenčního soudu ze dne 31. ledna 2013 se mění tak, že se žaloba neodmítá. Namítá, že obě usnesení odvolacího soudu spočívají na nesprávném právním posouzení věci a k vymezení přípustnosti dovolání uvádí, že rozhodnutí spočívají na vyřešení otázky procesního práva (výkladu ustanovení § 202 odst. 3 a 5 insolvenčního zákona), která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena. Dovolatel konkrétně namítá, že odvolací soud vyřešil otázku „pozdního“ složení jistoty na náklady incidenčního sporu za přiměřeného použití ustanovení § 75b o. s. ř. přísně formalisticky, bez ohledu na účel jistoty a na zásady a cíle insolvenčního řízení. Připouští sice, že jistota je „obligatorním úkonem, tzn. že popírající věřitel je povinen ji složit vždy, avšak samotné složení jistoty není zákonnou náležitostí (tj. součástí) podání – procesního úkonu popření pohledávky, ale děje se až následně v případě tzv. formálně bezvadného úkonu popření“. Z uvedeného dovolatel dovozuje, že nelze srovnávat ustanovení § 200 insolvenčního zákona (odvolacím soudem v dané souvislosti nesprávně vyložené) a ustanovení § 202 téhož zákona, neboť jejich smysl, účel a zařazení v insolvenčním zákonu jsou rozdílné. Stejně tak považuje za nesprávné přiměřené použití ustanovení § 75b o. s. ř., neboť to se váže jen k § 202 odst. 4 insolvenčního zákona. Podle dovolatele lze naplnit smysl jistoty, a tedy dosáhnout účelu, pro který je tato povinnost stanovena (osvědčit existenci finančních prostředků ke krytí nákladů incidenčního sporu), až do doby pravomocného odmítnutí žaloby. Potud dovolatel odkazuje na důvodovou zprávu k novele ustanovení § 202 insolvenčního zákona (provedené zákonem č. 69/2011 Sb.), na názor prezentovaný v článku Jaromíra Císaře a Hany Páskové Jistoty dle § 202 insolvenčního zákona. Bulletin advokacie 4/2013, s. 23 a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2012, sp. zn. 20 Cdo 68/2012, které je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu. Dovolatel dále uvádí, že z ustanovení § 202 insolvenčního zákona nevyplývá, jakým způsobem, na jaký účet a pod jakým variabilním symbolem má věřitel jistotu zaplatit, proto bylo povinností insolvenčního soudu dovolatele „aspoň ústně při přezkumném j