29 ICdo 3/2017 – Nejvyšší soud

KSUL 79 INS 19121/2012 79 ICm 1382/2013 29 ICdo 3/2017-358 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Ing. Aleše Klaudyho, se sídlem v Děčíně, Masarykovo nám. 191/18, PSČ 405 02, jako insolvenčního správce dlužníka VIAMONT a. s., zastoupeného Mgr. Martinem Kolářem, advokátem, se sídlem v Děčíně, Na Vinici 1227/32, PSČ 405 02, proti žalovanému Finančnímu úřadu pro Ústecký kraj – Územnímu pracovišti v Teplicích, se sídlem v Teplicích, Dlouhá 143/42, PSČ 415 01, identifikační číslo osoby 72 08 00 43, o popření pravosti vykonatelné pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 79 ICm 1382/2013, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka VIAMONT a. s., se sídlem v Teplicích, Na Letné 835/9, PSČ 415 01, identifikační číslo osoby 64 65 17 11, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 79 INS 19121/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. srpna 2016, č. j. 79 ICm 1382/2013, 102 VSPH 328/2016-324 (KSUL 79 INS 19121/2012), takto: I. Dovolání žalobce proti prvnímu výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. srpna 2016, č. j. 79 ICm 1382/2013, 102 VSPH 328/2016-324 (KSUL 79 INS 19121/2012), se zamítá v rozsahu, v němž se týkalo popření pravosti pohledávky žalovaného ve výši 24.251.575,- Kč na dani z příjmu právnických osob za zdaňovací období od 1. ledna 2008 do 31. prosince 2018. II. Ve zbývajícím rozsahu se rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. srpna 2016, č. j. 79 ICm 1382/2013, 102 VSPH 328/2016-324 (KSUL 79 INS 19121/2012), zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 2. února 2016, č. j. 79 ICm 1382/2013-293, určil, že (původní) žalovaný (Specializovaný finanční úřad) má v insolvenčním řízení vedeném u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSUL 79 INS 19121/2012 pohledávku (za dlužníkem - VIAMONT a. s.) ve výši 64.775.438,- Kč, přihlášenou přihláškou P30. Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 15. srpna 2016, č. j. 79 ICm 1382/2013, 102 VSPH 328/2016-324 (KSUL 79 INS 19121/2012), potvrdil rozsudek insolvenčního soudu ve výroku ve věci samé tak, že žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že žalovaný nemá za dlužníkem vykonatelnou pohledávku v celkové výši 64.775.438,- Kč, uplatněnou přihláškou evidovanou pod č. P30 do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSUL 79 INS 19121/2012, zamítl. Odvolací soud vyšel (shodně s insolvenčním soudem) z toho, že: 1) Insolvenční soud usnesením ze dne 17. září 2012, č. j. KSUL 79 INS 19121/2012-A-14, (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka a ustanovil insolvenčního správce (SVOBODA - VRŠANSKÝ v. o. s.); usnesením ze dne 24. září 2012, č. j. KSUL 79 INS 19121/2012-B-4 odvolal ustanoveného insolvenčního správce z funkce a novým insolvenčním správcem ustanovil žalobce. 2) Dne 12. října 2012 žalovaný přihláškou P30 (opravenou dne 14. března 2013) přihlásil do insolvenčního řízení pohledávku v celkové výši 64.775.438,- Kč, sestávající z 13 dílčích pohledávek, a to: a) Dílčí pohledávky č. 1 z titulu doměření daňové povinnosti na dani z příjmu právnických osob za zdaňovací období od 1. ledna 2008 do 31. prosince 2008 na základě dodatečného platebního výměru ze dne 7. března 2012 a dílčí pohledávky č. 13 z titulu doměření daňové povinnosti na dani z příjmu právnických osob za zdaňovací období od 1. ledna 2009 do 31. prosince 2009 na základě dodatečného platebního výměru ze dne 8. října 2012; b) Dílčích pohledávek č. 2 až 12 z titulu doměření daně z přidané hodnoty za zdaňovací období leden až červen 2008 a srpen až prosinec 2008 na základě dodatečných daňových výměrů ze dne 11. května 2012. K doměření daňových povinností „došlo“ na základě daňové kontroly provedené žalovaným, který neuznal část dlužníkem vynaložených nákladů ve výši 97.968.142,- Kč jako nákladů daňově uznatelných. 3) Proti dodatečným platebním výměrům podal dlužník odvolání, přičemž: a) Odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru ze dne 7. března 2012 zamítlo (tehdejší) Finanční ředitelství v Ústí nad Labem rozhodnutím ze dne 25. září 2012, které nabylo právní moci dne 4. října 2012; b) O odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru ze dne 8. října 2012 dosud nebylo rozhodnuto, nicméně podle ustanovení § 243 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, nabyl platební výměr právní moci dne 19. března 2013 (ukončením přezkumného jednání); c) Odvoláním proti dodatečným platebním výměrům na daň z přidané hodnoty ze dne 11. května 2012 žalovaný částečně vyhověl rozhodnutími ze dne 7. března 2013 a doměřenou daňovou povinnost snížil z 22.336.736,- Kč na 17.383.013,- Kč. 4) Na zvláštním přezkumném jednání konaném dne 19. března 2013 (B-29) popřel žalobce pravost pohledávky P30, kterou přezkoumal jako vykonatelnou, z důvodu „neexistence hmotně právních podmínek pro doměření daně a nesprávného procesního postupu věřitele při provádění daňové kontroly v doměřovacím řízení“. Na tomto základě odvolací soud – odkazuje na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 ICdo 7/2013 (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 106/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 106/2013“) − shledal správnými skutkové a právní závěry insolvenčního soudu, podle nichž uplatnil-li žalobce v popěrném úkonu a v následně podané žalobě „tvrzení“, že správní orgán (správce daně) na základě důkazů, které dlužník ve správním řízení navrhoval, dospěl k nesprávnému závěru a že neexistoval důvod k vydání pravomocných a daňových rozhodnutí, jde o nepřípustnou námitku jiného právního posouzení věci. Skutečnosti, které žalobce v řízení uvedl, totiž nejsou jiné než ty, které dlužník uplatnil v daňovém řízení. Dále odvolací soud doplnil, že pohledávka žalovaného vyplývá z pravomocných rozhodnutí orgánů veřejné správy (správce daně). Přitom dlužník v daňovém řízení uplatňoval (ve skutkové rovině) tytéž námitky, jež uplatnil žalobce v popěrném úkonu (v žalobě). Tvrzení týkající vad řízení (nesprávného procesního postupu správce daně), které nebyly dlužníkem v daňovém řízení namítány, nejsou námitkami skutkovými, nýbrž „procesními“; jako takové nejsou přípustným popěrným důvodem [§ 199 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)]. Důvodná není ani argumentace – pokračoval odvolací soud – „že řízení o doměření daně je řízením specifickým a nemůže být posuzováno stejně jako jiná pravomocná rozhodnutí vydána např. soudem, rozhodcem či nezávislým správním orgánem. Ustanovení § 199 odst. 2 insolvenčního zákona hovoří obecně o vykonatelné pohledávce přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu, aniž by stanovilo jakékoli výjimky pro určitý okruh rozhodnutí správních orgánů. Není pochyb o tom, že správce daně je oprávněn vydávat v rámci své činnosti rozhodnutí, která nabývají právní moci v režimu upraveném daňovými předpisy a předpisy správního soudnictví. Skutečnost, že správce daně vydává sám rozhodnutí, kterými prosazuje v insolvenčním řízení pravost a výši své pohledávky, přitom zvláštní režim pro její přezkoumání (a pro meze jejího popření) nezakládá“. Opodstatněná není ani námitka, že „v daňovém řízení nebylo přihlíženo k argumentům, tvrzením a důkazům ve prospěch dlužníka. Jde totiž o nepřípustnou námitku jiného právního posouzení věci. Nadto skutečnost, že k tvrzením a důkazům dlužníka v daňovém řízení zčásti přihlíženo bylo, plyne již z toho, že v jejich důsledku došlo ke snížení doměřených daňových povinností. Ve smyslu výše uvedeného neobstojí ani názor žalobce, dle kterého skutečnostmi, které nebyly uplatněny dlužníkem v předcházejícím řízení, myslel zákonodárce i ty skutečnosti, které sice uplatněny byly, ale příslušný orgán k nim nepřihlédl. Takový výklad by vedl k absurdnímu závěru, že v rámci incidenčního sporu je možné provádět znovu důkazy, které již byly provedeny a vyhodnoceny v předcházejícím řízení příslušným orgánem a které byly shledány jako nezpůsobilé prokázat tvrzení dlužníka. Ustanovení § 199 odst. 2 insolvenčního zákona soudu v rámci incidenčního sporu umožňuje zohlednit právě jen takové skutkové okolnosti, které dlužník (lhostejno, zda ze své viny či nikoli) neuplatnil v řízení předcházejícím vůbec, a které nebyly předmětem hodnocení ze strany příslušného orgánu“. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má z přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), maje v daných poměrech za dovolacím soudem dosud neřešenou otázku výkladu ustanovení § 199 odst. 2 insolvenčního zákona, a to ve spojení s ustanovením § 243 odst. 2 daňového řádu, včetně povahy žalovaným přihlášené pohledávky a skutečnosti, že žalovaný je současně věřitelem pohledávky i subjektem, který vydal o této pohledá