KSBR 31 INS XY 73 ICm XY
29 ICdo 38/2019-96
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně D. S., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem, se sídlem ve Veselí nad Moravou, Svatoplukova 519, PSČ 698 01, proti žalovanému Indra - Šebesta v. o. s., se sídlem v Brně, Čechyňská 361/16, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 26919877, o zaplacení částky 312.741 Kč, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 73 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci žalobkyně, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 31 INS XY, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. října 2018, č. j. 73 ICm XY, 13 VSOL XY (KSBR 31 INS XY), t a k t o:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í:
1. Žalobou podanou 1. září 2017 se žalobkyně (D. S.) domáhala vůči žalovanému (Indra-Šebesta v. o. s.) zaplacení částky 312.741 Kč jako náhrady škody, kterou jí měl žalovaný (coby insolvenční správce její majetkové podstaty) způsobit tím, že nepopřel pohledávku č. 9 přihlášenou do insolvenčního řízení vedeného na majetek žalobkyně věřitelem č. 9 I. B. G. Money Czech s. r. o. (dále jen „společnost I“ nebo „věřitel č. 9“).
2. Rozsudkem ze dne 16. dubna 2018, č. j. 73 ICm XY, Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“):
[1] Žalobu zamítl (bod I. výroku).
[2] Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).
3. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 36 a § 37 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům:
4. Za škodu nelze považovat prostý nárok přihlášeného věřitele č. 9; jinak by dlužník mohl na insolvenčním správci vymoci náhradu škody ve výši odpovídající dlužné částce, aniž by na ni před tím cokoliv uhradil. Výše případné škody se (proto) odvíjí od výše reálného uspokojení věřitele.
5. Nemovitosti, jež mají sloužit k uspokojení zajištěných pohledávek, nebyly dosud zpeněženy, takže k uspokojení pohledávek věřitele č. 9 (a tím ke vzniku škody) dosud nedošlo a žaloba je (proto) předčasná. To platí i o částce 150.000 Kč, kterou za žalobkyni uhradil věřiteli č. 9 její otec, neboť žalobkyně svému otci na tuto částku dosud ničeho nezaplatila.
6. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 16. října 2018, č. j. 73 ICm XY, 13 VSOL XY (KSBR 31 INS XY):
[1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok).
[2] Uložil žalobkyni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 300 Kč (druhý výrok).
7. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 36, § 37, § 188, § 189, § 192 a § 410 insolvenčního zákona – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům:
8. Z hlediska předpokladů odpovědnosti za škodu způsobenou insolvenčním správcem je v prvé řadě nutné zkoumat, zda insolvenční správce při výkonu své funkce porušil povinnosti. Žalovaný pak v souvislosti s přezkoumáváním přihlášených pohledávek (včetně pohledávky věřitele č. 9) postupoval v souladu s ustanoveními § 188 a § 189 insolvenčního zákona; potud žádné povinnosti neporušil. Porušením povinnosti přitom není procesní postoj insolvenčního správce spočívající na právním názoru, který vůči pohledávce zaujme.
9. Nelze dovodit, že žalovaný při přezkoumání pohledávek nepostupoval s odbornou péčí. Pohledávky přihlášené věřitelem č. 9 zjevně nejsou promlčeny a jejich vykonatelnost byla řádně doložena pravomocným a vykonatelným rozhodčím nálezem.
10. Tvrzení, že smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne 19. srpna 2014 (dále též jen „úvěrová smlouva“) je neplatná, opírající se o ustanovení § 6 odst. 1, § 9 odst. 1 a § 10 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (ve znění účinném do 1. prosince 2016), uplatnila žalobkyně poprvé v žalobě; v rozhodčím řízení takové námitky neuplatnila. Taková námitka je nadto (ustanovením § 199 insolvenčního zákona nedovolenou) námitkou jiného právního posouzení věci. To, že žalobkyně uzavřela úvěrovou smlouvu jako spotřebitelka, přitom rozhodce vzal v úvahu a smlouvu posuzoval i z hlediska náležitostí požadovaných zákonem č. 145/2010 Sb. Lze tudíž pochybovat o tom, že by žalovaný uspěl s popěrným úkonem založeným na námitce neplatnosti oné smlouvy.
11. Z výše uvedeného plyne, že nebyl naplněn již první z předpokladů odpovědnosti insolvenčního správce za škodu; není proto nutné zkoumat existenci dalších předpokladů, včetně otázky vzniku škody, jež byla určující pro závěr insolvenčního soudu o předčasnosti žaloby.
12. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i argumentem, že vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak.
13. Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
14. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatelka vytýká insolvenčnímu soudu nesprávnost závěru, že jí dosud nevznikla škoda a odvolacímu soudu nesprávnost závěru, že insolvenční správce není povinen popřít přihlášené pohledávky, vykonatelné na základě rozhodčího nálezu, aniž by zkoumal nicotnost rozhodčího nálezu (tedy, zda rozhodce měl pravomoc vydat rozhodčí nález). Potud dovozuje, že úvěrová smlouva je absolutně neplatná již proto, že úvěrující společnost porušila povinnost zkoumat při jejím uzavření úvěruschopnost žalobkyně. K tomu se dovolává závěrů formulovaných v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. července 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 [rozsudek je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu], v „usnesení“ Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2016, sp. zn. 29 Cdo 1774/2014 (správně jde o rozsudek uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 2, ročníku 2017, pod číslem 25) a v bodu 48. nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 1. července 2010, sp. zn. Pl. ÚS 14/10, uveřejněného pod číslem 241/2010 Sb.
15. Za irelevantní pokládá dovolatelka to, že ona sama (ani jiní věřitelé) pohledávky nepopřeli (respektive je uznali), akcentujíc, že jako osoba s odbornou kvalifikací je žalovaný povinen postupovat samostatně v zájmu dlužníka i věřitelů bez ohledu na případné stanovisko dlužníka (a nepřenášet na něj svou vlastní odpovědnost). Míní, že žalovaný je jako insolvenční správce ve stejné pozici, jako by byl jejím právním zástupcem (takže měl povinnost ji poučit o možnosti popřít pohledávku pro neplatnost úvěrové smlouvy).
16. Dále dovolatelka snáší v dovolání argumenty ve prospěch názoru, že jí rovněž vznikla škoda a že je dána příčinná souvislost mezi vznikem škody a porušením povinnosti insolvenčním správcem, i zavinění žalovaného, srovnávaje danou situaci s problematikou upravenou ustanovením § 249 insolvenčního zákona.
17. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
18. Dovolání, které nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř., je přípustné podle § 237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř., a v posouzení dovoláním předestřené právní otázky (mezí odpovědnosti insolvenčního správce za škodu způsobenou dlužníku nepopřením přihlášené pohledávky) jde o věc dovolacím soudem neřešenou.
19. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají; Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelkou, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
20. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
21. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahá