29 ICdo 4/2017 – Nejvyšší soud

KSUL 79 INS 19121/2012 79 ICm 1381/2013 29 ICdo 4/2017-350 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Ing. Aleše Klaudyho, se sídlem v Děčíně I., Masarykovo náměstí 191/18, PSČ 405 01, jako insolvenčního správce dlužníka VIAMONT a. s., zastoupeného Mgr. Martinem Kolářem, advokátem, se sídlem v Děčíně IV – Podmoklech, Na Vinici 1227/32, PSČ 405 02, proti žalovanému Finančnímu úřadu pro Ústecký kraj – Územnímu pracovišti v Teplicích, se sídlem v Teplicích, Dlouhá 143/42, PSČ 415 01, identifikační číslo osoby 72080043, o určení pravosti vykonatelné pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 79 ICm 1381/2013, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka VIAMONT a. s., se sídlem v Teplicích, Na Letné 835/9, PSČ 415 01, identifikační číslo osoby 64651711, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 79 INS 19121/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. srpna 2016, č. j. 79 ICm 1381/2013, 102 VSPH 327/2016-317 (KSUL 79 INS 19121/2012), takto: I. Dovolání žalobce proti prvnímu výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. srpna 2016, č. j. 79 ICm 1381/2013, 102 VSPH 327/2016-317 (KSUL 79 INS 19121/2012), se zamítá v rozsahu, v němž se týkalo určení pravosti pohledávek žalovaného ve výši 2.030.357 Kč na dani z přidané hodnoty za zdaňovací období srpen 2009, říjen 2009 a prosinec 2009. II. Ve zbývajícím rozsahu, tedy ve výroku týkajícím se určení pravosti pohledávek žalovaného ve výši 14.879.449 Kč na dani z přidané hodnoty za zdaňovací období leden až červenec 2009, září 2009 a listopad 2009 a ve výrocích o nákladech řízení se rozsudek odvolacího soudu zrušuje a věc se potud vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: [1] Rozsudkem ze dne 2. února 2016, č. j. 79 ICm 1381/2013-288, Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „insolvenční soud“): 1/ Určil, že pohledávka žalovaného (Specializovaného finančního úřadu) přihlášená do insolvenčního řízení vedeného u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSUL 79 INS 19121/2012 na majetek dlužníka (VIAMONT a. s.) ve výši 16.909.806 Kč je po právu (bod I. výroku). 2/ Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku). [2] Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 199 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům: [3] Žalobce uplatňuje jako důvod popření přihlášené pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu jiné právní posouzení věci, což zapovídá ustanovení § 199 odst. 2 insolvenčního zákona. Žalobce (totiž) tvrdí, že správní orgán dospěl na základě dlužníkem navržených (ve správním řízení) důkazů k nesprávnému závěru a že neexistoval důvod k vydání rozhodnutí, o nichž sám žalobce prohlašuje, že jsou pravomocná a vykonatelná. [4] Dlužník po celou dobu správního řízení tvrdil, že pohledávky v daňovém řízení neexistují (což se mu nepodařilo prokázat). Skutečnosti, které žalobce uvedl v popěrném úkonu i v následné žalobě, nejsou nové a dlužník je použil ve správním řízení. Žalobce nezpochybnil výsledky dokazování provedeného správním orgánem; tvrdí, že neexistovaly podmínky pro doměření daně, což v nalézacím řízení neprokázal, včetně toho, že neexistoval důvod vzniku pohledávky. [5] Správní orgán správně aplikoval právní normy, na jejichž základě dovozuje svůj nárok. Obecně platí, že proti platebním výměrům finančního úřadu se lze bránit odvoláním (tuto možnost dlužník využil, ale i po přezkoumání rozhodnutí prvního stupně odvolacím správním orgánem mu bylo uloženo doplatit dlužnou daň). O další ochranu mohl dlužník požádat (správní) soud, což ale neudělal. [6] V incidenčním sporu nemůže insolvenční soud rozhodovat o tom, že pohledávka není po právu, je-li důvodem popření pohledávky jiné právní posouzení věci, ani zasahovat „do probíhající kontroly správním orgánem“. [7] K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. srpna 2016, č. j. 79 ICm 1381/2013, 102 VSPH 327/2016-317 (KSUL 79 INS 19121/2012): 1/ Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu, a to ohledně bodu I. výroku v tom správném znění, že žaloba, kterou se žalobce (Ing. Aleš Klaudy, jako insolvenční správce dlužníka) domáhal určení, že žalovaný nemá vůči dlužníku vykonatelnou pohledávku v celkové výši 16.909.806 Kč, přihlášenou do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSUL 79 INS 19121/2012, se zamítá (první výrok). 2/ Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). [8] Odvolací soud – vycházeje rovněž z ustanovení § 199 insolvenčního zákona – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům: [9] Odvolací soud se ztotožňuje se skutkovými a právními závěry insolvenčního soudu, na něž pro stručnost v podrobnostech odkazuje. Právní posouzení věci insolvenčním soudem totiž odpovídá ustálené judikatuře představované např. „rozsudkem“ (správně jde o usnesení) Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 ICdo 7/2013 [jde o usnesení uveřejněné pod číslem 106/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 106/2013“), které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu]. [10] V dané věci není sporu o tom, že pohledávka žalovaného vyplývá z pravomocných rozhodnutí orgánu veřejné správy (správce daně). Z obsahu spisu je přitom zřejmé, že ve skutkové rovině dlužník uplatňoval v daňovém řízení tytéž (skutkové) námitky, jaké uplatnil žalobce v popěrném úkonu (žalobě). [11] Tvrdí-li žalobce, že část námitek týkajících se vad řízení (nesprávného procesního postupu správce daně) dlužník v daňovém řízení neuplatnil, pak pomíjí, že jde o námitky procesní (nikoli skutkové), které ve smyslu ustanovení § 199 odst. 2 insolvenčního zákona nejsou přípustným popěrným důvodem. [12] Důvodná není ani argumentace, že řízení o doměření daně je specifickým řízením, které nemůže být posuzováno stejně jako jiná pravomocná rozhodnutí vydaná např. soudem, rozhodcem nebo nezávislým správním orgánem. Ustanovení § 199 odst. 2 insolvenčního zákona hovoří obecně o vykonatelné pohledávce přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu, aniž stanovuje jakékoli výjimky pro určitý okruh rozhodnutí správních orgánů. Není pochyb o tom, že správce daně je oprávněn vydávat v rámci své činnosti rozhodnutí, která nabývají právní moci v režimu upraveném daňovými předpisy a předpisy správního soudnictví. Skutečnost, že správce daně vydává sám rozhodnutí, kterými prokazuje v insolvenčním řízení pravost a výši své pohledávky, přitom zvláštní režim pro její přezkoumání (a pro meze jejího popření) nezakládá. [13] Důvodná rovněž není námitka, že v daňovém řízení nebylo přihlíženo k argumentům, tvrzením a důkazům ve prospěch dlužníka. Jde totiž o nepřípustnou námitku jiného právního posouzení věci. Nadto skutečnost, že k tvrzením a důkazům dlužníka v daňovém řízení zčásti bylo přihlíženo, plyne již z toho, že v jejich důsledku došlo ke snížení doměřených daňových povinností. [14] Ve smyslu výše uvedeného neobstojí ani názor žalobce, že skutečnostmi, které nebyly uplatněny dlužníkem v předcházejícím řízení, myslel zákonodárce i ty skutečnosti, které sice uplatněny byly, ale příslušný organ k nim nepřihlédl. Takový výklad by vedl k absurdnímu závěru, že v rámci incidenčního sporu je možné provádět znovu důkazy, které již byly provedeny a vyhodnoceny v předcházejícím řízení příslušným orgánem a které byly shledány nezpůsobilými prokázat tvrzení dlužníka. Opakovaně budiž zdůrazněno, že ustanovení § 199 odst. 2 insolvenčního zákona umožňuje soudu v rámci incidenčního sporu zohlednit právě jen takové skutkové okolnosti, které dlužník (lhostejno, zda ze své viny) neuplatnil v předcházejícím řízení vůbec, a které tedy nebyly předmětem hodnocení příslušným orgánem. Odvolání proto není důvodné a odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu jako věcně správný ve znění, které odpovídá žalobnímu petitu a tomu, že u vykonatelných pohledávek, u nichž podává žalobu o jejich pravost insolvenční správce, jde o žalobu s „negativním“ určením. [15] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, konkrétně otázek: 1/ Je možné, aby za právní posouzení ve smyslu ustanovení § 199 odst. 2 insolvenčního zákona bylo možné považovat i rozhodnutí vydané oprávněným subjektem ve své věci? 2/ Je možné systematické a neodůvodněné opomíjení skutečností uplatněných dlužníkem v řízení ve smyslu ustanovení § 199 odst. 2 insolvenčního zákona považovat za překážku uplatnění shodných skutečn