29 ICdo 53/2019 – Nejvyšší soud

KSOS 37 INS 18483/2016 46 ICm 4133/2017 29 ICdo 53/2019-136 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce KLEMENT a. s., se sídlem v Řehlovicích, Hliňany 18, PSČ 400 02, identifikační číslo osoby 25016695, proti žalovanému GEARWORKS a. s., se sídlem v Ostravě, Vítkovice 3020, PSČ 703 00, identifikační číslo osoby 25877933, zastoupenému JUDr. Kateřinou Martínkovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 966/22, PSČ 702 00, o určení pořadí pohledávky pro dobu, po kterou trvalo insolvenční řízení, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 46 ICm 4133/2017, jako incidenční spor v insolvenční věci žalovaného, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 37 INS 18483/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. listopadu 2018, č. j. 46 ICm 4133/2017, 12 VSOL 173/2018-87 (KSOS 37 INS 18483/2016), takto: I. Dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. listopadu 2018, č. j. 46 ICm 4133/2017, 12 VSOL 173/2018-87 (KSOS 37 INS 18483/2016), se odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti druhému výroku, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně, jakož i v rozsahu, v němž směřuje proti třetímu výroku o nákladech odvolacího řízení. II. Ve zbytku se dovolání zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.Odůvodnění: 1. Rozsudkem ze dne 24. ledna 2018, č. j. 46 ICm 4133/2017-28, Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“): [1] Určil, že žalobce (KLEMENT a. s.) má za dlužníkem (dříve obchodní firmou VÍTKOVICE GEARWORKS a. s., nyní GEARWORKS a. s.) pohledávku za majetkovou podstatou ve výši 650 000 Kč představující část ceny díla za provedení garančního testu „A“ dle smlouvy o dílo ze dne 8. dubna 2011 uzavřené mezi žalobcem a dlužníkem (bod I. výroku). [2] Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku). 2. K odvolání původně žalovaného (Mgr. Bc. Davida Vandrovce, jako insolvenčního správce dlužníka) Vrchní soud v Olomouci ve výroku označeným rozhodnutím: [1] Změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že určil, že pohledávka žalobce z titulu neuhrazené části ceny díla za provedení garančního testu A podle smlouvy o dílo uzavřené mezi dlužníkem a žalobcem dne 8. dubna 2011, ve znění dodatku č. 1 ze dne 4. března 2013 (dále jen „smlouva o dílo“), uplatněná ve výši 650 000 Kč, je pro dobu, po kterou trvalo insolvenční řízení žalovaného, pohledávkou za majetkovou podstatou (první výrok). [2] Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před insolvenčním soudem (druhý výrok). [3] Uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 8 927 Kč, do tří dnů od právní moci rozhodnutí, k rukám jeho tehdejšího právního zástupce (třetí výrok). 3. Odvolací soud již jako s žalovaným jednal s dlužníkem, vycházeje z toho, že insolvenční řízení vedené na majetek dlužníka skončilo 29. června 2018, kdy nabylo právní moci usnesení z téhož data, č. j. KSOS 37 INS 18483/2016-B-206, jímž vzal insolvenční soud na vědomí splnění podstatných částí reorganizačního plánu dlužníka. 4. Odvolací soud, poté co částečně zopakoval a částečně doplnil dokazování, přitakal závěru insolvenčního soudu, podle něhož pohledávka žalobce vznikla po rozhodnutí o úpadku žalovaného, a proto jde o pohledávku za majetkovou podstatou podle § 168 odst. 2 písm. f/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Dále odvolací soud uvedl, že žalobce uplatnil pohledávku na plnění dle platebního milníku 3/2 dle dodatku č. 1, přílohy c/ dodatku č. 1 (platební kalendář) smlouvy o dílo, označované jako „provedení GT A nebo ukončení testu“. Ve smlouvě o dílo se strany dohodly, že zhotoviteli vznikne právo na zaplacení ceny díla nebo její části po jeho řádném dokončení a převzetí dlužníkem v souladu s článkem 23 podmínek smlouvy, tj. po vystavení a podepsání protokolu o převzetí díla (části díla), a po obdržení dokladů. Vznik pohledávky byl tedy vázán na provedení garančního testu A (dále též jen „GT A“) včetně protokolů a na vystavení a podepsání protokolu o převzetí díla (části díla). Provedení GT A bylo „součástí díla v rámci celkové ceny“. Není podstatné, zda jde o plnění za provedení GT A nebo zda dohodnuté plnění odráží hodnoty vzniklé v souvislosti s prodlením díla. Jestliže smluvní strany začaly používat pojem provedení GT A v souvislosti s platebními milníky č. 20, 21, 22 a 3/2 přílohy č. 15 smlouvy o dílo a jejich dodatků v protokolu o dílčím plnění ze dne 22. prosince 2016, který podepsal i žalovaný, shodly se na splnění podmínek pro vystavení faktury dle přílohy č. 1 článku 7. 4. 2 a nepodaly protesty proti fakturaci, musely být oběma smluvním stranám tyto pojmy jasné a nečinily jim žádné výkladové problémy. Je zřejmé – pokračoval odvolací soud – že cenu za provedení GT A a za navýšení smluvní ceny v důsledku posunu termínu realizační části díla „milník druhých 50 % (2) v částce 650 000 Kč (milník 2/3)“ lze považovat za plnění totožné. 5. Odvolací soud uzavřel, že provedl-li žalobce GT A dne 21. září 2016 a žalovaný podepsal protokol nejdříve koncem listopadu 2016, vznikla pohledávka žalobce v době po 21. září 2016 (po rozhodnutí o úpadku žalovaného). V daném případě nejde o pohledávku podmíněnou, když není vázána na splnění žádné rozvazovací nebo odkládací podmínky dle § 173 odst. 3 insolvenčního zákona. Změnu rozhodnutí insolvenčního soudu odůvodnil odvolací soud skončením insolvenčního řízení žalovaného a zněním § 159 odst. 4 insolvenčního zákona. 6. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně proti všem jeho výrokům) podal žalovaný dovolání, v němž namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod dle § 241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“)], a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, jakož i otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně otázky, která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak. Konkrétně jde o tyto otázky: [1] Lze pokračovat v incidenčním sporu o určení pořadí pohledávky za majetkovou podstatou ve smyslu § 159 odst. 4 insolvenčního zákona po skončení insolvenčního řízení rozhodnutím o vzetí na vědomí splnění reorganizačního plánu dlužníka? [2] Překročily soudy nižších stupňů „příslušnost“ tím, že v řízení o určení pořadí pohledávky rozhodly o existenci pohledávky? [3] Může mít na posouzení pořadí pohledávky uplatněné jako pohledávky za majetkovou podstatou vliv smluvní ujednání o vzniku této pohledávky a má charakter pohledávky za majetkovou podstatou plnění, které „bylo fakticky poskytnuto před zahájením insolvenčního řízení a jen smlouva dle odvolacího soudu stanovila vznik pohledávky po splnění podmínek, jako je podpis předávacího protokolu“? [4] Lze posoudit jako pohledávku za majetkovou podstatou dle § 168 odst. 2 písm. f/ insolvenčního zákona i plnění ze smlouvy, která byla uzavřena před zahájením insolvenčního řízení? [5] Lze podřadit smlouvu o dílo uzavřenou před zahájením insolvenčního řízení pod § 168 odst. 2 písm. f/ insolvenčního zákona, přestože plnění dle této smlouvy bylo poskytnuto před zahájením insolvenčního řízení? Je v takovém případě nutné posuzovat splnění dalších podmínek, a to vznik pohledávky po rozhodnutí o úpadku a poskytnutí plnění po zahájení insolvenčního řízení? [6] Je nutné se ve sporu o určení pohledávky za majetkovou podstatou dle § 168 odst. 2 písm. g/ insolvenčního zákona zabývat otázkou, kdy bylo plnění fakticky poskytnuto a má režim přednostní pohledávky jen plnění poskytnuté po zahájení insolvenčního řízení? 7. Dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je zcela obsolentní, když určení pohledávky za majetkovou podstatou nemůže mít po skončení insolvenčního řízení v mimoinsolvenčních poměrech žádný význam. Nadto bylo rozhodováno o pohledávce, která zanikla ve smyslu § 356 insolvenčního zákona splněním reorganizačního plánu. Dále dovolatel ˗ odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2017, sp. zn. 29 Cdo 2805/2015 (uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo 2, ročníku 2019, pod číslem 23, které je, stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže, dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu) ˗ namítá, že ve sporu o určení pořadí zahájeném postupem podle § 203a insolvenčního zákona není insolvenční soud oprávněn zkoumat důvodnost pohledávky. Přitom z výroku rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá existence žalobcem uplatněné