29 ICdo 73/2023 – Nejvyšší soud

MSPH 91 INS 13526/2015 191 ICm 3635/2016 29 ICdo 73/2023-175 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce UbrIS v. o. s., se sídlem v Praze 1, Opletalova 919/5, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 02516519, jako insolvenčního správce dlužníka Smusta a. s., zastoupeného Mgr. Dušanem Zachem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Trojanova 342/18, PSČ 120 00, proti žalovaným 1/ CENTRAL GROUP Prague Real Expo a. s., se sídlem v Praze 4, Na strži 1702/65, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 29002320, a 2/ CENTRAL GROUP 23. investiční a. s., se sídlem v Praze 4, Na strži 1702/65, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 63999102, o odpůrčí žalobě, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 191 ICm 3635/2016, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Smusta a. s., se sídlem v Praze 4, Na strži 1702/65, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 28215729, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 91 INS 13526/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. ledna 2023, č. j. 191 ICm 3635/2016, 101 VSPH 754/2019-154 (MSPH 91 INS 13526/2015), takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. ledna 2023, č. j. 191 ICm 3635/2016, 101 VSPH 754/2019-154 (MSPH 91 INS 13526/2015), se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou doručenou Městskému soudu v Praze (dále jen „insolvenční soud“) dne 10. října 2016 se žalobce (UbrIS v. o. s., jako insolvenční správce dlužníka Smusta a. s.) domáhal proti žalovaným (1/ CENTRAL GROUP Prague Real Expo a. s. a 2/ CENTRAL GROUP 23. investiční a. s.) neúčinnosti projektu rozdělení společnosti CENTRAL GROUP Karlovy Vary a. s. odštěpením sloučením odštěpované části jmění s nástupnickou společností CENTRAL GROUP Prague Real Expo a. s., který byl „uzavřen“ dne 27. února 2012 a zveřejněn ve sbírce listin dne 28. února 2012 (dále jen „projekt rozdělení“). 2. Rozsudkem ze dne 7. srpna 2019, č. j. 191 ICm 3635/2016-75, insolvenční soud zamítl žalobu o určení neúčinnosti projektu rozdělení (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku). 3. Insolvenční soud vyšel z toho, že: [1] Kupní smlouvou ze dne 1. října 2018 uzavřenou mezi Ing. Jindřichem Stankou a Ivanou Stankovou jako prodávajícími a dlužníkem (tehdy podnikajícím pod obchodní firmou CENTRAL GROUP Karlovy Vary a. s.) jako kupujícím se prodávající zavázali převést na kupujícího vlastnické právo k pozemkům v katastrálním území Kolová a kupující se zavázal zaplatit prodávajícím kupní cenu ve výši 83 754 900 Kč (dále jen „kupní smlouva“). Kupní cena měla být uhrazena ve dvou částech za podmínek blíže specifikovaných v kupní smlouvě. První část kupní ceny byla stanovena ve výši 10 mil. Kč, druhou část kupní ceny tvořila částka 73 754 900 Kč. [2] Dlužník se po prodávajících žalobou podanou u Okresního soudu v Karlových Varech domáhal zaplacení částky 10 mil. Kč. Řízení bylo vedeno pod sp. zn. 13 C 425/2009. Rozsudkem ze dne 23. února 2011, č. j. 18 Co 30/2011-205, Krajský soud v Plzni (jako soud odvolací) změnil rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 9. září 2010, č. j. 13 C 425/2009-109, tak, že se ukládá manželům Stankovým (prodávajícím) zaplatit dlužníku společně a nerozdílně částku 10 mil. Kč s příslušenstvím. Oba označené rozsudky byly později zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2012, č. j. 28 Cdo 2287/2011-350, a věc byla vrácena Okresnímu soudu v Karlových Varech k dalšímu řízení. Řízení bylo pravomocně ukončeno rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 15. prosince 2014, č. j. 18 Co 347/2014-594, který potvrdil rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 20. března 2014, č. j. 13 C 425/2009-516, jímž byla žaloba o zaplacení částky 10 mil. Kč zamítnuta. [3] Dne 15. února 2012 byla u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, katastrální pracoviště Karlovy Vary, ohlášena změna údajů o vlastníku nebo jiném oprávněném k zápisu do katastru nemovitostí tak, že byla ohlášena „změna názvu, adresy a IČ ze společnosti CENTRAL GROUP Karlovy Vary a. s. na společnost CENTRAL GROUP Prague Real Expo a. s.“. [4] Projektem rozdělení došlo k rozdělení odštěpením sloučením, kdy rozdělovanou společností byl dlužník a nástupnickou společností první žalovaný. Z rozdělované společnosti přešla na nástupnickou společnost část jmění blíže specifikovaná v tomto projektu, majetek tvořily zejména nemovitosti v katastrálním území Hory u Jenišova. Rozhodným dnem byl určen 1. srpen 2011. [5] Žalobou podanou dne 16. prosince 2011 u Obvodního soudu pro Prahu 4 se prodávající domáhali po dlužníku zaplacení částky 73 754 900 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla doručena dlužníku dne 29. února 2012. [6] Insolvenční řízení na majetek dlužníka bylo zahájeno dne 25. května 2015 insolvenčním návrhem dlužníka. [7] Usnesením ze dne 12. října 2015, č. j. MSPH 91 INS 13526/2015-A-18, insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka a prohlásil konkurs na jeho majetek. 4. Na tomto základě, cituje § 235, § 239 a § 242 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), se insolvenční soud především zabýval úmyslem dlužníka obohatit se na úkor věřitelů (prodávajících), jakožto jednou z podmínek pro určení neúčinnosti posuzovaného úkonu. Uvedl, že projekt byl „uzavřen“ 27. února 2012 a zveřejněn 28. února 2012, tedy předtím, než byli zúčastnění zpraveni o žalobě podané prodávajícími, která byla doručena dlužníku dne 29. února 2012. Vzhledem k tomu, že zákon č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev (dále jen „zákon o přeměnách“), neukládá povinnost zachovat při rozdělení odštěpením se vznikem jedné či více nových obchodních společností rovnoměrnost mezi rozdělovaným majetkem, právy a povinnostmi, nelze vyloučit ani jinou míru uspokojení věřitelů. Navíc zákon o přeměnách obsahuje některá ustanovení o ochraně věřitelů a dlužníků při rozdělení, konkrétně § 257 odst. 1 a 2 obsahuje ručení za dluhy rozdělované společnosti i za dluhy, které přešly v důsledku odštěpení na nástupnickou společnost. Nelze tak usuzovat, že dlužník přistoupil k přeměně společnosti se záměrem zkrátit uspokojení věřitelů – prodávajících, když o podané žalobě v té době ani nevěděl. V řízení (tedy) nebylo prokázáno, že by dlužník věděl, že projektem rozdělení úmyslně zkracuje své věřitele. 5. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze (v pořadí prvním) rozsudkem ze dne 28. května 2020, č. j. 191 ICm 3635/2016, 101 VSPH 754/2019-126 (MSPH 91 INS 13526/2015), potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). 6. Ve vztahu k druhému žalovanému měl odvolací soud žalobu za nedůvodnou, maje za to, že ve sporu není pasivně legitimován. Nebyl totiž stranou projektu rozdělení (není nástupnickou společností ani rozdělovanou společností), proto u něj nepřichází v úvahu povinnost vydat dlužníkovo plnění do majetkové podstaty. 7. Ve vztahu k prvnímu žalovanému pak odvolací soud zkoumal, zda projekt rozdělení podle zákona o přeměnách lze napadnout odpůrčí žalobou a vyslovit jeho neúčinnost podle § 235 a násl. insolvenčního zákona, načež dospěl k závěru, že nikoli. 8. K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. září 2022, sen. zn. 29 ICdo 133/2020, zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovodil přitom, že i projekt rozdělení lze napadnout odpůrčí žalobou podle § 235 a násl. insolvenčního zákona. K pasivní věcné legitimaci druhého žalovaného dovolací soud uvedl, že není podstatné, zda druhý žalovaný byl „stranou“ projektu rozdělení, ale zda měl z odpůrčí žalobou zpochybněného právního úkonu (jednání) dlužníka prospěch. Konstatoval, že odvolací soud pochybil, když nezkoumal, zda se v důsledku projektu rozdělení druhému žalovanému dostalo plnění, které by mohl žalobce požadovat do majetkové podstaty dlužníka. 9. Po opětovném projednání věci odvolací soud v záhlaví označeným rozhodnutím opět potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (druhý výrok). 10. Odvolací soud uvedl, že druhý žalovaný byl v rozhodné době akcionářem prvního žalovaného. To však samo o sobě neznamená, že by měl prospěch z projektu rozdělení, když druhý žalovaný nezískal rozdělením žádná aktiva „převáděná v rámci projektu rozdělení“ na prvního žalovaného. Setrval proto na závěru, že druhý žalovaný není ve věci pasivně věcně legitimován. 11. Následně odvolací soud zjišťoval, zda byly naplněny podmínky pro aplikaci § 242 insolvenčního zákona, tedy zda šlo o úmyslně zkracující právní úkon dlužníka. Připomněl, že pro naplnění skutkové podstaty neúčinnosti jednání podle § 242 insolvenčního zákona je nutné naplnění těchto čtyř předpokladů: 1/ dlužník daným právním úkonem skutečně a objektivně zkrátil uspokojení některého svého věřitele, 2/ činil tak úmyslně, 3/ tento úmysl byl druhé straně znám nebo jí se zřetelem ke všem okolnostem musel být znám