Nejvyšší soud 29 ICdo 82/2025 – Určení neúčinnosti právního jednání

Rozsudkem ze dne 11. června 2024, č. j. 212 ICm 523/2024-81, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, kterou se žalobce (JUDr. Jaroslav Brož, MJur, jako insolvenční správce dlužníka WCA International s. r. o.) domáhal určení, že platba č. 100000089079 ze dne 21. června 2022 ve výši 400 000 Kč poukázaná na bankovní účet žalovaného (J. P.) je vůči věřitelům neúčinná (bod I. výroku). Současně zamítl žalobu, aby žalovaný zaplatil do majetkové podstaty dlužníka částku 400 000 Kč (bod II. výroku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod III. výroku).

K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Odvolací soud – ve shodě s insolvenčním soudem – dospěl k závěru, že sporná platba 400 000 Kč nepředstavovala neúčinné zvýhodňující právní jednání, neboť šlo o plnění poskytnuté žalovanému v rámci běžného obchodního styku podle smlouvy o investování, za něž dlužník obdržel přiměřené protiplnění. K tomu konstatoval, že žalovaný ani při vynaložení náležité pečlivosti nemohl poznat, že dlužník je v úpadku nebo že by daná platba mohla k jeho úpadku vést; proto se na dané jednání vztahuje výjimka dle § 241 odst. 5 písm. b/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), argumentem, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Konkrétně jde o tyto otázky:

Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.

Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., když v posouzení dovolatelem předestřených otázek č. 1 a 2, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, jde o věc dovolacím soudem v daných souvislostech beze zbytku neřešenou.

U přípustného dovolání Nejvyšší soud přihlíží k tomu, zda jsou ve věci splněny podmínky řízení. V tomto směru je rozhodné, že v průběhu dovolacího řízení insolvenční soud usnesením ze dne 12. června 2026, č. j. MSPH 88 INS 17835/2022-B-254, vzal na vědomí splnění podstatných částí reorganizačního plánu dlužníka ze dne 3. září 2024. Tímto rozhodnutím, které nabylo právní moci 12. června 2026, reorganizace dlužníka skončila (§ 364 odst. 3 insolvenčního zákona).

Z úpravy obsažené v § 159 odst. 6 insolvenčního zákona přitom plyne, že ve sporu o odpůrčí žalobě (§ 159 odst. 1 písm. d/ insolvenčního zákona), který byl přerušen dnem, kdy insolvenční řízení skončilo rozhodnutím, jímž vzal insolvenční soud na vědomí splnění reorganizačního plánu, lze pokračovat pouze na návrh některého z dlužníkových věřitelů, podaný do 30 dnů ode dne přerušení sporu. V dané věci žádný z věřitelů v zákonné lhůtě návrh na pokračování v řízení nepodal. Proto Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu a insolvenčního soudu zrušil a řízení zastavil (§ 159 odst. 6 insolvenčního zákona, § 104 odst. 1 o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů je odůvodněn § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.