29 NSCR 123/2014 – Nejvyšší soud

MSPH 77 INS XY 29 NSČR 123/2014-A-139 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužníka WPB Capital, spořitelní družstvo v likvidaci, se sídlem v Brně - Štýřicích, Kamenná 835/13, PSČ 639 00, identifikační číslo osoby 25780450, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 77 INS XY, o insolvenčním návrhu věřitelů 1/ Tapovan s. r. o., se sídlem v Pardubicích - Polabinách, Fáblovka 404, PSČ 533 52, identifikační číslo osoby 29021791 a 2/ Ing. J. P., narozeného XY, bytem XY, o dovolání dlužníka, zastoupeného JUDr. Zdenkou Pokornou, advokátkou, se sídlem v Praze 5 - Smíchově, Fráni Šrámka 1918/36, PSČ 150 00 a prvního insolvenčního navrhovatele, zastoupeného Mgr. MUDr. Zdeňkem Kubicou, advokátem, se sídlem v Praze 1 - Starém Městě, Revoluční 655/1, PSČ 110 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. srpna 2014, č. j. MSPH 77 INS XY, 4 VSPH XY, takto: Dovolání se zamítají. O d ů v o d n ě n í: Usnesením ze dne 28. dubna 2014, č. j. MSPH 77 INS XY (ve znění opravného usnesení ze dne 28. května 2014, č. j. MSPH 77 INS XY, rozhodl Městský soud v Praze (dále též jen „insolvenční soud“) o insolvenčním návrhu ze dne 25. dubna 2014, jímž se první (tehdy jediný) insolvenční navrhovatel Tapovan s. r. o. (dále jen „insolvenční navrhovatel T“) domáhal zjištění úpadku dlužníka WPB Capital, spořitelní družstvo, tak, že vyslovil svou místní nepříslušnost (bod I. výroku), s tím, že po právní moci tohoto rozhodnutí bude věc postoupena Krajskému soudu v Brně (bod II. výroku). Insolvenční soud - vycházeje z ustanovení § 7a a § 7b odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění pozdějších předpisů a z ustanovení § 11 odst. 1, § 85 odst. 3 a § 105 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) - uzavřel, že dlužník je právnickou osobou, jejíž sídlo bylo v době zahájení insolvenčního řízení zapsáno v obvodu působnosti Krajského soudu v Brně. K odvolání dlužníka (A-9) i insolvenčního navrhovatele T (A-12) Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu. K odvolání dlužníka odvolací soud uvedl, že nemá za správný názor, že insolvenční soud měl před rozhodnutím o místní nepříslušnosti zastavit řízení pro nedostatek podmínek řízení, uváděje, že i takové rozhodnutí musí vydat místně příslušný soud. K odvolání insolvenčního navrhovatele T odvolací soud uzavřel, že „sídlem“ ve smyslu § 85 odst. 3 o. s. ř. se rozumí sídlo zapsané ve veřejném rejstříku, nikoli vždy „skutečné sídlo“ [ve smyslu § 137 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“)]. K tomu s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2012, sen. zn. 29 NSČR 69/2012 (které je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu) dovodil, že sama okolnost, že skutečné sídlo je v obvodu jiného insolvenčního soudu, může být pouze důvodem pro delegaci vhodnou dle § 12 odst. 2 o. s. ř., nikoliv důvodem pro určení místní příslušnosti podle § 85 odst. 3 o. s. ř. Proti usnesení odvolacího soudu podal dovolání dlužník i insolvenční navrhovatel T. I.   K dovolání dlužníka Dlužník vymezuje přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že oba soudy se při řešení otázky místní příslušnosti odchýlily od dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Konkrétně namítá, že jeho skutečné sídlo (odlišné od fiktivního sídla zapsaného v obchodním rejstříku) je v Praze 1 (Jeruzalémská 1321/2). Insolvenční zákon ani občanský soudní řád nehovoří o „zapsaném sídlu“, nýbrž pouze o „sídlu“, jímž je (ve smyslu ustanovení § 137 odst. 1 o. z.) nejen sídlo zapsané, ale zároveň i sídlo skutečné. Dlužník nesouhlasí ani se závěrem, že místní příslušnost soudu je nutno vyřešit již před odmítnutím návrhu pro nedostatek podmínky řízení. II.   K dovolání insolvenčního navrhovatele T. Insolvenční navrhovatel T vymezuje přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Jde o tyto otázky: a/ Rozumí se sídlem ve smyslu ustanovení§ 85 odst. 3 o. s. ř. pouze sídlo zapsané ve veřejném rejstříku (jde-li o právnickou osobu tam zapisovanou), nebo ve smyslu ustanovení § 137 odst. 1 o. z. též sídlo skutečné (dovolá-li se jej oprávněná osoba)? b/ Lze rozhodnout o místní příslušnosti soudu pouze s ohledem na aktuální stav zápisu ve veřejném rejstříku, aniž by soud předběžně posoudil platnost usnesení členské schůze (družstva), jež rozhodla o změně sídla, v situaci, kdy byla podána žaloba o určení neplatnosti této členské schůze? K otázce ad a/ insolvenční navrhovatel T argumentuje především poukazem na závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2009, sp. zn. 23 Cdo 937/2009, maje za to, že rozhodným je skutečné sídlo dlužníka (v Praze 1). K tomu se dovolává též názoru obsaženého v díle Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 - 654). Komentář. 1. vydání. Praha. C. H. Beck 2014, str. 726, a tam uvedeného odkazu na rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 55 Co 6/2005 (jde o usnesení ze dne 20. února 2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2005, pod číslem 157), o tom, že pro posouzení místní příslušnosti soudu podle ustanovení § 84 a § 85 odst. o. s. ř. není určující jen sídlo žalované právnické osoby zapsané v obchodním rejstříku, ale i její skutečné sídlo. Upozorňuje též na jiná rozhodnutí, v nichž odvolací soud poukazoval na to, že nebylo zpochybňováno [dle § 19c odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“)], že by zapsané sídlo nebylo sídlem skutečným. Insolvenční navrhovatel T míní, že ač rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo vydáno za platnosti jiné právní úpravy, účelem žádné z následných změn nebylo (při nezměněné úpravě v občanském soudním řádu) oslabit ochranu třetích osob dovolávajících se skutečného sídla. Dovozuje dále, že pouze jím předestřený výklad je způsobilý ochránit osoby před zápisem fiktivního sídla právnické osoby. K otázce ad b/ insolvenční navrhovatel T uvádí, že odvolací soud měl otázku platnosti členské schůze družstva o změně sídla (z 26. února 2014) posuzovat jako předběžnou, případně měl přerušit řízení odo pravomocného skončení sporu o určení neplatnosti usnesení členské schůze družstva. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustní podaných dovolání, přičemž dovodil, že jak dovolání dlužníka, tak dovolání insolvenčního navrhovatele T je přípustné podle § 237 o. s. ř., když jejich prostřednictvím jsou mu k řešení překládány otázky procesního práva v insolvenčních souvislostech beze zbytku nezodpovězené. Pro další úvahy Nejvyššího soudu v této věci je podstatné, že insolvenční řízení bylo zahájeno dne 25. dubna 2014, kdy Městskému soudu v Praze došel insolvenční návrh insolvenčního navrhovatele T a že k tomuto datu měl dlužník podle údajů z obchodního rejstříku vedeného u Krajského soudu v Brně, vložky Dr. 5441, zapsáno (od 27. února 2014) sídlo v Brně (na adrese v záhlaví). Do 27. února 2014 měl dlužník zapsáno sídlo na adrese Praha 1, Jeruzalémská 1321/2, PSČ 110 00. Podle ustanovení § 7 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje. Dle ustanovení § 7b odst. 1 insolvenčního zákona pro insolvenční řízení je příslušný soud, v jehož obvodu je obecný soud dlužníka (odstavec 1). Podle ustanovení § 11 o. s. ř. řízení se koná u toho soudu, který je věcně a místně příslušný. Pro určení věcné a místní příslušnosti jsou až do skončení řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení. Věcně a místně příslušným je vždy také soud, jehož příslušnost již není možné podle zákona zkoumat nebo jehož příslušnost byla určena pravomocným rozhodnutím příslušného soudu (odstavec 1). Je-li místně příslušných několik soudů, může se řízení konat u kteréhokoli z nich (odstavec 2). Dle ustanovení § 85 odst. 3 o. s. ř. obecným soudem právnické osoby je okresní soud, v jehož obvodu má sídlo. Z ustanovení § 105 o. s. ř. se pak podává, že místní příslušnost zkoumá soud jen do skončení přípravného jednání podle § 114c. Neprov