29 NSCR 174/2022 – Nejvyšší soud

KSPA 56 INS XY 29 NSČR 174/2022-B-116 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužníků F. D., narozeného XY, a I. D., narozené XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. KSPA 56 INS XY, o osvobození od placení pohledávek, o dovolání dlužníků, zastoupených Mgr. Ladislavem Robotkou, advokátem, se sídlem ve Velkém Meziříčí, Pod Hradbami 2006/9, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. února 2022, č. j. KSPA 56 INS XY, 3 VSPH XY, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: 1. Usnesením ze dne 12. října 2021, č. j. KSPA 56 INS XY, Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „insolvenční soud“) vzal na vědomí splnění oddlužení dlužníků (F. D. a I. D.) [bod I. výroku], schválil odměnu a náhradu hotových výdajů insolvenční správkyně (JUDr. Šárky Línkové) [body II. a III. výroku], zprostil insolvenční správkyni funkce (bod IV. výroku) a zamítl návrh dlužníků na osvobození od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny (bod V. výroku). 2. Insolvenční soud – cituje ustanovení § 412 odst. 1, § 413, § 414 odst. 1 § 415 a § 418 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění účinném do 31. května 2019 – vzal na vědomí splnění oddlužení dlužníků, avšak dospěl k závěru, že nejsou splněny všechny podmínky pro jejich osvobození od placení pohledávek, neboť dlužníci neuhradili zákonem požadovaných 30 % nezajištěných pohledávek a dlužníku navíc vznikl nový dluh v průběhu insolvenčního řízení. Konkrétně vyšel z toho, že zjištěné pohledávky nezajištěných věřitelů byly uspokojeny co do částky 1 646 611,54 Kč, což představuje 22,9722 % jejich výše. Na tom nic nemění skutečnost, že se dlužníci na konci insolvenčního řízení snažili zajistit mimořádné platby nad rámec splátkového kalendáře, ani námitky dlužníka, že svoje povinnosti neplnil z důvodů, které nezavinil (zhoršení zdravotního stavu a vliv pandemie covid-19 na jeho podnikání). 3. K odvolání dlužníků Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 28. února 2022, č. j. KSPA 56 INS XY, 3 VSPH XY, odmítl odvolání proti bodu I. výroku (první výrok) a potvrdil usnesení insolvenčního soudu v napadených bodech II., IV. a V. výroku (druhý výrok). 4. Odvolací soud – cituje ustanovení § 394a, § 395 odst. 1, § 398 odst. 3, § 412 odst. 1, § 413, § 414 a § 415 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. května 2019, ustanovení § 15 zákona č. 191/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 na osoby účastnící se soudního řízení, poškozené, oběti trestných činů a právnické osoby a o změně insolvenčního zákona a občanského soudního řádu, a ustanovení § 3 písm. c/ a § 7 odst. 4 vyhlášky č. 313/2007 Sb. a odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu – zdůraznil, že ustanovení § 415 insolvenčního zákona bylo s účinností od 24. dubna 2020 „fakticky nahrazeno“ ustanovením § 15 zákona č. 191/2020 Sb. Dlužníci mají postavení nerozlučných společníků a hledí se na ně jako na jediného dlužníka, proto i podmínky pro přiznání osvobození od placení zbytku dluhů musí být „šetřeny společně a se stejným výsledkem“ pro oba manžele. Odvolací soud dále zrekapituloval průběh insolvenčního řízení a dovodil, že „schválený plán oddlužení“ nebyl řádně plněn „již od počátku“ a docházelo k „zásadním výpadkům plnění“ ze strany dlužníka a plátce sjednaného důchodu (plnění „zcela absentovalo“ od listopadu 2018, respektive od dubna 2019). Dlužníci nedoložili dopad „protipandemických opatření“ na podnikání dlužníka či plátce smluvního důchodu a není tak „opory“ pro úsudek, že jinak by bylo plnění za rok 2020 „náhle“ tak vysoké, že by bylo dosaženo alespoň 30% míry uspokojení nezajištěných věřitelů. Doplnil též, že insolvenční soud po uplynutí zákonem stanovené pětileté lhůty „fakticky (mlčky) vyhověl“ opakovaným žádostem dlužníků o poskytnutí delší doby k navýšení dosavadního plnění; i tak k 15. březnu 2021 činila míra uspokojení nezajištěných věřitelů pouze zhruba 23 %. 5. Proti usnesení odvolacího soudu podali dlužníci dovolání, a to výslovně proti oběma jeho výrokům. Přípustnost dovolání vymezují ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive které mají být posouzeny jinak. Dovolatelé namítají, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požadují, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. Konkrétně dovolatelé (podle obsahu dovolání) předestřeli Nejvyššímu soudu k řešení následující otázky: [1] Lze rozhodnout o osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení, aniž byla v konečné zprávě zohledněna veškerá plnění „skutečně přerozdělená věřitelům“? [2] Byly v projednávané věci splněny předpoklady pro rozhodnutí o nepřiznání osvobození od placení pohledávek? [3] Lze dlužníky (manžele) považovat za nerozlučné společníky při posouzení, zda splňují podmínky pro osvobození od placení pohledávek? 6. Dovolatelé v prvé řadě uvádějí, že poslední zpráva insolvenční správkyně nezohledňuje všechny platby připsané na účet majetkové podstaty, jelikož „nemalé srážky“ probíhaly též v roce 2021. 7. Dále dovolatelé připouští, že pohledávky nezajištěných věřitelů nebyly uspokojeny v požadované míře 30 %, avšak poskytnuté plnění se blíží „nevídaným“ 3 milionům Kč, přičemž nebýt dvou mozkových příhod dovolatele a pandemie covidu-19, byla by tato částka ještě vyšší. Argumentují, že jim nebyl dán dostatek času k tomu, aby i po uplynutí 60 měsíců od schválení oddlužení uhradili věřitelům chybějící částku. 8. Dovolatelka je nadto přesvědčena, že podmínky pro osvobození od placení pohledávek by měly být posuzovány u každého z dlužníků samostatně (a to i s přihlédnutím k jejich rozvodu) a že nebyl dostatečně zohledněn její přístup k plnění povinností v insolvenčním řízení, kdy se snažila „maximalizovat“ své příjmy. 9. Odvolacímu soudu dovolatelé vytýkají neúplné a nesprávné posouzení věci, extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a „zjištěnými skutkovými a následně právními závěry“, přičemž napadené rozhodnutí považují za nepřezkoumatelné; souhrnem těchto pochybení mělo dojít k zásahu do jejich základního práva na spravedlivý proces. 10. Insolvenční správkyně ve vyjádření sdělila, že oddlužení plněním splátkového kalendáře bylo schváleno „od měsíce října 2015“. Do srpna 2020 bylo uhrazeno necelých 15 % pohledávek nezajištěných věřitelů, o čemž byli dlužníci „průběžně informováni“. Dlužníci navrhovali „povolení prodloužení lhůty“ k doplnění finančních prostředků a od září 2020 do března 2021 poukázali do majetkové podstaty dary ve výši 470 000 Kč a byly nadále prováděny srážky z příjmu dlužnice; k dosažení hranice 30% uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů by však bylo třeba dalších 503 741,90 Kč. 11. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění. 12. Pro poměry této věci je rozhodný insolvenční zákon ve znění účinném do 31. května 2019 [srov. čl. II (Přechodné ustanovení), části první zákona č. 31/2019 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony]. S ohledem na ustanovení § 15 odst. 3 zákona č. 191/2020 Sb. se však (od 24. dubna 2020; k tomu srov. § 36 zákona č. 191/2020 Sb.) nepoužije ustanovení § 415 věty první a druhé insolvenčního zákona; místo toho se pro posuzování podmínek osvobození dlužníků od placení pohledávek použije „zvláštní opatření“ upravené v § 15 odst. 1 a 2 zákona č. 191/2020 Sb. 13. Dovolání je objektivně nepřípustné ve smyslu § 238 odst. 1 písm. e/ o. s. ř. v části, v níž (výslovně) směřuje proti prvnímu výroku napadeného rozhodnutí, jímž odvolací soud odmítl odvolání dlužníků, neboť pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání, může účastník napadnout podle § 229 odst. 4 o. s. ř. žalobou pro zmatečnost. O nepřípustnosti dovolání v této části přitom byli dovolatelé řádně poučeni odvolacím soudem. 14. Ve zbývající části Nejvyšší soud dovolání, jež může být