Z rozhodnutí: Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužníka J. S., narozeného XY, bytem XY, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 90 INS XY, o neschválení oddlužení, o dovolání dlužníka, zastoupeného Mgr. Martinem Buřičem, advokátem, se sídlem v Praze, Václavské náměstí 802/56, PSČ …
MSPH 90 INS XY
29 NSČR 184/2022-B-165
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužníka J. S., narozeného XY, bytem XY, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 90 INS XY, o neschválení oddlužení, o dovolání dlužníka, zastoupeného Mgr. Martinem Buřičem, advokátem, se sídlem v Praze, Václavské náměstí 802/56, PSČ 110 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. července 2022, č. j. MSPH 90 INS XY, 3 VSPH XY, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 26. ledna 2022, č. j. MSPH 90 INS XY, (mimo jiné) neschválil oddlužení dlužníka (J. S.), povolené usnesením ze dne 19. října 2021, č. j. MSPH 90 INS XY, „z důvodu nepoctivého záměru“ (výrok I.), prohlásil na majetek dlužníka konkurs (výrok II.) a určil, že konkurs bude projednán jako nepatrný (výrok III.).
Vrchní soud v Praze k odvolání dlužníka usnesením ze dne 22. července 2022, č. j. MSPH 90 INS XY, 3 VSPH XY, potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech I. a II. výroku.
Odvolací soud – vycházeje ze skutkového stavu zjištěného insolvenčním soudem, cituje ustanovení § 395 odst. 1 a 2 a § 405 odst. 1 až 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a odkazuje na závěry formulované Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 29. září 2010, sen. zn. 29 NSČR 6/2008, uveřejněném pod číslem 61/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v usnesení ze dne 28. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 32/2011, uveřejněném pod číslem 112/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 112/2012“) ‒ předeslal, že:
1) Mezi důvody pro zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, respektive pro neschválení oddlužení zařadil zákonodárce jak nepoctivost záměru dlužníka sledovaného podáním návrhu na povolení oddlužení, tak jeho lehkomyslný nebo nedbalý přístup k plnění povinností v insolvenčním řízení. Rozdíl mezi těmito (zákonem nedefinovanými) důvody pak spočívá nikoli v množství porušení povinností či jejich intenzitě, ale v subjektivním přístupu dlužníka k rozhodným skutečnostem v insolvenčním řízení. Nepoctivým záměrem se rozumí přístup dlužníka přímo směřující k zneužití institutu oddlužení pro zkrácení jeho věřitelů (případně za jiným nelegitimním cílem), zatím co u lehkomyslnosti a nedbalosti dlužníkova přístupu tento znak absentuje.
2) Objektivní přípustnost oddlužení z hlediska splnění podmínek vymezených v ustanovení § 395 insolvenčního zákona zkoumá insolvenční soud jak při rozhodování o návrhu na povolení oddlužení (se zřetelem ke skutečnostem, které dlužník uvedl v návrhu na povolení oddlužení a v insolvenčním návrhu, popřípadě se zřetelem ke skutečnostem doloženým věřiteli), tak ve fázi insolvenčního řízení následující po povolení oddlužení (na podkladě stávajícího skutkového stavu věci vyplývajícího z dosavadních výsledků insolvenčního řízení).
Dále odvolací soud (ve shodě se soudem insolvenčním) zdůraznil, že nepoctivost záměru dlužníka plyne (již) z toho, že zamlčel skutečnosti o (svém) trestním řízení (stíhání) a snažil se vypořádat vztahy s věřitelem P. H. (dále jen „věřitel P. H.“) mimo insolvenční řízení. Přitom v řízení, v němž je dlužník obžalován (a nepravomocně odsouzen) za skutky související s podstatnou částí závazků odpovídajících pohledávkám věřitelů uplatněným v insolvenčním řízení (konkrétně věřitele M. S. – dále jen „věřitel MS“) [srov. insolvenčním soudem zmíněný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. října 2021, sp. zn. 48 T 1/2021, jímž byl dlužník nepravomocně uznán vinným skutkem, že neoprávněně přijal plnění 5.024.686,40 Kč dle rozhodčího nálezu ze dne 5. ledna 2016 na svůj účet, ač šlo o plnění pro věřitele MS a dlužník již nebyl jeho „statutárním ředitelem“, čímž spáchal zločin podvodu podle ustanovení § 209 odst. 1 a odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zák.“), a skutkem, že společně se svým bratrem v roce 2011 vyvedl peněžní prostředky z účtu věřitele MS u Metropolitního spořitelního družstva na svůj účet, účet své manželky a dalších osob ve výši 24.018.451,- Kč, čím spáchal zločin zpronevěry podle ustanovení § 206 odst. 1 a 5 písm. a) tr. zák., a byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let a zákazu činnosti].
Trestní řízení, v němž byl dlužník obžalován (a nepravomocně odsouzen) za skutky související s podstatnou částí závazků odpovídajících pohledávkám věřitelů uplatněných v insolvenčním řízení ‒ pokračoval odvolací soud ‒ „tvoří“ zásadní informaci pro posouzení kontextu vzniku dlužníkových závazků. Takto významnou skutečnost, jíž si byl dlužník bezpochyby vědom v době podání návrhu na povolení oddlužení, byl povinen oznámit insolvenčnímu soudu (i insolvenčnímu správci). Naopak, jeho tvrzení, že tuto informaci neměl za podstatnou, vyhodnotil odvolací soud jako nepřesvědčivé a zjevně účelové, včetně toho, že následné zlehčování a vyhýbání se odpovědnosti za toto zamlčení nasvědčuje nezodpovědnosti a lehkomyslnosti dlužníka, jenž tímto jednání zpochybnil upřímnost snahy dostát svým závazkům a povinnostem.
Na nepoctivý záměr dlužníka usoudil odvolací soud i na základě emailové zprávy ze dne 22. června 2020, v níž dlužník navrhl, aby spolu s věřitelem P. H. „smluvně podchytili“ existenci pohledávky v plné výši, ač bude v insolvenčním řízení uplatněna jako nižší (menší), a přislíbil „vrácení peněz“ odpovídající plné výši pohledávky. Takové jednání odpovídá snaze dlužníka, jenž byl iniciátorem nabízeného řešení, obcházet insolvenční řízení a uspokojit pohledávku věřitele P. H. (coby budoucího přihlášeného věřitele) mimo insolvenční řízení [v rozporu s ustanovením § 5 písm. d) insolvenčního zákona]. Potud nelze přehlédnout, že dlužník byl též ochoten vystavit ve prospěch věřitele P. H. směnky, což potvrzuje jeho nepoctivost při snaze vypořádat závazky nepřípustným způsobem mimo probíhající insolvenční řízení za účelem vytvoření podmínek pro schválení oddlužení.
Současně se odvolací soud blíže nezabýval zdravotním stavem dlužníka a jeho možnostmi vykonávat výdělečnou činnost, když z obsahu spisu není zcela zřejmé, zda dlužník vykonává výdělečnou činnost přiměřenou svému vzdělání a zdravotnímu stavu. Přitom nepovažoval za potřebné provádět rozsáhlé dokazování ve vztahu k těmto skutečnostem, když „prokázání tvrzené okolnosti“ mohlo pouze potvrdit (již tak důvodný) závěr o nepoctivém záměru dlužníka, a naopak její vyvrácení by nemohlo tento závěr jakkoli „zvrátit“. „Obdobně odvolací soud uzavřel“ ohledně námitek o nepoctivosti záměru dlužníka opřených o jeho popěrné úkony, vypořádání pozůstalosti po matce dlužníka, převodu majetku dlužníka na jeho manželku a následného zpochybnění úvěrových smluv.
Proto odvolací soud dospěl k závěru, podle něhož insolvenční soud nepochybil, když neschválil oddlužení dlužníka pro nepoctivý záměr. Jelikož hodnota majetku dlužníka sepsaného do majetkové podstaty (i bez přihlédnutí ke sporným pohledávkám) přesahuje 2,5 miliónu Kč, není majetek dlužníka pro uspokojení věřitelů zcela nepostačující, pročež soud po právu prohlásil konkurs na majetek dlužníka.
Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, které má za přípustné k řešení právní otázky dosud (podle jeho názoru) Nejvyšším soudem nezodpovězené, týkající se „naplnění nepoctivého záměru v případě neoznámení informace o zahájení trestního stíhání vůči dlužníku“.
Dovolatel popisuje dosavadní průběh insolvenčního řízení a zdůrazňuje, že jeho trestní stíhání bylo zahájeno usnesením ze dne 5. února 2020 a obžaloba byla podána 8. února 2021. Insolvenční soud a insolvenční správce tuto informaci obdrželi na samotném počátku insolvenčního řízení (prostřednictvím věřitele MS), který zmíněnou skutečnost výslovně uvedl v přihlášce pohledávky (P-29) ze dne 17. prosince 2020. Proto dovolatel neměl (a nemohl) mít pochybnosti o tom, že tato skutečnost je insolvenčnímu soudu (i insolvenčnímu správci) známa, a nepovažoval za důležité a nutné je o této skutečnosti opakovaně informovat. Z výše uvedeného je rovněž zřejmé, že insolvenční správce v daném okamžiku nepovažoval trestní stíhání dlužníka za skutečnost bránící oddlužení. K tomu dovolatel poukázal na závěry obsažené v (označené) judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž ani pravomocné odsouzení (dlužníka) pro trestný čin majetkové povahy není okolností, ze které lze (bez dalšího) dovozovat, že dlužník podáním návrhu na povolení oddlužení sleduje nepoctivý záměr; tím spíše nelze na nepoctivý záměr usuzovat jen z toho, že je proti dlužníku vedeno trestní řízení, které dosud není pravomocně skončeno, a o němž byl insolvenční správce informován. Přitom insolvenční správce až dne 6. prosince 2021 „změnil názor na posouzení trestního stíhání ve vztahu k poctivému záměru dlužníka“.
Podle dovolatele soudy nižších stupňů porušily (i) jeho právo na spravedlivý proces, když k projednání zrušení oddlužení insolvenční soud nenařídil jednání; odvolací