29 NSCR 19/2018

Usnesením ze dne 27. září 2016, č. j. KSOS 36 INS XY, Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“):

O odvolání dlužníka a M. S. (dále jen „M. S.“) proti usnesení insolvenčního soudu rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 7. března 2017, č. j. KSOS 36 INS XY, 3 VSOL XY, tak, že:

Proti usnesení odvolacího soudu podali dovolání M. S. a dlužník (B-80), a to výslovně proti všem jeho výrokům.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Srov. k tomu dále (ve vazbě na skutečnost, že insolvenční řízení bylo zahájeno před 1. lednem 2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2014, sen. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné pod číslem 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek [které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu].

Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovoláním M. S., přičemž dospěl k závěru, že je důvod je zcela odmítnout podle § 243c o. s. ř., a to proto, že zčásti je nepřípustné objektivně a zčásti je nepřípustné subjektivně.

V rozsahu, v němž dovolání M. S. směřuje proti prvnímu výroku napadeného usnesení, jímž odvolací soud odmítl její odvolání proti usnesení insolvenčního soudu jako podané někým, kdo k němu není oprávněn [§ 218 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“)], a proti třetímu výroku napadeného usnesení, jímž odvolací soud odmítl jako objektivně nepřípustné [§ 314 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), § 218 písm. c/ o. s. ř.] odvolání dlužníka proti výroku usnesení, jímž insolvenční soud určil, že konkurs bude veden jako nepatrný, vylučuje přípustnost dovolání (objektivně) ustanovení § 238 odst. 1 písm. e/ o. s. ř.; jde totiž o výroky usnesení, proti nimž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 o. s. ř.

Osoba, jejíž odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odmítnuto podle § 218 písm. b/ o. s. ř., jako podané někým, kdo k němu není oprávněn (M. S.), pak není subjektivně oprávněna (§ 243c odst. 3, § 240 odst. 1, § 218 písm. b/ o. s. ř.) k podání dovolání proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo meritorně rozhodnuto o odvolání jiných účastníků řízení proti témuž rozhodnutí soudu prvního stupně (zde k podání odvolání proti druhému výroku usnesení odvolacího soudu); srov. shodně např. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2007, sp. zn. 29 Odo 1583/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2007, pod číslem 177, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2013, sen. zn. 29 NSČR 10/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2016, sen. zn. 29 NSČR 132/2016.

Nejvyšší soud se dále zabýval dovoláním dlužníka.

V rozsahu, v němž dovolání dlužníka směřuje proti prvnímu výroku napadeného usnesení, jímž odvolací soud odmítl odvolání M. S. proti usnesení insolvenčního soudu jako podané někým, kdo k němu není oprávněn, a proti třetímu výroku napadeného usnesení, jímž odvolací soud odmítl jako objektivně nepřípustné odvolání dlužníka proti výroku usnesení, jímž insolvenční soud určil, že konkurs bude veden jako nepatrný, opět (srov. odstavec [6]) vylučuje přípustnost dovolání (objektivně) ustanovení § 238 odst. 1 písm. e/ o. s. ř.; jde totiž o výroky usnesení, proti nimž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 o. s. ř.

V rozsahu, v němž dovolání dlužníka směřuje proti druhému výroku napadeného usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodě I. výroku, nelze dovolání věcně projednat pro neodstranění nedostatku povinného zastoupení dovolatele v dovolacím řízení (§ 241 o. s. ř.).

Při podání dovolání nebyl dovolatel zastoupen advokátem, ani nedoložil, že má sám odpovídající právnické vzdělání (§ 241 o. s. ř.), požádal však o ustanovení advokáta soud. Tuto žádost dlužníka zamítl insolvenční soud usnesením ze dne 1. června 2017, č. j. KSOS 36 INS XY, které ve spojení s potvrzujícím (ve druhém výroku) usnesením odvolacího soudu ze dne 22. září 2017, č. j. KSOS 36 INS XY, 3 VSOL XY, nabylo právní moci dne 22. září 2017.

Insolvenční soud následně dovolatele usnesením ze dne 20. října 2017, č. j. KSOS 36 INS XY, doručeným dovolateli zvlášť dne 1. listopadu 2017 (srov. doručenku u B-90), vyzval, aby nedostatek povinného zastoupení odstranil do 15 dnů od doručení usnesení. Na tuto výzvu reagoval dovolatel podáním datovaným 2. listopadu 2017 (B-91), v němž požádal o prodloužení lhůty (aniž specifikoval dobu prodloužení), přičemž podle sdělení České advokátní komory z 13. listopadu 2017 (B-95) vyžádaného insolvenčním soudem, mělo být o žádosti dovolatele z 6. listopadu 2017 o určení advokáta k poskytnutí právní služby rozhodováno do 30 dnů od doručení žádosti.

Nedostatek povinného zastoupení dovolatel neodstranil (přes poučení o následcích nečinnosti) do současné doby. Nejvyšší soud proto podle ustanovení § 241b odst. 2 o. s. ř. a § 104 odst. 2 o. s. ř. zastavil řízení o dovolání dovolatele proti druhému výroku usnesení odvolacího soudu.