29 NSCR 22/2010 – Nejvyšší soud

KSPL 54 INS 3853/2008 29 NSČR 22/2010-A-130 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužníka LIBATEX s. r. o., se sídlem v Libavském Údolí 44, PSČ 357 53, identifikační číslo osoby 45349860, zastoupeného JUDr. Michalem Magliou, advokátem, se sídlem v Karlových Varech, Bělehradská 14, PSČ 360 01, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 54 INS 3853/2008, o insolvenčním návrhu věřitelů 1/ Paszomány Függony – és Csipkegyártó Kft., se sídlem v Maďarsku, 1036 Budapešť, Galagonya utca 5. 3. p. a 2/ IMMOGARD s. r. o., se sídlem v Libavském Údolí 44, PSČ 357 51, identifikační číslo osoby 25221141, obou zastoupených JUDr. Erikou Justovou, advokátkou, se sídlem v Sokolově, Jiráskova 977, PSČ 356 01, o dovolání obou insolvenčních navrhovatelů proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. února 2010, č. j. KSPL 54 INS 3853/2008, 1 VSPH 511/2009-A-112, takto: I. Dovolání se odmítají. II. Insolvenční navrhovatelé jsou povinni zaplatit dlužníku na náhradě nákladů dovolacího řízení každý částku 786,50 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce dlužníka. O d ů v o d n ě n í: Usnesením ze dne 22. července 2009, č. j. KSPL 54 INS 3853/2008-A-91, zamítl Krajský soud v Plzni (dále jen „insolvenční soud“) insolvenční návrh, jímž se věřitelé 1/ Paszomány Függony – és Csipkegyártó Kft. a 2/ IMMOGARD s. r. o. domáhali osvědčení úpadku dlužníka LIBATEX s. r. o. (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech insolvenčního řízení (bod II. výroku). Insolvenční soud poukázal na to, že první insolvenční navrhovatel dokládal svou legitimaci k podání insolvenčního návrhu 3 pohledávkami, a to: 1/ Pohledávkou ve výši 25.084,95 EUR (přepočtenou na 744.722,- Kč), vzešlou z dohody o narovnání z 29. března 2005. 2/ Pohledávkou ve výši 50.000,- EUR (přepočtenou na 1.424.750,- Kč), poskytnutou dlužníku coby půjčka na základě tzv. kooperační dohody ze dne 29. prosince 2004 (dále jen „smlouva o spolupráci“), splatnou k 1. červenci 2006. 3/ Pohledávkou ve výši 15.437,60 EUR (přepočtenou na 465.648,45 Kč), z titulu neuhrazené kupní ceny za zboží (záclonové textilie) dodané v roce 2005, vyúčtovanou 4 fakturami s daty splatnosti 6. května, 25. května, 13. června a 11. července 2005. Dále insolvenční soud uvedl, že druhý insolvenční navrhovatel (jenž přistoupil k insolvenčnímu řízení dalším insolvenčním návrhem 16. června 2009) dokládal svou legitimaci k podání insolvenčního návrhu splatnou pohledávkou ve výši 56.808.191,74 Kč, vycházející v konečném důsledku z notářského zápisu ze dne 6. května 2002 (NZ 105/2002, N 108/2002). Insolvenční soud předznamenal své další úvahy tím, že zkoumal, zdali vzhledem k množství písemností, jež mu účastníci předložili, a k dalším důkazním návrhům, nepřekračuje rozsah dokazování povahu řízení o insolvenčním návrhu. Potud se dovolal závěrů obsažených pod bodem VIII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 52/1998“) a v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 29 Odo 204/2003 (jde o usnesení uveřejněné pod číslem 64/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 64/2006“, které je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - veřejnosti dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu). Odtud insolvenční soud dovodil, že u pohledávek prvního insolvenčního navrhovatele a u pohledávky (známého věřitele) H. S. (dále jen „H. S.“) přesahuje rozsah potřebného dokazování jejich existence (konkrétně k prokázání toho, zda pohledávky nezanikly vzájemným zápočtem dlužníka) rámec insolvenčního řízení. První insolvenční navrhovatel (proto) neprokázal aktivní legitimaci v řízení a zároveň nebyla prokázána existence pohledávky jednoho ze známých věřitelů (věřitel H. S.). U pohledávky druhého insolvenčního navrhovatele dovodil, že rozsah provedeného dokazování odpovídá mezím insolvenčního řízení. Dále pak uzavřel, že druhý insolvenční navrhovatel má za dlužníkem pohledávku ve výši 56.808.191,74 Kč, osvědčenou notářskými zápisy notáře JUDr. Otakara Pánka ze dne 26. října 1998 (NZ 223/98, N 233 98) a ze dne 6. května 2002 (NZ 105/2002, N 108/2002), která však dosud není splatná. I podle vyjádření druhého insolvenčního navrhovatele došlo ke snížení jistiny uvedené v notářských zápisech (z 82.548.191,74 Kč, na 56.808.191,74 Kč) započtením, přičemž dohoda obsažená ve druhém notářském zápisu nahrazuje ve smyslu ustanovení § 570 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, dohodu obsaženou v prvním notářském zápisu. Dohodou ze dne 3. prosince 2003 (označenou jako „Prohlášení, potvrzení a dohoda“) však účastníci (druhý insolvenční navrhovatel a dlužník) sjednali odložení doby počátku splácení pohledávky ve výši Kč 56.808.191,74 tak, že první splátka bude splatná v listopadu 2013 (namísto listopadu 2008) a celá pohledávka bude takto (splátkami) uhrazena do 30. listopadu 2021. K odvolání obou insolvenčních navrhovatelů Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 19. února 2010, č. j. KSPL 54 INS 3853/2008, 1 VSPH 511/2009-A-112, potvrdil usnesení insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Také odvolací soud úvodem poukázal na závěry obsažené v R 52/1998 pod bodem VIII. a v R 64/2006. Na tomto základě pak nejprve přitakal závěru insolvenčního soudu o spornosti pohledávky prvního insolvenčního navrhovatele, poukazuje na to, že dlužníkova tvrzení o vzniku škody způsobené mu jednáním prvního insolvenčního navrhovatele (z níž vychází dlužníkova pohledávka uplatněná k započtení proti pohledávce prvního insolvenčního navrhovatele) nelze považovat bez dalšího za neopodstatněná, s tím, že fakturu (kterou dlužník svou pohledávku vyčíslil) a následný jednostranný úkon dlužníka směřující k započtení pohledávky proti pohledávce prvního insolvenčního navrhovatele (jenž nemá za neurčitý) nelze pokládat za (zjevně) nezpůsobilý důkaz. Odvolací soud dodal, že v intencích závěrů obsažených v rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněném pod číslem 90/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 32 Odo 1143/2004) by započtení nebylo na překážku ani to, že splatná pohledávka (dlužníka) je započítávána proti nesplatné (dle dlužníkova názoru) pohledávce (prvního insolvenčního navrhovatele). Za dané situace odvolací soud shledal správným závěr insolvenčního soudu, že pohledávka prvního insolvenčního navrhovatele je sporná a legitimace prvního insolvenčního navrhovatele k podání insolvenčního návrhu (tudíž) není doložena. K pohledávce druhého insolvenčního navrhovatele odvolací soud uvedl, že důkaz dohodou z 3. prosince 2003 (jakož i důkazy notářskými zápisy, exekučním rozhodnutím a dalšími listinami týkajícími se dlužníkovy obrany proti pohledávkám druhého insolvenčního navrhovatele) provedl insolvenční soud při jednání konaném 20. května 2009, jehož se druhý insolvenční navrhovatel (jako tehdy „jen“ přihlášený věřitel) nezúčastnil (přítomen byl až při jednáních konaných 17. června a 24. června 2009, u nichž dohoda z 3. prosince 2003 nebyla projednávána). Polemika o významu dohody 3. prosince 2003 se tak mezi dlužníkem a insolvenčním navrhovatelem vedla až v odvolacím řízení. Za daného stavu věci tak nelze učinit konečný závěr o splatnosti pohledávky druhého insolvenčního navrhovatele, rozsah předpokládaného věcně opodstatněného dokazování, které by bylo nutno v tom směru ke zjištění rozhodných skutečností provést, však přesahuje rámec jednání o insolvenčním návrhu. Odvolací soud proto shledal zamítnutí insolvenčního návrhu důvodným i vůči druhému insolvenčnímu navrhovateli. Proti usnesení odvolacího soudu podali oba insolvenční navrhovatelé dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení § 237 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíce shodně, že jsou dány dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a požadujíce, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dlužník ve vyjádřeních navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustná. S přihlédnutím k době vydání dovoláním napadeného usnesení je na danou věc uplatnitelný zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění účinném do 30. června 2010 (tj naposledy ve znění zákona č. 285/2009 Sb.). Podle ustanovení § 7 odst. 1 insolvenčního zákona pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na který