29 NSCR 56/2024 – Nejvyšší soud

KSBR 30 INS 9235/2022 29 NSČR 56/2024-B-39 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužníka Z. Š., vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 30 INS 9235/2022, o odměně insolvenčního správce, o dovolání insolvenčního správce ISALIS v. o. s., se sídlem v Praze 7, Jankovcova 1569/2c, PSČ 170 00, identifikační číslo osoby 05720834, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. února 2024, č. j. KSBR 30 INS 9235/2022, 4 VSOL 90/2024-B-29, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: 1. Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 11. ledna 2024, č. j. KSBR 30 INS 9235/2022-B-24, vzal na vědomí splnění oddlužení dlužníka (Z. Š.) [bod I. výroku], určil odměnu insolvenčního správce (ISALIS v. o. s.) ve výši 36 062,77 Kč a schválil náhradu hotových výdajů ve výši 2 359,50 Kč (to vše včetně daně z přidané hodnoty) [bod II. výroku], uložil insolvenčnímu správci vyplatit dlužníku specifikovanou částku (bod III. výroku), zprostil insolvenčního správce jeho funkce (bod IV. výroku) a osvobodil dlužníka od placení pohledávek (bod V. výroku). 2. Insolvenční soud – cituje ustanovení § 38, § 413 odst. 1 a § 414 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění účinném do 30. září 2024, a § 3 odst. 2 písm. a/, c/ a § 7 odst. 4 vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů, ve znění účinném do 30. září 2024 – určil odměnu insolvenčního správce tak, že za každý započatý kalendářní měsíc od rozhodnutí o povolení oddlužení do skončení plnění splátkového kalendáře má nárok na odměnu a na náhradu hotových výdajů; celkem jde o částku 14 157 Kč. Dále mu přiznal odměnu za dvě přezkoumané přihlášky pohledávek ve výši 605 Kč a rozhodl o odměně z výtěžku zpeněžení určeného k rozdělení nezajištěným věřitelům ve výši 23 660,27 Kč (vše včetně daně z přidané hodnoty). 3. Insolvenční soud se naopak neztotožnil s názorem insolvenčního správce, že jsou dány zákonné předpoklady pro navýšení odměny postupem podle § 38 odstavec 3 insolvenčního zákona, neboť finanční prostředky (dar postačující k uspokojení 100 % pohledávek všech přihlášených věřitelů) byly složeny na účet majetkové podstaty ještě před rozhodnutím o schválení oddlužení; v souvislosti s jejich úhradou navíc nebyl insolvenční správce nucen činit kroky výrazně nad rámec své běžné činnosti, jelikož zjišťování majetkové podstaty a případných neúčinných a neplatných „právních úkonů“ nelze hodnotit jako důvod pro takové požadované zvýšení. 4. K odvolání insolvenčního správce Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 29. února 2024, č. j. KSBR 30 INS 9235/2022, 4 VSOL 90/2024-B-29, odmítl odvolání proti bodům I. a V. výroku usnesení insolvenčního soudu (první výrok), potvrdil body II. a IV. výroku usnesení insolvenčního soudu (druhý a čtvrtý výrok) a v rozsahu bodu III. výroku zrušil usnesení insolvenčního soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení (třetí výrok). 5. Odvolací soud – cituje (mimo jiné) ustanovení § 36 odst. 1, § 38 odst. 3 a § 413 odst. 1 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 30. září 2024, § 3 odst. 2 písm. a/, c/ a § 7 odst. 4 vyhlášky č. 313/2007 Sb., ve znění účinném do 30. září 2024, a odkazuje na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu – se ztotožnil se závěrem insolvenčního soudu, že ve skutkových poměrech řešené věci nelze nalézt oporu pro zvýšení odměny insolvenčního správce podle § 38 odst. 3 insolvenčního zákona. Přitom zdůraznil, že insolvenční správce se sice svou činností přičinil o to, že do majetkové podstaty byl získán dar postačující k uspokojení 100 % všech přihlášených věřitelů, nicméně tuto aktivitu nevyvinul nad rámec svých běžných povinností, ale (toliko) v rámci standardní dohlédací činnosti a plnění povinností, které s výkonem funkce insolvenčního správce souvisí. Odvolací soud insolvenčnímu správci dále přičetl k tíži, že upřednostnil svoje ekonomické zájmy nad zájmem rychlého uspokojení věřitelů. V rozsahu bodu III. výroku usnesení insolvenčního soudu pak konstatoval, že rozhodnutí je v této části nepřezkoumatelné; proto je potud zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. 6. Proti usnesení odvolacího soudu (výslovně „jako celku“) podal insolvenční správce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od (v dovolání uvedené) ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil v tom duchu, že zvýší jeho odměnu na částku 160 279,18 Kč (včetně daně z přidané hodnoty), a dále aby zrušil obsahově navazující ostatní výroky usnesení odvolacího soudu a rozhodnutí na něm závislá, zejména usnesení insolvenčního soudu, případně navrhuje, aby Nejvyšší soud dovoláním rozhodnutí obou soudů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. 7. Konkrétně dovolatel (podle obsahu dovolání) předestřel dovolacímu soudu k posouzení otázku, zda jeho odměna měla být zvýšena podle § 38 odst. 3 insolvenčního zákona. V mezích uplatněného dovolacího důvodu argumentuje, že mělo dojít ke zvýšení odměny, jelikož jednal nadstandardně a zjistil neúčinné právní jednání dlužníka v době 5 let před zahájením insolvenčního řízení. Touto svou činností se ovšem (naopak) „připravil“ o významnou část odměny za zbývající měsíce plnění splátkového kalendáře, které by dlužník jinak hradil; nejvíce náročnou je činnost dovolatele (právě) v prvních měsících oddlužení. Dále dovolatel považuje za nedůvodné rozdílné odměňování při zpeněžování majetku v oddlužení ve srovnání se zpeněžením v rámci konkursu. 8. Dovolatel je rovněž názoru, že ustanovení § 3 odst. 2 písm. c/ vyhlášky č. 313/2007 Sb., které upravuje odměnu ze zpeněžení nezajištěného majetku ve výši 4 %, bylo zavedeno pro případy, kdy insolvenční správce toliko získá peněžní prostředky bez své další činnosti. V dané věci je ovšem dovolatel získal na základě své „pátrací a analytické činnosti“. Určení odměny podle vyhlášky č. 313/2007 Sb. se tak dovolateli jeví nespravedlivé. Namítá též, že odvolací soud mu nedůvodně přičítá závěr o prodloužení insolvenčního řízení. 9. Dlužník ve vyjádření souhlasí s napadeným rozhodnutím a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl. 10. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění. 11. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání. Vzhledem k tomu, že dovolatel podává dovolání, které může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., proti usnesení odvolacího soudu „jako celku“, zkoumal Nejvyšší soud nejprve, zda dovolání je (může být) přípustné proti prvnímu, třetímu a čtvrtému výroku napadeného usnesení. 12. V rozsahu, v němž dovolání proti prvnímu výroku usnesení odvolacího soudu, není dovolání (objektivně) přípustné vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. e/ o. s. ř., neboť potud směřuje proti usnesení, proti němuž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 o. s. ř. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2013, sen. zn. 29 NSČR 35/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo 5, ročník 2014, pod číslem 62/2014. 13. Dále v rozsahu, v němž napadá třetí výrok usnesení odvolacího soudu, je dovolání (objektivně) nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. k/ o. s. ř., které vylučuje přípustnost dovolání proti (výroku) rozhodnutí, kterým odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně. 14. Ve vztahu ke čtvrtému výroku napadeného rozhodnutí dovolací argumentace žádnou svou částí nezpochybňuje předpoklady pro zproštění výroku funkce insolvenčního správce. Tento výrok má ve smyslu § 413 odst. 1 insolvenčního zákona povahu výroku závislého na výroku, jímž insolvenční soud vzal na vědomí splnění oddlužení. V režimu ustanovení § 242 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. by tedy tento výrok byl automaticky odklizen (zrušen), kdyby Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným a důvodným v rozsahu, v němž odvolací soud napadeným usnesením odmítl odvolání proti bodu I. výroku usnesení insolvenčního soudu (jímž insolvenční soud vzal na vědomí splnění oddlužení). To však nic nemění na skutečnosti, že směřuje-li dovolání i proti tomuto (čtvrtému) výroku napadeného usnesení, nemůže být přípustné, jestliže neobsahuje žádné důvody, pro které by onen výrok nemohl obstát samostatně. Srov. k tomu mutatis mutandis např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2011, uveřejněného pod číslem 110/2011 Sb. rozh. obč., nebo důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR45/2010, uveřejněného pod číslem 86/2013 Sb. rozh. obč. Nejvyšší soud prot