29 NSCR 96/2017 – Nejvyšší soud

MSPH 99 INS XY 29 NSČR 96/2017-B-280 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v insolvenční věci dlužníka M. Č., narozeného XY, bytem XY, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 99 INS XY, o způsobu řešení úpadku, o dovolání dlužníka, zastoupeného JUDr. Gabrielou Černou, advokátkou, se sídlem v Praze 6, Slavíčkova 372/2, PSČ 160 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. ledna 2017, č. j. MSPH 99 INS XY, 3 VSPH XY, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: Vrchní soud v Praze k odvolání dlužníka usnesením ze dne 27. ledna 2017, č. j. MSPH 99 INS XY, 3 VSPH XY, potvrdil usnesení ze dne 10. června 2016, č. j. MSPH 99 INS XY, jímž Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) zamítl návrh dlužníka (M. Č.) na povolení reorganizace (bod I. výroku) a prohlásil konkurs na majetek dlužníka (bod II. výroku). Odvolací soud - cituje ustanovení § 148 odst. 1, 2, § 149 odst. 1, 2 písm. b/, § 150 a § 316 odst. 2, 3, 4 a 5 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění účinném od 1. ledna 2014, a § 420 a § 502 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2015, sen. zn. 29 NSČR 50/2013, uveřejněné pod číslem 96/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 96/2015“) [které je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu] - dospěl ve shodě s insolvenčním soudem k závěru, že řešení dlužníkova úpadku reorganizací není přípustné ve smyslu § 316 odst. 2 insolvenčního zákona. K závěru insolvenčního soudu, že dlužník nepředložil návrh splňující podmínky vymezené v § 316 odst. 5 insolvenčního zákona, odvolací soud uvedl, že „neměl důvod vycházet při hodnocení této skutečnosti z hlasovacích lístků zveřejněných v insolvenčním rejstříku 8. ledna 2016 (B-69 až B-74), neboť ty byly předloženy v rozporu s ustanovením § 316 odst. 5 insolvenčního zákona až po vydání usnesení“ ze dne 6. listopadu 2015 (v pořadí druhého rozhodnutí o zjištění úpadku). Dlužník měl do zjištění jeho úpadku aktualizovat souhlasy věřitelů s předjednanou reorganizací, protože v období od zrušení (odvolacím soudem) prvního usnesení o úpadku (ze dne 20. srpna 2014) do vydání druhého usnesení o úpadku (ze dne 6. listopadu 2015) se změnil počet věřitelů a výše jejich pohledávek. K tomuto kroku měl vést dlužníka i insolvenční soud. Odvolací soud zdůraznil, že pro posouzení věci je však rozhodující, zda reorganizace dlužníka není nepřípustná z důvodu dle § 316 odst. 2 insolvenčního zákona. Při posouzení otázky, zda dlužník je podnikatel a má podnik (obchodní závod), odvolací soud vyšel z toho, že: 1/ Dlužník není evidován v obchodním rejstříku a je veden jako zemědělský podnikatel. 2/ Živnostenská oprávnění dlužníka zanikla (dne 19. května 2011 k předmětu činnosti výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona, dne 30. června 2008 k předmětu činnosti poradenská činnost v oblasti obchodu a služeb a k předmětu činnosti zprostředkování obchodu a služeb). 3/ Dlužník je jediným členem představenstva společnosti N. a jediným akcionářem společnosti R., která je v úpadku. 4/ V letech 2010 až 2011 dlužník vykazoval ztrátu z podnikání (v roce 2010 ve výši 9 900 000 Kč a v roce 2011 ve výši 8 200 000 Kč). V roce 2012 měl pouze příjmy ze závislé činnosti, za rok 2013 nepodal přiznání k dani z příjmů fyzických osob a v roce 2014 a 2015 neměl příjmy přesahující 15 000 Kč. 5/ Dlužník neměl nikdy žádné zaměstnance. Poslední přehled o příjmech osoby samostatně výdělečně činné odevzdal za rok 2012. Odvolací soud uzavřel, že podnikatelská činnost dlužníka postrádá rysy soustavnosti ve smyslu § 420 o. z. Jelikož dlužník není zapsán v obchodním rejstříku a je veden jako zemědělský podnikatel podle zákona č. 252/1997 Sb., o zemědělství, není podnikatelem ani podle § 421 odst. 1 o. z. Závěrem odvolací soud uvedl, že „dlužník není podnikatelem s cílem koordinovat svou činnost v lokalitě XY spojenými osobami, tj. N. a R. (nyní v konkursu), s nimiž tvoří ve smyslu § 79 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech, (míněno koncern) se záměrem developerské činnosti v katastrálním území XY. Nerealizuje z této činnosti žádný příjem a je evidován jako zemědělský podnikatel, o němž však v průběhu insolvenčního řízení nepadla ani zmínka; tím méně ani nebylo tvrzeno, že by podnikal jako zemědělec (§ 2f odst. 3 písm. e/ zákona č. 252/1997 Sb.). Zároveň nelze hodnotit jeho úmysl v budoucnu realizovat změnu územních plánů, týkajících se jeho nemovitostí na stavební pozemky a realizovat tak zisk jako podnik (obchodní závod) ve smyslu § 502 o. z.“. Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a to: 1/ Zda je přípustná reorganizace u dlužníka, jehož specifika podniku (obchodního závodu) a podnikání spočívají v tom, že koordinuje podnikání společností, které přímo nebo nepřímo ovládá, a vlastní pozemky, které by v případě změny územních plánů a vybudování příslušné infrastruktury mohly být zhodnoceny? 2/ Zda za situace, kdy v mezidobí došlo ke zrušení rozhodnutí o úpadku a k vydání nového rozhodnutí o úpadku, byly splněny lhůty pro předložení návrhu reorganizačního plánu, spolu s hlasovacími lístky věřitelů k reorganizačnímu plánu? K první otázce dovolatel argumentuje tím, že odvolací soud vyložil nesprávně pojem podnikatele ve smyslu § 420 o. z. Odkazuje na své odvolání ze dne 28. června 2016 tvrdí, že „je vlastníkem podniku (obchodního závodu) a to i s ohledem na značný rozsah a hodnotu předmětného majetku a tento podnik (obchodní závod) provozuje“. Odvolací soud se nezabýval (mimo zmínky na straně 11. napadeného rozhodnutí) rozsahem a vymezením podniku (obchodního závodu) dovolatele a omezil se pouze na závěr o nesoustavném podnikání a nesplnění podmínky zápisu v obchodním rejstříku. Dovolatel zdůrazňuje, že projevil a doložil záměr provádět výdělečnou činnost soustavně a již projevením tohoto záměru lze usoudit, že naplnil definici podnikatele dle § 420 odst. 1 o. z. K druhé otázce dovolatel uvádí, že jeho postavení je specifické v tom, že jeho insolvenční řízení je „poznamenáno“ tím, že řada úkonů byla provedena v návaznosti na první, později zrušené rozhodnutí o úpadku ze dne 20. srpna 2014. V judikatuře ani literatuře není zcela uspokojivě vyřešeno, u kterých úkonů, provedených v návaznosti na následně zrušené rozhodnutí o úpadku, je třeba zachovat jejich účinky. Dovolatel míní, že v řešení položených otázek spočívá napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Věřitel Kocián Šolc Balaštík, advokátní kancelář, s. r. o. navrhuje dovolání jako nepřípustné odmítnout. Nejvyšší soud dovolání, které nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že dovolatel (oproti svému mínění) Nejvyššímu soudu nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného či procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Právní posouzení věci, na němž napadené rozhodnutí spočívá, a které dovolatel zpochybňuje (vztahující se k výkladu § 316 odst. 2 insolvenčního zákona), odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud předesílá, že § 316 odst. 2 věta za středníkem insolvenčního zákona užívá pojem „podnik“ dlužníka; pojem „podnik“ (vymezený v § 5 odst. 1 obch. zák.) byl od 1. ledna 2014 nahrazen pojmem „obchodní závod“ (definovaným v § 502 o. z.). Pojem „podnik“ užívaný insolvenčním zákonem je tak třeba pro poměry týkající se doby od 1. ledna 2014 vykládat ve smyslu definice „obchodního závodu“. V R 96/2015 Nejvyšší soud dospěl k těmto závěrům: 1/ Reorganizace není přípustná, je-li dlužníkem fyzická osoba, která není podnikatelem a nemá podnik (obchodní závod). 2/ Lze připustit, že reorganizace se bude týkat (může týkat) i podniku (obchodního závodu dlužníka fyzické osoby, jenž v době rozhodování o návrhu na povolení reorganizace „nepodniká“. Jak (totiž) v této souvislosti vysvětlil Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 21. dubna 2009, sen. zn. 29 NSČR 3/2009, uveřejněném pod číslem 79/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, u fyzických osob, které podnikaly na základě živnostenského oprávnění, není pro závěr, že jde o „podnikatele“, určující jejich zápis v živnostenském rejstříku. Z ustanovení § 2 odst. 2 písm. b/ zákona č. 513/1