29 Odo 1148/2003 — Nejvyšší soud

29 Odo 1148/2003 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 4. 2006 Spisová značka:29 Odo 1148/2003 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.1148.2003.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 49 předpisu č. 328/1991Sb. § 62 předpisu č. 328/1991Sb. § 53 předpisu č. 328/1991Sb. § 56 předpisu č. 328/1991Sb. § 63 předpisu č. 328/1991Sb. § 66a předpisu č. 328/1991Sb. § 107a předpisu č. 99/1963Sb. § 524 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Odo 1148/2003 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně V., a. s., proti žalované Ž. Š., spol. s r. o., o zaplacení částky 50.742,- Kč, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 22 Cm 444/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. května 2003, č. j. 8 Cmo 350/2001 100, takto: I. Dovolání proti výroku rozsudku ze dne 20. května 2003, č. j. 8 Cmo 350/2001 100, jímž Vrchní soud v Olomouci rozhodl o nákladech odvolacího řízení a dále v rozsahu, v němž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, se odmítá. II. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. května 2003, č. j. 8 Cmo 350/2001 100 a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. dubna 2001, č. j. 22 Cm 444/97-71, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. dubna 2001, č. j. 22 Cm 444/97-71, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 50.742,- Kč (bod I. výroku) a uložil žalobkyni uhradit žalované na nákladech řízení částku 5.820,- Kč. (bod II. výroku). K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 20. května 2003, č. j. 22 Cm 444/97-100, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a žalobkyni uložil zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 7.490,- Kč (druhý výrok). Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že žalobkyně prokázala, že má vůči žalované splatnou pohledávku ve výši 50.742,- Kč a stejně jako soud prvního stupně se dále zabýval již jen tím, zda žalovaná mohla 3. dubna 2001 proti této pohledávce započíst pohledávku, kterou nabyla od věřitelky žalobkyně, společnosti P. P.M.L., a. s. (dále též jen „PML“) na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 2. dubna 2001 (dále též jen „postupní smlouva“). Shodně se soudem prvního stupně pak uzavřel, že společnost PML mohla v době po povolení vyrovnání na majetek žalobkyně (k němuž došlo 15. září 2000), avšak ještě před rozhodnutím o potvrzení vyrovnání (to bylo vydáno 3. srpna 2001 a nabylo právní moci 14. prosince 2001), postoupit pohledávku přihlášenou k vyrovnání žalované a že žalovaná tuto pohledávku mohla v téže době jednostranným úkonem započíst proti pohledávce žalobkyně. Podle odvolacího soudu postoupení pohledávky a jejímu započtení nebránilo ani ustanovení § 49 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) ani ustanovení § 52 odst. 2 ZKV. Uvedl, že zákon o konkursu a vyrovnání sice věřitelům v § 56 odst. 1 ukládá přihlásit pohledávky za dlužníkem do vyrovnání, připouští však současně, (v § 63 odst. 1) že zde budou i věřitelé, kteří tak neučiní a jejichž vztah dlužníkem tak (s výjimkou § 63 odst. 1 ZKV) nebude zákonem o konkursu a vyrovnání dotčen. Podle odvolacího soudu by bylo proti logice a smyslu vyrovnacího řízení, kdyby věřitelé, kteří své pohledávky přihlásí do vyrovnání a tím dlužníkovi umožní se oddlužit pouze částečnou úhradou těchto pohledávek, byli za svou vstřícnost vůči dlužníkovi stiženi omezením dispozice s takovými pohledávkami (co do převodu nebo započtení pohledávek). Věřitel, který pohledávku přihlášenou do vyrovnání před rozhodnutím o potvrzení vyrovnání postoupí nebo započte, tedy nejedná v rozporu se zákonem ani zákon neobchází. Určuje-li ustanovení § 52 odst. 2 písm. e/ ZKV, že po povolení vyrovnání nelze vést výkon rozhodnutí pro pohledávky, které nemají přednost, neznamená to, že by mělo jít o pohledávky, které nelze postihnout výkonem rozhodnutí ve smyslu § 581 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“); ustanovení (§ 354, § 358) obsažená v obchodním zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) jinou úpravu též neobsahují. Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně proti oběma jeho výrokům) podala žalobkyně včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíc, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně dovolatelka soudům nižších stupňů vytýká nesprávnost závěru, že v průběhu vyrovnání dlužníka mohou jeho věřitelé dále postupovat pohledávky, které přihlásili do vyrovnání a že takové pohledávky lze v průběhu vyrovnání započíst proti pohledávce dlužníka. V řešení této otázky spatřuje dovolatelka zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce. Podle jejího přesvědčení v průběhu vyrovnání dlužníka nelze postupovat pohledávky přihlášené do vyrovnání. I kdyby to možné bylo, pohledávku přihlášenou do vyrovnání lze použít k jednostrannému započtení až poté, co se stane splatným závazek dlužníka z této pohledávky vůči věřiteli vyplývající z rozvrhového usnesení (správně z usnesení o povolení vyrovnání) a pouze ve výši odpovídající tomuto závazku. Na podporu tohoto závěru odkazuje dovolatelka na ustanovení § 52 odst. 2 písm. e/ ZKV ve spojení s ustanovením § 581 odst. 1 větou druhou obč. zák. Spojením „postihnout výkonem rozhodnutí“ (ve smyslu § 52 odst. 2 písm. e/ ZKV) je míněno - pokračuje dovolatelka - dle ustanovení § 303 a násl. o. s. ř. i přikázání pohledávky. Pakliže tedy věřitelé nemohou v rozhodném období vést výkon rozhodnutí vůči dlužníku, nemohou být výkonem rozhodnutí přikázáním pohledávky postiženy pohledávky dlužníka (dovolatelky) za jeho dlužníky a dle § 581 obč. zák. pak věřitelé nemohou proti těmto „nepostižitelným“ pohledávkám dlužníka jednostranně započítávat. Překážka jednostranného započtení tkví v tom, že v rozhodném období v podstatě neexistují pohledávky dlužníka „za věřiteli“, proti kterým by bylo možné jednostranně započítávat. Fakt, že jednostranné započtení ze strany věřitelů vůči dlužníku není v § 52 odst. 2 ZKV výslovně zakázáno, není důvodem k odmítnutí tohoto závěru. Dovolatelka nesouhlasí ani s názorem, že jednostranné započtení bylo možné podle ustanovení § 358 obch. zák. Konečně dovolatelka zdůrazňuje, že tím, že věřitel přihlásí svou pohledávku do vyrovnání, akceptuje též jeho podmínky, tj. zejména skutečnost, že jeho pohledávka bude uspokojena poměrně do výše 30 % a ve lhůtě stanovené v usnesení o povolení vyrovnání. Původní dlužníkův závazek je tak změněn na závazek nový, z označeného usnesení vyplývající. Převést lze pouze takto modifikovaný nárok, jehož splatnost je dána usnesením o povolení vyrovnání, takže jej nelze započíst dříve, než se stane splatným. Převedení celé pohledávky je podle dovolatelky též v rozporu s ustanovením § 525 odst. 2 obč. zák. Výkladem, k němuž dospěly soudy nižších stupňů, by podle dovolatelky byl zcela popřen ekonomický i právní smysl vyrovnání, jehož cílem je oddlužení subjektu při poměrném uspokojení pohledávek věřitelů. Připuštění jednostranných zápočtů by vedlo ke zvýhodnění věřitelů, kteří mají vůči dlužníku i závazky. V této souvislosti dovolatelka odkazuje i na historický výklad, uvádějíc, že podle zákona č. 64/1931 Sb. z. a n., kterým se vydávají řády konkursní, vyrovnací a odpůrčí, konkrétně podle článku I., § 21 a § 22 pro konkurs a podle článku II., § 22 a § 23 pro vyrovnání, byl zápočet (oproti dnešní úpravě) výslovně povolen. Dovolatelka proto požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. S přihlédnutím k tomu, že dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu dovoláním v obou výrocích, zabýval se Nejvyšší soud především tím, zda dovolání je přípustné proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku o nákladech řízení a proti druhému výroku o nákladech odvolacího řízení. Tyto výroky, ač součástí rozsudku, mají povahu usnesení, přičemž přípustnost dovolání proti nim nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu