29 Odo 1164/2004 — Nejvyšší soud

29 Odo 1164/2004 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 8. 2006 Spisová značka:29 Odo 1164/2004 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.1164.2004.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 26 odst. 3 předpisu č. 87/1995Sb. § 31 odst. 2 písm. d) předpisu č. 328/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Odo 1164/2004 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce Z. f. d. z., proti žalovanému JUDr. P. Z., advokátu, jako správci konkursní podstaty úpadkyně D. d. z., o zaplacení částky 1.333.425,- Kč, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 7 C 19/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 17. června 2004, č. j. 15 Co 233/2004-44, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 17. března 2004, č. j. 7 C 19/2004-18, zamítl žalobu, kterou se žalobce Úřad pro dohled nad d. z. (dále též jen „Úřad“) domáhal po žalovaném JUDr. P. Z., jako správci konkursní podstaty úpadkyně D. d. z., zaplacení částky 1.333.425,- Kč, představující poplatek na činnost žalobce ve smyslu § 26 odst. 3 zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech a některých opatřeních s tím souvisejících a o doplnění zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. Konkrétně mělo jít (jak plyne ze žaloby) o poplatek za rok 2001 ve výši 828.680, - Kč, vzešlý z usnesení Poslanecké Sněmovny ze dne 23. ledna 2001, číslo 1389, dále o poplatek za rok 2002 ve výši 252.372,50 Kč, vzešlý z usnesení Poslanecké Sněmovny ze dne 14. prosince 2001, číslo 1970 a o poplatek za rok 2003 ve výši 252.372,50 Kč, vzešlý z usnesení Poslanecké Sněmovny ze dne 4. prosince 2002, číslo 211. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že poplatek, jehož úhrady se žalobce domáhá, není daní či poplatkem ve smyslu § 31 odst. 2 písm. d/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) a uplatněný nárok tedy není pohledávkou za podstatou, kterou by bylo možné uplatnit vůči správci konkursní podstaty a uspokojit kdykoliv v průběhu konkursního řízení (vedeného na majetek úpadkyně na základě usnesení o prohlášení konkursu ze dne 19. ledna 2001, č. j. 12 K 184/2000-113, vydaného Krajským soudem v Českých Budějovicích). K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 17. června 2004, č. j. 15 Co 233/2004-44, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, maje jeho závěry týkající se výkladu ustanovení § 31 odst. 2 písm. d/ ZKV za správné. Dále uvedl, že úvahami soudu prvního stupně o tom, zda dohledová činnost Úřadu probíhá i za trvání konkursu vedeného na majetek družstevní záložny (z nichž odvolací soud žádné konkrétní závěry neučinil), se s ohledem na výše uvedený závěr již nezabýval. Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že je dán dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Konkrétně dovolatel soudům nižších stupňů vytýká nesprávnost závěru, podle kterého poplatky na činnost Úřad nelze podřadit pojmu „poplatku“ ve smyslu ustanovení § 31 odst. 2 písm. d/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“). V této souvislosti dovolatel - s odkazem na ustanovení článku 79 odst. 1 Ústavy České republiky, ustanovení § 22 odst. 1 zákona č. 87/1995 Sb. ve znění pozdějších předpisů a na ustanovení § 51 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích - zdůrazňuje, že není organizační složkou státu, nýbrž správním úřadem ve formě právnické osoby veřejného práva. Hospodaření Úřadu je upraveno v ustanovení § 26 zákona č. 87/1995 Sb., z nějž se podává, že poplatky na činnost Úřadu jsou „fundamentálním a primárním zdrojem“ jeho příjmů. Poplatky na činnost Úřadu, jež jsou družstevní záložny povinny (podle ustanovení § 26 odst. 2 zákona č. 87/1995 Sb.) platit Úřadu v zákonem stanovené výši a termínu jsou tedy - pokračuje dovolatel - základním a zákonem stanoveným zdrojem příjmové kapitoly rozpočtu Úřadu. Z ustanovení § 26 odst. 3 zákona č. 87/1995 Sb. je zřejmé, že poplatek na činnost Úřadu jsou povinny platit všechny družstevní záložny. Jde tedy o poplatkovou povinnost uloženou zákonem, který vymezuje i splatnost poplatku (do 31. ledna roku, na který je poplatek stanoven - tzv. „následujícího roku“). Poplatky na „následující rok“ se stanoví ve vazbě na výši vkladů, které jsou u příslušné družstevní záložny vedeny k určitému datu běžného roku (tj. roku „předcházejícího“ roku „následujícímu“). Smyslem této úpravy je ve vazbě na výši vkladů vedených u družstevní záložny a na náklady na činnost Úřadu předpokládané v následujícím rozpočtovém roce stanovit procentní sazbu, která bude determinovat příjmy Úřadu v následujícím rozpočtovém roce. Proto je stanovení procentní sazby úzce spojeno se schvalováním rozpočtu Úřadu na následující rozpočtový rok. Při stanovení procentní sazby, na základě které budou stanoveny poplatky, jež jsou jednotlivé družstevní záložny povinny platit Úřadu, se vychází z objemu vkladů uložených u družstevních záložen v období předcházejícím konkrétnímu rozpočtovému roku. Vzhledem ke značné míře variability vývoje vkladů uložených u družstevních záložen v rozpočtovém roce (a s tím spojenou obtížnou predikovatelností jejich vývoje) musí být výpočet výše poplatku založen na exaktně kvantifikovatelných údajích, jimiž jsou právě údaje z období, které předcházelo rozpočtovému (slovy zákona „následujícímu“) roku. Logika této úpravy spočívá podle dovolatele v předpokladu, že rozpočet Úřadu bude Poslaneckou Sněmovnou projednán a schválen (včetně výše procentní sazby) v období, které předchází konkrétnímu rozpočtovému roku, aby bylo nejpozději k 1. lednu předmětného rozpočtového roku zřejmé, z jakého rozpočtu bude Úřad při svém hospodaření vycházet. Zákon tedy v daném případě stanoví, že „výši poplatků stanoví na návrh Úřadu Poslanecká Sněmovna“. Datum přijetí usnesení Poslanecké Sněmovny, kterým se stanoví výše poplatku, je zároveň i okamžikem vzniku pohledávky Úřadu, splatné k 31. lednu rozpočtového roku. Společným rysem pohledávek taxativně vypočtených v ustanovení § 31 odst. 2 písm. d/ ZKV je, že jde o pohledávky, které primárně nejsou důsledkem právních úkonů úpadce, ale vyplývají z norem veřejnoprávní povahy. Jde tedy o pohledávky, jejichž vznik není závislý na svobodném volním uvážení plátce, nýbrž je důsledkem splnění podmínek předvídaných v hypotéze právní normy a s tím souvisejícím vznikem povinnosti jednat způsobem uvedeným v dispozici příslušné právní normy. Zároveň jde o pohledávku, které neodpovídá žádné konkrétní a ekvivalentní protiplnění ze strany oprávněného. Poplatek na činnost Úřadu - uzavírá dovolatel - má tedy veškeré typické znaky veřejnoprávní platby uložené soukromoprávnímu subjektu za účelem financování činnosti ve veřejném zájmu, zajišťované státním orgánem. Úřad jako nositel a vykonavatel státní moci (moci výkonné) je tedy zcela veřejnoprávním subjektem, který zajišťuje výkon dohledu nad sektorem družstevního peněžnictví, jehož financování zákonodárce založil na přímé vazbě mezi povinným (plátcem poplatku) a oprávněným (příjemcem poplatku - Úřadem). Subjekty, nad nimiž Úřad vykonává dohled, se tedy přímo podílí na financování činnosti správního úřadu, aniž by tomuto financování předcházela dřívější agregace peněžních prostředků ve státním rozpočtu a jejich následná distribuce mezi nositele a vykonavatele státní moci prostřednictvím rozpočtových kapitol státního rozpočtu. Obecným znakem pohledávek uvedených v ustanovení § 31 odst. 2 písm. d/ ZKV je tedy jejich „nedobrovolnost“ a „veřejnoprávnost“. Dovolatel pak má za prokázané, že poplatek na činnost Úřadu je nutno podřadit pojmu „poplatku“ obsaženému v ustanovení § 31 odst. 2 písm. d/ ZKV. Ze skutečnosti, že poplatky hrazené družstevními záložnami jsou přímo určeny do příjmové stránky rozpočtu Úřadu, opak podle dovolatele dovodit nelze. Taková okolnost totiž nemá „žádný zásadní vliv“ na veřejnoprávní povahu tohoto poplatku. Příjemcem poplatku je nositel veřejné (exekutivní) moci, správní úřad zřízený z vůle státu, jehož jedinou činností je zajišťovat státní dohled a