29 Odo 1191/2005 — Nejvyšší soud

29 Odo 1191/2005 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 9. 2007 Spisová značka:29 Odo 1191/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.1191.2005.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Odo 1191/2005 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně M. č. P. 11, zastoupené advokátem, proti žalovanému JUDr. J. M., jako správci konkursní podstaty úpadce M. b. p. v P. 4 J. M. – Ch., státního podniku v likvidaci, zastoupenému advokátem, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Městského soudu v P. pod sp. zn. 24 Cm 126/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v P. ze dne 28. dubna 2005, č. j. 13 Cmo 288/2004-88, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem ze dne 21. května 2004, č. j. 24 Cm 126/2001-61, Městský soud v P. zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (Městská část P. 11), domáhala vůči žalovanému (správci konkursní podstaty úpadce M. b. p. v P. 4 J. M. – Ch., státního podniku v likvidaci) vyloučení objektu bydlení čp. 2140 a domu čp. 1861 (blíže specifikovaných výrokem) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku). Soud dovodil, že hospodářská smlouva o převodu práva hospodaření s národním majetkem ohledně objektu bydlení čp. 2140 (dále též jen „první smlouva“) i hospodářská smlouva o převodu práva hospodaření s národním majetkem ohledně domu čp. 1861 (dále též jen „druhá smlouva“), obě uzavřené 23. května 1991 bezúplatně a týkající se sporných nemovitostí, jsou neplatné. jelikož jsou uzavřeny neexistujícími subjekty a za pozdějšího úpadce je podepsal V. V., jenž k tomu nebyl oprávněn (ředitelem státního podniku byl v té době Ing. K. U.). V souvislosti s jednáním V. V. soud poukazoval na ustanovení § 20 odst. 2 věty druhé občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“). I kdyby se žalobkyni podařilo prokázat, že na ni první smlouvou přešlo právo hospodaření k nemovitostem, pak by vzhledem k datu uzavření této smlouvy nemohla s majetkem reálně hospodařit, takže by nemohla splnit podmínku stanovenou zákonem č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, k přechodu majetku státu na obec. Žalobkyně nadto není obcí, takže podle uvedeného zákona nemohla nabýt vlastnictví. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v P. v záhlaví označeným rozsudkem ze dne 28. dubna rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé potvrdil a změnil jej co do výroku o nákladech řízení (první výrok). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud se v mezích své přezkumné činnosti vyslovil: 1/ k platnosti hospodářských smluv co do jejich podepsání a označení účastníků, 2/ k platnosti hospodářských smluv z hlediska práva disponovat s právem hospodaření nebo s právem obdobným právu hospodaření a 3/ k platnosti hospodářských smluv ve vztahu k podmínkám přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. V tomto rámci formuloval následující závěry: 1/ K platnosti hospodářských smluv co do jejich podepsání a označení účastníků. Potud odvolací soud - cituje ustanovení § 24, § 24f, § 24g a § 111 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku (dále též jen „hosp. zák.“) - korigoval závěry soudu prvního stupně o neurčitosti označení žalobkyně v hospodářských smlouvách, nemaje smlouvy z uvedeného důvodu za neplatné. Přisvědčil však závěru soudu prvního stupně, že za pozdějšího úpadce podepsala smlouvy osoba nezapsaná v podnikovém rejstříku (V. V.), z čehož dovodil neplatnost smluv podle § 24g hosp. zák. 2/ K platnosti hospodářských smluv z hlediska práva disponovat s právem hospodaření nebo s právem obdobným právu hospodaření. V této souvislosti odvolací soud vyšel z ustanovení § 1 hosp. zák. a § 12 odst. 1 vyhlášky č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem, § 1 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích a § 21 hosp. zák. Na tomto základě uzavřel, že sporné smlouvy uzavřela žalobkyně s pozdějším úpadcem se záměrem převést podle § 347 hosp. zák. právo hospodaření, tedy v rozporu s tímto předpisem. 3/ K platnosti hospodářských smluv ve vztahu k podmínkám přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. V tomto směru odvolací soud citoval ustanovení § 1 zákona č. 172/1991 Sb. a závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 29. listopadu 1996 sp. zn. IV. ÚS 185/96, (uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 6, ročníku 1996, části I., pod pořadovým číslem 131). Konkrétně poukázal na argumentaci Ústavního soudu, k výkladu ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. a k obsahu pojmu „právo hospodaření“, s tím, že jeho obsahem je nejen majetek evidovat, ale také pečovat o jeho údržbu, chránit ho a využívat. Přitom uvedl, že žalobkyně prokázala, že objekt bydlení čp. 2140 ještě 23. května 1991 pronajala pozdějšímu úpadci a vykonávala tak k němu právo obdobné právu hospodaření. Ohledně domu čp. 1861 však co do faktického žalobkynina hospodaření s nemovitostí nic tvrzeno nebylo. S přihlédnutím k době převodu nemovitostí (23. května 1991) pak odvolací soud dospěl k závěru, že obě hospodářské smlouvy byly uzavřeny s cílem obejít zákon, jelikož žalobkyně nemovitosti k zabezpečení své činnosti prokazatelně nepotřebovala. Smyslem uzavření smluv bylo docílit toho, aby se žalobkyně stala vlastnicí nemovitostí, v rozporu s ideou zákona č. 172/1991 Sb., poskytnout obcím, jež nabyly formální samostatnosti jako právnické osoby, materiální předpoklady pro jejich samostatné hospodaření tím, že na ně stát převede majetek, který fakticky dlouhodobě užívaly a který pro svou činnost nadále nezbytně potřebují. Proto měl odvolací soud smlouvy za neplatné podle ustanovení § 21 hosp. zák. (pro obcházení zákona). Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a požadujíc, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil. Dovolatelka kritizuje závěr odvolacího soudu, že smlouvy uzavřené mezi ní a pozdějším úpadcem jsou neplatné pro nedostatek jednatelského oprávnění osoby (V. V.) jednající jménem pozdějšího úpadce. Dovolatelka uvádí, že v daném případě je nesporné, že jmenovaný byl ke dni podpisu obou smluv jmenován ředitelem státního podniku a že jako ředitel nemohl (do svého zápisu v podnikovém rejstříku) činit úkony vůči třetím osobám jako ředitel, usuzuje však, že tak nepochybně mohl činit jako osoba, jež měla k pozdějšímu úpadci vztah založený jmenováním. Hospodářský zákoník - pokračuje dovolatelka - nepředepisoval, aby smlouvy uzavírané v jeho režimu byly podepisovány statutárními orgány a V. V. tedy jednal jako orgán organizace a nikoli jako její zástupce. I kdyby však jmenovaný jednal bez jakéhokoli zmocnění, oba účastníci smluvního vztahu následně jednali podle uzavřených smluv (konkrétně téhož dne uzavřeli smlouvu o užívání týchž nemovitostí, na jejímž základě byly nemovitosti také užívány). Dovolatelka poukazuje na to, že odvolací soud závěr, že dodatečný souhlas musí mít stejnou formu jako úkon učiněný zástupcem, nezdůvodňuje, dodávajíc, že podle hospodářského zákoníku takový závěr ani zdůvodnit nelze. Hospodářský zákoník totiž neobsahoval ustanovení o formě dodatečného souhlasu; takový souhlas je nutno chápat jako jednostranný právní úkon, který může mít i konkludentní povahu, tj. povahu pouhého jednání, aniž by musel mít písemnou formu. Odvolací soud tedy pochybil, vyložil-li jednání V. V. jako odporující hospodářskému zákoníku a tedy jako úkon, který nemohl zavazovat organizaci, jejímž jménem V. V. jednal. Dalšího právního pochybení se odvolací soud dopustil při analýze právních vztahů, které se řídí hospodářským zákoníkem ve vztahu k výkonu práva hospodaření s národním majetkem. V době uzavírání smluv platil zákon č. 111/1990 Sb., o státním podniku, jenž dal státním podnikům - na rozdíl od předchozí úpravy - značnou autonomii co do dispozice s majetkem, který jim byl svěřen. Na hospodaření s národním majetkem nebylo možné aplikovat vyhlášku č. 119/1988 Sb. a opačná úvaha soudu tak neobstojí. V době, kdy byl majetkový převod prováděn, bylo sice upraveno právní postavení obcí (zákonem č. 367/1990 Sb., respektive zákonem č. 418/1990 Sb.), chyběla však úprava vlastnického práva obcí, včetně možnosti městských částí s majetkem samostatně hospodařit