29 Odo 1608/2005 — Nejvyšší soud

29 Odo 1608/2005 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:6. 6. 2006 Spisová značka:29 Odo 1608/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.1608.2005.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 41 předpisu č. 42/1994Sb. § 42 předpisu č. 42/1994Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY 29 Odo 1608/2005 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci navrhovatelky R. p. f., a. s. v likvidaci, za účasti 1) Mgr. A. S., 2) Mgr. J. S., a 3) A. S., 4) L. V., 5) R. M., 6) J. M., 7) Ing. A. B., 8) V. K., 9) A. H., 10) M. P., 11) Krajského státního zastupitelství v H. K., a 12) Ing. J. V., na zápis změn do obchodního rejstříku, o dovolání R. p. f., a. s. v likvidaci a Mgr. A. S. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. července 2005, č. j. 7 Cmo 374/2005-736, takto: Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. července 2005, č. j. 7 Cmo 374/2005-736 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. srpna 2004, č. j. F 24384/2003, B 1640-708, se v rozsahu, ve kterém oba soudy rozhodly o zamítnutí návrhu na výmaz likvidátorky z obchodního rejstříku a v souvisejících výrocích o náhradě nákladů řízení zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Napadeným usnesením potvrdil mimo jiné, Vrchní soud v Praze usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. srpna 2004, č. j. F 24384/2003, B 1640-708, kterým tento soud zamítl návrh na výmaz likvidátorky z obchodního rejstříku. Rozhodnutí odůvodnil odvolací soud tím, že zákon č. 42/1994 Sb. (dále jen „zákon o penzijním připojištění“) se vztahuje i na penzijní fondy, kterým Ministerstvo financí odňalo povolení ke vzniku a činnosti penzijního fondu a penzijní fond nemůže zákonným způsobem, pokud mu již toto povolení bylo odňato, vystoupit z likvidace podle ustanovení § 68 odst. 8 obchodního zákoníku a nemůže se přeměnit na běžnou akciovou společnosti. Dále pak dovodil, že ani po odnětí povolení ke vzniku a činnosti penzijního fondu, nepřestává být penzijní fond penzijním fondem, pouze už nesmí vykonávat jeho činnost a činnosti s tím související. Nadále však podléhá režimu zákona o penzijním připojištění. Odvolací soud rovněž dovodil, že Mgr. S., který nabyl akcie navrhovatelky 5. září 2002 bez souhlasu Ministerstva financí, nesmí vykonávat svá akcionářská práva a jeho rozhodnutí v působnosti valné hromady, kterými mimo jiné rozhodl i o odvolání likvidátorky Ing. J. V., je tedy neplatné. V podrobnostech odvolací soud odkázal na odůvodnění svého usnesení ze dne 18. července 2005, č. j. 7 Cmo 430/2004-723. Proti usnesení odvolacího soudu podali penzijní fond a Mgr. A. S. dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázali na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Tvrdí, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam a je v rozporu s hmotným právem. Dovoláním přitom napadají pouze výrok II. napadeného usnesení. Za otázku zásadního právního významu považují především otázku, zda se zákon o penzijním připojištění vztahuje i na společnosti, kterým Ministerstvo financí odňalo povolení ke vzniku a činnosti penzijního fondu, a které nemají žádného účastníka penzijního připojištění se státním příspěvkem a nedisponují peněžními prostředky od účastníků penzijního připojištění ani prostředky státu poskytnutými ve prospěch účastníků a které tedy neprovozují penzijní připojištění se státním příspěvkem. Dále pak, zda se penzijní fond může zákonným způsobem přeměnit na běžnou akciovou společnost. Dovolatelé tvrdí, že z ustanovení § 3 odst. 2 zákona o penzijním připojištění vyplývá, že neobsahuje-li tento zákon výslovně úpravu odlišnou od obecné úpravy obchodních společností, aplikuje se ustanovení obchodního zákoníku. Vzhledem k tomu, že k ustanovení § 68 odst. 8 obch. zák., zákon o penzijním připojištění žádná odlišná ustanovení neobsahuje a aplikaci tohoto ustanovení výslovně nevylučuje, je třeba je na penzijní fond aplikovat. V této souvislosti dovolatelé poukazují na ustanovení § 39 odst. 1 zákona o penzijním připojištění. Dále dovolatelé tvrdí, že pokud společnost, která původně byla penzijním fondem, již nemá povolení ke vzniku a činnosti penzijního fondu a neprovozuje penzijní připojištění proto, že již nemá žádné účastníky penzijního připojištění, již není penzijním fondem, neboť nesplňuje požadavky stanovené zákonem pro penzijní fond. Dle názoru dovolatelů pak valná hromada takové společnosti může učinit podle § 68 odst. 8 obch. zák., rozhodnutí o zrušení společnosti, o vstupu do likvidace a o změně předmětu podnikání a po získání příslušného oprávnění k podnikatelské činnosti může společnost vykonávat podnikatelskou činnost ve zvoleném oboru. Z uvedeného dovolatelé také dovozují, že je nesprávný závěr odvolacího soudu pokud jde o omezení převoditelnosti akcií a případnou následnou nemožnost výkonu určitých akcionářských práv jediného akcionáře. Dovolatelé rovněž uvádějí, že závěr o nepřípustnosti změny činnosti „licencovaného“ subjektu na „běžnou“ obchodní činnost, podporuje i ustanovení § 35 odst. 2 zákona č. 21/1992 Sb., ve znění zákona č. 126/2002 Sb., podle kterého je možné, aby banka poté, co vypořádala své pohledávky a závazky se již nepovažovala za banku. Dále dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají, že vzhledem k zaujatému právnímu názoru se již nezabýval jejich námitkami týkajícími se vad řízení před soudem prvního stupně. Dovolatelé navrhují, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil. Ing. J. V. ve vyjádření k dovolání uvedla, že považuje právní posouzení věci odvolacím soudem za správné. Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Zásadní právní význam dovolací soud shledává v řešení otázky, zda se zákon o penzijním připojištění vztahuje i na společnosti, kterým Ministerstvo financí odňalo povolení ke vzniku a činnosti penzijního fondu, a které nemají žádného účastníka penzijního připojištění se státním příspěvkem a nedisponují peněžními prostředky od účastníků penzijního připojištění ani prostředky státu poskytnutými ve prospěch účastníků a rovněž v řešení otázky, zda se penzijní fond může zákonným způsobem přeměnit na běžnou akciovou společnost. K tomu dovolací soud uzavřel, že tuto otázku zákon výslovně neřeší a k jejímu řešení je proto třeba dospět výkladem. V důvodové zprávě k zákonu o penzijním připojištění, která je jedním z pramenů jeho historického výkladu, se uvádí, že včasná právní regulace penzijního připojištění je nezbytná proto, aby nenastal jeho živelný rozvoj, který by mohl mít negativní důsledky pro pojištěnce a pro mobilitu pracovních sil. Institucionální ochranu účastníků penzijního připojištění pak podle důvodové zprávy zajišťuje státní dozor. Účelem úpravy penzijního připojištění a včetně úpravy státního dozoru nad jeho výkonem tedy je, zajistit ochranu prostředků účastníků penzijního připojištění a prostředků státu poskytnutých ve prospěch těchto účastníků. Teleologickým výkladem lze dovodit, že penzijní fond je podroben zákonu o penzijním připojištění a tedy i státnímu dozoru tak dlouho, dokud je to potřebné k dosažení uvedeného účelu, tj. pokud penzijní fond vykonává penzijní připojištění. Přitom ustanovení § 1 odst. 2 zákona o penzijním připojištění definuje penzijní připojištění pro účely tohoto zákona jako shromažďování peněžních prostředků od účastníků penzijního připojištění a státu poskytnutých ve prospěch účastníků, nakládání s těmito prostředky a vyplácení dávek penzijního připojištění. V ustanovení § 41 zákona o penzijním připojištění se určuje, že při zrušení penzijního fondu bez právního nástupce se nároky účastníků penzijního připojištění vypořádají výplatou jednorázového vyrovnání nebo odbytného, pokud se penzijní fond nedohodne s účastníkem o převedení prostředků do penzijního připojištění u jiného penzijního fondu. Částka odpovídající státnímu příspěvku, která nebyla použita na vypořádání nároků účastníků penzijního připojištění, se vrací státnímu rozpočtu. Z uvedeného plyne, že dokud nejsou zcela vypořádány nároky účastníků penzijního připojištění postupem podle § 41 odst. 1 zákona o penzijním připojištění, a státnímu rozpočtu vrácen případný přebytek, je penzijní fond podroben zákonu o penzijním připojištění přesto, že mu již Ministerstvo financí odňalo povolení ke vzniku a činnosti penzijního fondu. Po splnění uvedených podmínek přestává bývalý penzijní fond podléhat zákonu o penzijním připojištění, a proto se již nadále neuplatní