29 Odo 164/2006 – Nejvyšší soud

29 Odo 164/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Petra Šuka, v konkursní věci dlužníka Ing. V. F., zastoupeného advokátem, o návrhu věřitelky D. l., s. r. o., zastoupené advokátkou, na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, vedené u Městského soudu v P. pod sp. zn. 78 K 6/2005, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v P. ze dne 9. září 2005, č. j. 1 Ko 379/2005-210, takto: Usnesení Vrchního soudu v P. ze dne 9. září 2005, č. j. 1 Ko 379/2005-210 a usnesení Městského soudu v P. ze dne 26. dubna 2005, č. j. 78 K 6/2005-127, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: I. K řízení před soudem prvního stupně. Usnesením ze dne 26. dubna 2005, č. j. 78 K 6/2005-127, Městský soud v P. prohlásil k návrhu věřitelky A. I., s. r. o. konkurs na majetek dlužníka Ing. V. F. (bod I. výroku) a správcem jeho konkursní podstaty ustanovil JUDr. J. M. (bod II. výroku). Soud nejprve poukázal na to, že konkursní řízení bylo zahájeno 11. února 2005 a zabýval se tím, jaký vliv na jeho další průběh má skutečnost, že Obvodní soud v H. usnesením ze dne 16. března 2005 (jde o usnesení sp. zn. 67b IN 92/05) zahájil hlavní konkursní řízení na majetek dlužníka. V této souvislosti poukázal na to, že činnost konkursních soudů členských států Evropské Unie musí být v souladu s nařízením Rady (ES) č. 1346/2000 ze dne 29. května 2000, o úpadkovém řízení (dále též jen „nařízení“). Cituje ustanovení článku 2 písm. f/ nařízení pak uzavřel, že české soudy nevydávají o zahájení konkursního řízení žádné rozhodnutí, a uvedl, že prvním rozhodnutím soudu v této věci bylo usnesení ze dne 16. února 2005, č. j. 78 K 6/2005-10, jímž byl dlužník vyzván, aby se vyjádřil k podanému návrhu na prohlášení konkursu, a dalším (pro průběh konkursu již zásadním) usnesení ze dne 8. března 2005 (č. j. 78 K 6/2005-38), kterým byl ustanoven předběžný správce. Zdůraznil dále, že dlužník, ač věděl, že ohledně jeho majetku probíhá před soudem jednoho členského státu Evropské Unie konkursní řízení, se sám obrátil na soud jiného členského státu Evropské Unie s tím, aby pro dlužníkovu platební neschopnost zahájil hlavní konkursní řízení. Na tomto základě soud uzavřel, že dlužníkem zvolený postup není v souladu s nařízením a že dlužník po zahájení konkursního řízení u Městského soudu v P. ztratil možnost požádat jiný soud o zahájení hlavního konkursního řízení. Usnesení Obvodního soudu v H. proto soud neměl za překážku pokračování konkursního řízení v této věci, usuzuje, že řízení zahájené před Obvodním soudem v H. může být ve smyslu článku 3 odst. 3 nařízení pouze řízením následným. Dále soud konstatoval, že hlavní zájmy dlužníka jsou soustředěny na území České republiky; dlužník doložil, že tu má trvalé bydliště, je společníkem společnosti F., s. r. o., F. A., s. r. o. a V. H. s. r. o. a z tisku je soudu známo, že dlužník prakticky denně vyvíjí aktivity v oblasti cestovního ruchu, když na území České republiky svým jménem doporučuje produkty cestovních kanceláří. Posléze soud citoval ustanovení § 1, § 4 odst. 2 a § 12a odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v rozhodném znění (dále též jen „ZKV“), uváděje, že v posuzované věci musel vzít v úvahu skutečnost, že o dlužníkově návrhu na prohlášení konkursu rozhodl 16. března 2005 Obvodní soud v H., který dospěl k závěru, že dlužník je v úpadku pro platební neschopnost. V této situaci není podle soudu rozhodné, že bylo rozhodováno v později zahájeném vedlejším úpadkovém řízení; nejpozději od uvedeného data je proto dlužník ve stavu úpadku (potud soud odkázal na článek 16 odst. 1 nařízení). Dále soud na základě listin označených v usnesení „bez ohledu na výše uvedené“ konstatoval, že navrhující věřitelka je dlužníkovou věřitelkou a že dlužník je v úpadku pro platební neschopnost, neboť není schopen plnit své splatné závazky. II. K odvolacímu řízení. K odvolání dlužníka Vrchní soud v P. usnesením ze dne 9. září 2005, č. j. 1 Ko 379/2005-210, potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o prohlášení konkursu. Také odvolací soud se nejprve zabýval tím, jak na věc dopadá výše označené rozhodnutí Obvodního soudu v H. Uvedl, že nařízení bylo přijato z důvodů obsažených v jeho úvodní části (dále též jen „preambule“) a vyslovil přesvědčení, že jednotlivá ustanovení nařízení je třeba vykládat právě v souladu s takto deklarovanými úmysly. To v projednávané věci - podle odvolacího soudu - především znamená respektovat zásadu vzájemné důvěry při uznávání rozhodnutí soudů členských států (odstavec 22 preambule), jež mimo jiné vyústila v závěr o automatickém uznání rozhodnutí o zahájení úpadkového řízení soudem příslušným podle článku 3 nařízení od okamžiku, kdy nabude účinku ve státě, který řízení zahájil, přičemž řízení zahájené později se stává úpadkovým řízením vedlejším (článek 16 nařízení). Dále odvolací soud uzavřel, že používá-li nařízení termín „zahájení úpadkového řízení“, míní se tím vzhledem k logice jednotlivých ustanovení tohoto pramenu práva a jejich vzájemné provázanosti zásadně taková právně relevantní skutečnost, které v právu České republiky odpovídá usnesení o prohlášení konkursu na majetek dlužníka. Uvedený pojem totiž předpokládá účinky obdobné těm, které s sebou nese rozhodnutí vydané podle § 12a odst. 1 a 2 ZKV. Potud odvolací soud „příkladmo“ odkázal na odstavce 22, 23, 29 a 30 preambule a na články 2 písm. f/ a 17 odst. 1 nařízení, s tím, že nařízení neobsahuje ustanovení, jež by umožňovala přijmout odlišný závěr. To, že konkursní řízení před soudem prvního stupně bylo zahájeno v únoru 2005 (na základě podání navrhující věřitelky z 11. února 2005), proto dle odvolacího soudu nepředstavuje překážku, jež by bránila uznat ve smyslu článku 16 nařízení účinky prohlášení konkursu soudem ve Spolkové republice Německo. Odvolací soud přitom neměl za rozhodné, že soud prvního stupně před 16. březnem 2005 ustanovil předběžného správce podle § 9a ZKV, konstatuje, že takto je (byť s účinky omezujícími dlužníka ve smyslu § 9b odst. 1 ZKV v nakládání s jeho majetkem) rozhodováno ve fázi předcházející konkursu (kdy se soud zabývá tím, zda jsou splněny podmínky pro prohlášení konkursu). Na výše uvedeném základě odvolací soud „uznal“, že nastaly účinky soudního rozhodnutí, jímž byl 16. března 2005 prohlášen konkurs na dlužníkův majetek ve Spolkové republice Německo. K tomu s odkazem na článek 17 odst. 2 nařízení doplnil, že soudy České republiky nejsou oprávněny přezkoumat věcnou správnost tohoto rozhodnutí, jehož účinky nemohou být v jiných členských státech napadány. Odtud odvolací soud dovodil, že uplatnění výhrady veřejného pořádku dle článku 26 nařízení nepřichází v úvahu, takže odvoláním napadené usnesení může být podle článku 3 odst. 3 a článku 16 odst. 2 nařízení toliko rozhodnutím v likvidačním vedlejším úpadkovém řízení ve smyslu kapitoly III. nařízení (jehož účinky jsou omezeny na majetek nacházející se na území České republiky). V souvislosti s článkem 26 nařízení odvolací soud poukázal na to, že německému soudu bylo známo, že u soudu prvního stupně probíhá konkursní řízení ohledně dlužníkova majetku; jestliže přesto prohlásil konkurs, s tím, že jde o konkurs hlavní, postupoval způsobem, který mu nařízení umožňovalo a ani v tomto výsledku neshledal odvolací soud zjevný rozpor s veřejným pořádkem. Dále se odvolací soud zabýval tím, zda i za shora popsaného stavu věci byly splněny podmínky pro prohlášení konkursu ve smyslu § 12a odst. 2 ZKV, přičemž dospěl k závěru, že navrhující věřitelka svou pohledávku vůči dlužníku doložila ve smyslu § 4 odst. 2 ZKV, podotýkaje rovněž, že dlužník sám ji u německého soudu označil jako svou věřitelku. Vzhledem k povaze řízení jako vedlejšího úpadkového řízení pak odvolací soud podotkl, že (v intencích článku 27 nařízení) zásadně není na místě zkoumat dlužníkovu platební neschopnost. A konečně se odvolací soud neztotožnil ani s dlužníkovou námitkou, že nebyly splněny podmínky pro zahájení a vedení vedlejšího úpadkového řízení. K tomu uvedl, že ani soud prvního stupně ani odvolací soud nejsou oprávněny zabývat se věcnou správností rozhodnutí německého soudu a stojí-li v současnosti věc tak, že hlavním konkursním řízením je řízení vedené ve Spolkové republice Německo (byť není vyloučena jeho následná přeměna dle článku 37 nařízení), nese to s sebou i závěr, že na území tohoto státu jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka. K prohlášení konkursu v rámci vedlejšího úpadkového řízení podle kapitoly III. nařízení tak může dojít (ve smyslu článku 3 odst. 3 nařízení) pouze tehdy, má-li dlužník na území České republiky provozovnu, jak ji definuje článek 2 písm. h/ nařízení. Podle odvolacího soudu při úvaze o tom, co vše lze zahrnout pod pojem „provozovna“ je nutno - mimo jiné - respektovat, že nařízení dopadá (dle odstavce 9 preambule) též na fyzické osoby, tedy i na dlužníka, přičemž není sporu o tom, že jeho (dlužníkova) ekonomická činnost „spo