29 Odo 242/2006 — Nejvyšší soud

29 Odo 242/2006 citace  Právní věta:Zákaznickým majetkem jsou veškeré peněžní prostředky a veškeré investiční instrumenty svěřené obchodníkovi s cennými papíry na základě smlouvy o poskytnutí investiční služby ve smyslu ustanovení § 8 zákona č. 591/1992 Sb. ve znění účinném do 12. 7. 2000 a rovněž veškeré peněžní prostředky a investiční instrumenty nabyté použitím (tj. zejména prodejem, koupí či směnou) těchto peněžních prostředků a investičních instrumentů v rámci poskytování investiční služby (bez ohledu na to, zda je obchodník s cennými papíry nabyl vlastním jménem na účet zákazníka nebo jménem zákazníka na jeho účet), jakož i výnosy ze svěřených peněžních prostředků a investičních instrumentů. Usnesení, kterým soud nařídí předběžné opatření, kterým zakáže Středisku cenných papírů provádět úkony směřující k převodu cenných papírů vedených na účtech obchodníka s cennými papíry a bance nakládat s peněžními prostředky ze zákaznických účtů a neprovádět jakékoliv úkony směřující k převodu cenných papírů, které ji svěřil obchodník s cennými papíry do úschovy, je rozhodnutím soudu přímo souvisejícím s finanční situací obchodníka s cennými papíry, které má za následek, že zákazníci nemohou vůči tomuto obchodníkovi účinně uplatňovat své nároky (§ 81c odst. 1 zákona č. 591/1992 Sb. ve znění účinném do 12. 7. 2000). Existuje-li více důvodů vzniku povinnosti Garančního fondu obchodníků s cennými papíry vyplatit zákazníkům náhradu, zakládá právo zákazníků na plnění z Garančního fondu ten z nich, který nastal nejdříve. V rozsahu částky, kterou Garanční fond vyplatí (má vyplatit) jako náhradu za majetek, který je možné z konkursní podstaty vyloučit na základě žaloby podle § 19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů, vstupuje Garanční fond i do práv zákazníka jako vylučovatele, a je tudíž i aktivně věcně legitimován k podání vylučovací žaloby. Ohledně zákaznického majetku, který zákazníkovi může a má být vydán a který správce konkursní podstaty obchodníka s cennými papíry do konkursní podstaty správně nesepsal, vylučovací žalobu podle § 19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů vůbec podat nelze (chybí předpoklad jeho soupisu). Lhůta uvedená v § 81c odst. 10 č. 591/1992 Sb. ve znění účinném do 12. 7. 2000 je lhůtou, ve které je náhrada z Garančního fondu splatná. Předcházejí-li skutkové okolnosti sporu přistoupení státu k Evropské unii, nemá Evropský soudní dvůr pravomoc k výkladu směrnice Evropského společenství. Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 8. 2006 Spisová značka:29 Odo 242/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.242.2006.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Heslo:Cenné papíry Konkurs Dotčené předpisy:§ 81b odst. 1 předpisu č. 591/1992Sb. Kategorie rozhodnutí:A Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Publikováno ve sbírce pod číslem:61 / 2007 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Odo 242/2006 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce J. K., proti žalovanému G. f. o. s c. p., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 19/2004, o zaplacení 341.690,10 Kč s příslušenstvím, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. října 2005, č. j. 9 Cmo 156/2005-208, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení 21.015,40,- Kč, do rukou jeho právního zástupce, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem ze dne 31. prosince 2004, č. j. 47 Cm 19/2004-120, Městský soud v Praze uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 244.503,94 Kč s 3% úrokem z prodlení od 22. června 2003 do zaplacení (bod I. výroku) a co do částky 97.186,16 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (bod II. výroku). Rozhodl též o nákladech řízení (body III. a IV. výroku). Soud prvního stupně především dovodil, že nárok žalobce (zákazníka obchodníka s cennými papíry) je třeba posuzovat podle zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech (dále též jen „zákon o cenných papírech“), ve znění účinném do 12. července 2002. Uzavřel, že základním předpokladem vzniku nároku na výplatu náhrady z G. f. o. s c. p. – žalovaného (dále jen „G. f.“) je naplnění podmínek ustanovení § 81c odst. 1 zákona o cenných papírech. V projednávané věci ke splnění těchto podmínek došlo, jak prokazují rozhodnutí K. p. c. p. ze dne 14. února 2002 o předběžném opatření a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. března 2002, jakož i tvrzení mezi účastníky nesporná a skutečnosti soudu známé z jeho úřední činnosti (o tom, že dne 22. března 2002 byl na majetek obchodníka s cennými papíry K. Q., a. s. prohlášen konkurs a že dne 21. května 2002 K. p. c. p. oznámila žalovanému, že úpadce není z důvodů přímo souvisejících s jeho finanční situací schopen plnit své závazky vůči zákazníkům za zákonných a smluvních podmínek). Dále dospěl soud prvního stupně k závěru, že zákaznický majetek není majetkem úpadce a není součástí konkursní podstaty. Na tomto základě měl soud prvního stupně za to, že žalovaný byl povinen zahájit výplatu náhrad podle § 81c odst. 10 zákona o cenných papírech nejpozději do tří měsíců od ověření přihlášených nároků, nejpozději do deseti měsíců od „uveřejnění“ oznámení K. p. c. p. o neschopnosti obchodníka s cennými papíry z důvodů přímo souvisejících s jeho finanční situací dostát svým závazkům vůči klientům za zákonných a smluvních podmínek; k žádosti žalovaného bylo možné tuto lhůtu prodloužit ještě o tři měsíce. Soud prvního stupně konstatoval, že úprava náhrad z G. f. je kusá a není konzistentní s úpravou obsaženou v zákoně č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), přesto však lze z této úpravy, jakož i z účelu sledovaného zřízením žalovaného dovodit, že povinnost výplaty náhrad za zákaznický majetek vznikla žalovanému i v případě, že úpadce ani správce konkursní podstaty zákaznický majetek nevydali, nebo že došlo k zajištění zákaznického majetku orgány činnými v trestním řízení. Důvodnou však soud prvního stupně shledal obranu žalovaného, že součástí zákaznického majetku není smluvní pokuta ani částka označená jako nákupní cena za prodej 57 ks akcií M. p. s. a. s., neboť k tomuto prodeji nedošlo; za prokázané vzal i to, že pro výpočet náhrady nemůže být vzata v úvahu nominální cena akcií M. B., a. s., ale pouze částka, kterou K. Q., a. s. použila ze zákaznického majetku žalobce na nákup těchto akcií na vlastní účet. Proto žalobu zamítl nad rámec částky 244.503,94 Kč s příslušenstvím. K odvolání žalovaného odvolací soud v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tj. ve vyhovujícím výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení. V odůvodnění rozsudku odvolací soud zdůraznil, že předmětem řízení je požadavek žalobce – zákazníka obchodníka s cennými papíry – směřující proti žalovanému, právnické osobě „vytvořené na základě novely zákona č. 591/1992 Sb.“, na zaplacení náhrady plynoucí z neschopnosti obchodníka s cennými papíry splnit své závazky z důvodů přímo souvisejících s jeho finanční situací (dále též jen „náhrada“). Žalovaný vznikl jako instituce, jejímž účelem bylo mj. odškodnit zákazníky obchodníků s cennými papíry v případech stanovených zákonem. Nárok na náhradu tedy zakládá zákon a žalovaný je povinen za podmínek stanovených zákonem náhradu poskytnout. V řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno – pokračoval odvolací soud – že žalobce byl zákazníkem obchodníka s cennými papíry, na jehož majetek byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1. června 2001 (správně 22. března 2002), sp. zn. 91 K 12/2001, prohlášen konkurs. Dne 1. října 2002 přihlásil žalobce u žalovaného svůj nárok na náhradu. Odvolací soud neshledal důvody pro doplnění dokazování nebo jeho opakování. K návrhu žalovaného na doplnění dokazování posudkem znalce zpracovaným pro účely řízení po vydání rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud uzavřel, že odvolací řízení probíhá v režimu neúplné apelace a navržený důkaz nesplňuje podmínky pro prolomení této zásady dané zákonem. Odvolací soud dále označil za nedůvodnou námitku žalovaného týkající se obsahu závazkového vztahu mezi žalobcem a obchodníkem s cennými papíry. Podle jeho názoru lze žalovanému přisvědčit v tom, že smluvní podmínky, které se staly součástí písemné smlouvy ze dne 21. května 1996 mezi žalobcem a úpadcem, podmiňovaly změny smlouvy písemnými dodatky opatřenými podpisy obou účastníků. Bylo-li však v řízení najisto postaveno, že následné změny smlouvy ve znění smluvních podmínek předkládaných žalobc