29 Odo 413/2002 — Nejvyšší soud

29 Odo 413/2002 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:5. 11. 2002 Spisová značka:29 Odo 413/2002 ECLI:ECLI:CZ:NS:2002:29.ODO.413.2002.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 2 předpisu č. 227/1997Sb. § 3 předpisu č. 227/1997Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Odo 413/2002 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci návrhu na povolení zápisu N. C., do nadačního rejstříku, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. F 86600/98, o dovolání navrhovatelky, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. srpna 2001, č.j. 7 Cmo 757/99-53, takto: Dovolání se zamítá. Odůvodnění: Napadeným usnesením potvrdil odvolací soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17.6.1999, č.j. F 86600/98/01-34, kterým tento soud zamítl návrh na povolení zápisu N. C. (dále též jen „nadace“) do nadačního rejstříku. V odůvodnění svého usnesení odvolací soud uzavřel, že s námitkami odvolatelky lze souhlasit potud, že výtky soudu prvního stupně ohledně chybějící identifikace členů správní rady a revizora v upraveném statutu a ohledně nepřípustnosti úpravy účelu dosavadní nadace při změně na nadaci podle zákona č. 227/1997 Sb., (dále též jen „zákon“), nebyly oprávněné. Rozčlenění statutu na část nazvanou „úvod ke statutu“ a část nazvanou „statut nadace,“ přičemž v každé z těchto částí jsou obsaženy některé obligatorní náležitosti upraveného statutu a každá z nich je shodně datována a podepsána, nadační zákon nevylučuje. Podle ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) je pak třeba právní úkon vyjádřený slovy vykládat nejen podle jeho jazykového vyjádření, ale zejména podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, s přihlédnutím k účelu daného právního úkonu, není-li ovšem tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Tento předpoklad je v projednávané věci splněn. Výraz „Úvod ke statutu“ lze nepochybně chápat i jako „úvodní část statutu,“ a to, že s částí označenou „Statut nadace C.“ tvoří nedílný celek vyplývá nejen z toho, že uvedená druhá část tvoří podle výslovného vyjádření v úvodní části její přílohu, nýbrž i z nepřerušovaného číslování obou listin, jejich společného uvození „N. C.“ zvýrazněného vyšším a tučnějším písmem a konečně i z pevného spojení obou listin v jeden celek. Z obsahu uvedených listin se podává, že v části úvodní jsou obsaženy náležitosti statutu uvedené v § 3 odst. 2 písm. b), e) a f) ve spojení s § 4 odst. 1 zákona, tj. údaje o zřizovatelích (zakladatelích) nadace, o členech správní rady a jejich funkcích v ní a o revizorce nadace. V druhé části jsou obsaženy zbývající náležitosti. Odvolací soud se neztotožnil ani s názorem soudu prvního stupně o absolutním vyloučení možnosti úpravy účelu stanoveného v původním statutu nadace v upraveném statutu. Nelze totiž vyloučit případy, kdy účel nadace vyjádřený v původním statutu vyhovoval předpisům platným v době jejího vzniku, ale je nevyhovující z hlediska platného zákona. Pokud by byl správný závěr soudu prvního stupně, byla by adaptace takových nadací na nadace podle zákona č. 227/1997 Sb. vyloučena. Takový úmysl zákonodárce však ani z jazykového vyjádření zákona ani ze smyslu a účelu přechodného ustanovení § 35 zákona, nevyplývá. V posuzovaném případě byla navíc úprava účelu dosavadní nadace v upraveném statutu zčásti reakcí na změnu vlastnických poměrů týkajících se některých nemovitostí - národních kulturních památek - k jejichž uchování měla mimo jiné přispívat. Zčásti pak směřovala k vyloučení těch činností, které svým charakterem byly obecně prospěšnými službami, jejichž poskytování nadacím podle zákona nepřísluší a ke konkretizaci ustanovení původního statutu ohledně dobročinných a jiných účelů, k nimž mohly být výnosy majetku též využívány. Pokud však jde o účel nadace, jak je stanoven ve druhém a třetím článku části druhé upraveného statutu, trpí podle odvolacího soudu jinou závažnou vadou, kterou soud prvého stupně explicitně neuvedl. Podle § 1 odst. 1 věty prvé zákona, jsou nadace účelová sdružení majetku [§ 18 odst. 2 písm. b) obč. zák.], zřízená a vzniklá podle nadačního zákona pro dosahování obecně prospěšných cílů. Z uvedené definice nelze dovodit všechny charakteristické znaky nadace podle platného práva. Z důvodové části k nadačnímu zákonu vyplývá, že dovodit nelze ten znak nadace, že „majetek k dosažení obecně prospěšného cíle nevyužívá sama nadace, ale tohoto cíle je dosahováno třetí osobou,“ neboli, že „posláním nadace jako sdruženého majetku není přímo obecně prospěšnou činnost provozovat, ale prostřednictvím především finanční podpory, na základě konkrétních projektů v souladu s účelem, pro který je nadace zřízena, ji umožnit, rozvíjet a jinak napomáhat její realizaci.“ To znamená, že „podstatou nadace je akumulace majetku a jeho následné obecně prospěšné rozdělování určené účelem nadace, popřípadě i stanovením okruhu možných destinatářů.“ V daném případě ve vztahu k tomuto charakteristickému znaku nadace splňuje vlastní účel nadace, jak je vymezen v upraveném statutu, pouze pomoc Č. p. sv. V. Ř. m. b. (f.) - OFM, případně dalším náboženským organizacím při údržbě jejich majetku, který má kulturní hodnotu a dále financování veřejně prospěšných humanitárních, charitativních a zdravotních programů. Nikoli však již uchování, tj. péče, o národní kulturní památky, které jsou ve vlastnictví samotné nadace. Pokud by v tomto směru mělo jít o nadační činnost, musela by nadace poskytovat nadační příspěvky sama sobě, což je v rozporu s § 2 odst. 4 zákona, podle něhož je pojmovým znakem nadačního příspěvku, že je poskytován třetím, od nadace odlišným osobám. Z uvedeného důvodu pokládá odvolací soud názor navrhovatelky, dovozovaný pouze z doslovného znění zákonné definice nadace v § 1 odst. 1 zákona - že totiž tento zákon nevylučuje, aby obecně prospěšných cílů bylo v daném případě dosahováno péčí nadace o národní kulturní památky v jejím vlastnictví, za mylný. Podle odvolacího soudu nelze ani pominout, že nemovitosti ve vlastnictví nadace tvoří její nezcizitelné nadační jmění, které musí podle § 3 odst. 5 zákona splňovat podmínku předpokladu trvalého výnosu. Ten by měl být ve smyslu § 2 odst. 2 a § 21 odst. 1 zákona použit především k plnění účelu nadace, to je k poskytování nadačních příspěvků a jen v omezeném a nezbytném rozsahu k úhradě nákladů souvisejících se správou nadace. Z článku třetího upraveného statutu nadace se však podává, že poskytování nadačních příspěvků (tedy vlastní účel nadace) přichází v úvahu pouze tehdy, je-li zajištěno krytí nákladů spojených se správou nadace. Vzhledem ke článku pátému upraveného statutu, podle kterého se počítá s celkovými ročními náklady nadace, včetně údržby a nutných oprav nemovitého majetku tvořícího nadační jmění, až do výše 90 % nadačního jmění podle jeho stavu k 31.12. téhož roku, to je při ohlášené minimální výši nadačního jmění s částkou až 4,064.400,- Kč, přičemž podle výkazu příjmů za rok 1997, předloženého navrhovatelkou činilo nájemné z nemovitostí 377.901,85 Kč, lze jen stěží předpokládat, že by užití výnosu nadačního jmění mohlo být použito k jinému účelu, než k úhradě nákladů na správu, to je zřejmě především na péči o nemovitosti ve vlastnictví nadace. Ostatně v druhém odstavci článku druhého upraveného statutu se výslovně stanoví, že příjem získaný z užívání nemovitostí ve vlastnictví nadace třetími osobami, slouží především k údržbě tohoto majetku a ke krytí nutných nákladů souvisejících se správou nadace. Konečně nelze přehlednout ani vnitřní rozpor upraveného statutu spočívající v tom, že péče o nemovitosti ve vlastnictví nadace, které jsou národními kulturními památkami, je na jedné straně pokládána za nadační činnost ve smyslu dosahování obecně prospěšného cíle (článek druhý, upraveného statutu), na straně druhé však jako součást správy majetku nadace, odůvodňující vysoké procento nákladů na správu (článek pátý upraveného statutu). Přitom zákon v § 21 odst. 1 oba účely vynakládání prostředků z majetku nadace striktně odděluje. Má-li tedy být udržování a zvelebování nemovitého majetku nadace nadační činností (kteroužto možnost odvolací soud a shora uvedeno nepokládá za přípustnou), není důvodný požadavek na vysokou míru nákladů. Není-li nadační činností, pak nejsou odůvodněny vysoké náklady na tyto nemovitosti, neboť nelze předpokládat, že jejich běžná údržba a nutné opravy, bez jejich zvelebování za účelem obnovení jejich kulturní hodnoty, by takové náklady vyžadovaly. I když zvelebováním vlastního majetku nadace nepochybně dochází i k jeho zhodnoco