29 Odo 576/2004 — Nejvyšší soud

29 Odo 576/2004 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 4. 2006 Spisová značka:29 Odo 576/2004 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.576.2004.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 151b předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY 29 Odo 576/2004 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně I. – F., s. r. o., proti žalovanému JUDr. M. R., jako správci konkursní podstaty úpadkyně I. Ch. o určení práva na oddělené uspokojení pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 27 Cm 92/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. února 2004, č.j. 15 Cmo 176/2003-145, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. února 2004, č.j. 15 Cmo 176/2003-145 a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. dubna 2003, č.j. 27 Cm 92/99-99, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 30. dubna 2003, č.j. 27 Cm 92/99-99, zamítl žalobu na určení, že zjištěná pohledávka ve výši 19,464.179,29 Kč je pohledávkou s právem na oddělené uspokojení (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně - odkazuje na výsledky provedeného dokazování - dospěl k závěru, že I.Ch., a. s. (dále jen „úpadkyně“) měla vůči právní předchůdkyni žalobkyně dluh ze smlouvy o dodávkách zboží ze dne 15. července 1997, který „měl být jištěn zástavní smlouvou k věcem movitým ze dne 30. října 1997“, jejichž seznam byl ke smlouvě připojen a věci byly označeny tak, aby bylo patrno, že jsou zastaveny. Přitom předmět zástavy (dále jen „sporné movité věci“) zůstal u úpadkyně k zajištění chodu výroby. Po prohlášení konkursu žalobkyně přihlásila svou pohledávku ve stanovené lhůtě, správce konkursní podstaty pohledávku zjistil; popřel však právo na oddělené uspokojení. Proto žalobkyně „ve lhůtě“ podala incidenční žalobu. Odkazuje na ustanovení § 151b občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), na ustanovení § 297 a násl. obchodního zákoníku a na ustanovení § 14 odst. 1 písm. f) a g), § 20 odst. 1 a § 28 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), dospěl soud prvního stupně k závěru, že žaloba není důvodná. Zdůraznil, že pro platný vznik zástavního práva k movitým věcem ustanovení § 151b obč. zák. vyžaduje buď fyzické odevzdání věcí zástavnímu věřiteli nebo předání věcí do úschovy třetí osoby na základě dohody zástavce a zástavního věřitele nebo vyznačení vzniku zástavního práva v listině osvědčující vlastnictví zástavce k předmětu zástavy, když „tato listina byla nezbytná k nakládání se zastavenými věcmi movitými“. Z hlediska konkursního práva - pokračoval soud prvního stupně - muselo některým z těchto způsobů platně vzniknout zástavní právo více než dva měsíce před podáním návrhu na prohlášení konkursu na majetek dlužníka. V projednávané věci sice žalobkyně splnila podmínky zákona o konkursu a vyrovnání, nicméně zástavní právo k věcem movitým platně nevzniklo. Byly-li totiž movité věci ponechány úpadkyni za účelem pokračování v provozování výroby a nebyla-li sepsána listina osvědčující vznik zástavního práva, potom zástavní právo nemohlo platně vzniknout, když zástavní věřitel pouze viditelně označil zastavené věci a zástavci (úpadkyni) je neodebral („fyzicky je nepřevzal“); pouhé viditelné označení věcí dle soudu prvního stupně nemá vliv na vznik „zástavní smlouvy k věcem movitým“. Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 5. února 2004, č.j. 15 Cmo 176/2003-145, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil „právo“ žalobkyně na oddělené uspokojení její pohledávky za úpadkyní ve výši 19,464.179,29 Kč z výtěžku zpeněžení movitých věcí, jež jsou uvedeny v soupisu movitého majetku označeném jako příloha č. 1 k zástavní smlouvě ze dne 30. října 1997, který je jako nedílná součást rozsudku připojen (první výrok) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok). V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že soud prvního stupně dostatečně zjistil skutkový stav věci, avšak z provedených důkazů dovodil nesprávný právní závěr o tom, že žalobkyně neprokázala vznik zástavního práva k movitým věcem způsobem „zakotveným“ v § 151b odst. 3 obč. zák. Cituje shora odkazované ustanovení občanského zákoníku, odvolací soud akcentoval, že občanský zákoník nikde nestanoví, co se rozumí termínem „odevzdání věci zástavnímu věřiteli“. Proto vyšel z úpravy nejbližší obsažené v ustanovení § 133 odst. 1 obč. zák., kde je upraven okamžik nabytí vlastnictví k movitým věcem, převádí-li se movitá věc na základě smlouvy, tak, že vlastnictví se nabývá převzetím věcí, není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak. Jestliže občanský zákoník pro okamžik nabytí vlastnického práva připouští kromě fyzického převzetí věcí také jinou dohodu účastníků, potom podle názoru odvolacího soudu je taková dohoda možná i v zástavní smlouvě ohledně zastavení movitých věcí. V čl. II bodu 5 zástavní smlouvy ze dne 30. října 1997 se „její účastníci“ dohodli, že zástavce je povinen předat movité věci, jež jsou předmětem zástavy, zástavnímu věřiteli, s tím, že o předání a převzetí movitých věcí bude sepsám protokol, který se stane nedílnou součástí smlouvy. V čl. IV. bodu 3 bylo dále dohodnuto, že zástavní věřitel je oprávněn po dobu trvání zástavního práva nakládat se zastavenými věcmi ve stejném rozsahu jako jejich vlastník. Dle protokolu o předání movitých věcí ze dne 30. října 1997 došlo uvedeného dne k předání sporných movitých věcí zástavcem zástavnímu věřiteli; současně bylo v protokolu uvedeno, že zástavní věřitel je s níže uvedenými věcmi oprávněn disponovat podle zástavní smlouvy. V situaci, kdy se strany zástavní smlouvy dohodly na protokolárním odevzdání zastavených věcí zástavnímu věřiteli (viz protokol o předání movitých věcí ze dne 30. října 1997), odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně - uzavřel, že zástavní právo k movitým věcem vzniklo. Na vzniku zástavního práva k movitým věcem nic nemění ani skutečnost, že poté, co zástavní věřitel zastavené věci „protokolárně“ převzal, je přenechal zástavnímu dlužníku do užívání. To, že v době po 30. říjnu 1997 (tj. po podpisu předávacího protokolu) zaměstnanci úpadkyně vylepovali na zastavené věci štítky s označením zástavního věřitele pak samo o sobě nemá za následek vznik zástavního práva k movitým věcem. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, namítaje, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Dovolatel nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu o vzniku zástavního práva k movitým věcem. Zdůrazňuje, že v dané věci „měl být“ předmětem zástavy komplet vnitřního vybavení výrobního areálu úpadkyně, přičemž část věcí, jež tvoří předmět zástavy, je součástí stavby. Navíc podle dovolatele „předložené protokoly z 30. října 1997 jsou pokusem přesvědčit soud, že došlo k uskutečnění fakticky nesplnitelné a nesplněné podmínky“ podle ustanovení § 151b obč. zák. pro vznik zástavního práva k movitým věcem. Sporné movité věci totiž nadále zůstaly v držení úpadkyně, která s nimi podnikala, pročež k naplnění tzv. „ruční“ zástavy nikdy nedošlo a zástavní právo platně nevzniklo. Současně dovolatel upozorňuje, že „nic jiného ani nebylo možné s ohledem na povahu věcí, jež měly tvořit zástavu, neboť šlo i o věci jako rozvaděče, transformátory, výtah, čerpadla, sběrač čpavku, usměrňovač, expanzní nádobu, které ani nelze od budovy oddělit“. Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako zjevně bezdůvodné odmítl. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle ustanovení § 151b obč. zák. (ve znění účinném ke dni uzavření zástavní smlouvy - 30. října 1997) zástavní právo vzniká na základě smlouvy, schválené dědické dohody nebo ze zákona (odstavec 1). Ke vzniku