29 Odo 641/2003 — Nejvyšší soud

29 Odo 641/2003 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 9. 2005 Spisová značka:29 Odo 641/2003 ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.641.2003.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 151b předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Odo 641/2003 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Ivana Meluzína a JUDr. Petra Gemmela rozhodl v právní věci žalobkyně C. L.(CR), s. r. o., proti žalovanému Mgr. J. M., advokátovi, jako správci konkursní podstaty úpadkyně A. M. C., s. r. o., o určení práva na oddělené uspokojení, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 54 Cm 191/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. března 2003, č. j. 13 Cmo 346/2002-34, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. listopadu 2002, č. j. 54 Cm 191/2001-20, zamítl žalobu o určení, že pohledávka žalobkyně ve výši 559.855,50 Kč je pohledávkou s nárokem na oddělené uspokojení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyni právo na oddělené uspokojení ze zpeněžení movitých věcí ve vlastnictví úpadkyně A. M. C., s. r. o. nevzniklo, jelikož platně nevzniklo zástavní právo, z nějž žalobkyně právo na oddělené uspokojení dovozovala. Konkrétně poukázal na to, že v době uzavření zástavních smluv (1. února 2000 a 21. února 2000), podmiňovalo ustanovení § 151b odst. 3 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) vznik zástavního práva k věci movité na základě smlouvy buď odevzdáním věci zástavnímu věřiteli nebo vyznačením vzniku zástavního práva na listině, která osvědčuje vlastnictví zástavce k předmětu zástavy a která je nezbytná k nakládání s věcí. Připouštělo též předání věci do úschovy nebo ke skladování pro zástavního věřitele i zástavního dlužníka u třetí osoby, bylo-li to dohodnuto. Faktura jako výzva k placení a jako účetní a daňový doklad pak listinou, která osvědčuje vlastnictví zástavce k předmětu zástavy, není. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. března 2003, č. j. 13 Cmo 346/2002-34, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když se ztotožnil s jeho skutkovými a právními závěry. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíc, že je dán dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Konkrétně dovolatelka poukazuje na to, že při neexistenci jiných dokladů k movitým věcem, než které byly uvedeny v daném případě (faktury) a při současné nemožnosti předat movité věci zástavnímu věřiteli nebo (dle dohody) třetí osobě, měl odvolací soud vznik zástavního práva k movitým věcem posuzovat s přihlédnutím k existujícím dokladům k jednotlivým movitým věcem a k úmyslu stran. Při způsobu aplikace zákona provedeného odvolacím soudem by, podle v rozhodné době platné právní úpravy, zástavní právo k movitým věcem mohlo vzniknout pouze ve zcela mizivém počtu případů. Dovolatelka proto požaduje, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., pro řešení otázky, zda (případně za jakých podmínek) faktura může být listinou, která osvědčuje vlastnictví zástavce k předmětu zástavy a která je nezbytná k nakládání s věcí. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se rovněž nepodávají; Nejvyšší soud se tedy v hranicích právních otázek vymezených dovoláním zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, nebyl dovoláním zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Pro právní posouzení věci jsou rozhodné především skutkové závěry, podle kterých: 1) Právní předchůdkyně žalobkyně obchodní společnost C. (ČR), spol. s r. o. (jako zástavní věřitelka) uzavřela dne 1. února a 21. února 2000 s obchodní společností A. M. C., s. r. o. (jako s osobní dlužnicí, zástavní dlužnicí i zástavkyní) dvě zástavní smlouvy k zajištění pohledávky zástavní věřitelky ve výši 597.987,04 Kč. 2) Zástavou podle smluv zmíněných v bodě 1) byly movité věci ve vlastnictví zástavkyně (zařízení autoservisu). 3) Obě zástavní smlouvy obsahují ujednání o povinnosti zástavkyně vyznačit zástavní právo na originálu faktury na movité věci, na jejích kopiích, případně na dalších dokladech k těmto movitým věcem se vztahujících. 4) Faktury č. 9900169 (ze dne 23. listopadu 1999), č. 09670 (ze dne 28. prosince 1999), č. 2-899-02248 (ze dne 14. prosince 1999) a č. 888646 (ze dne 13. prosince 1999), na které zástavní smlouvy odkazovaly co do vymezení předmětu zástavy, byly opatřeny textem „Toto zboží je zastaveno ve prospěch firmy C.“. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Se zřetelem k době uzavření zástavních smluv je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný výklad zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb. č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 267/1994 Sb., č. 104/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 89/1996 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 227/1997 Sb., č. 91/1998 Sb. a č. 165/1998 Sb. Podle ustanovení § 151b obč. zák. v rozhodném znění pak platilo, že zástavní právo vzniká na základě písemné smlouvy, schválené dědické dohody nebo ze zákona (odstavec 1). Ke vzniku zástavního práva na základě smlouvy je u movitých věcí třeba odevzdání věci zástavnímu věřiteli, nebo vyznačení vzniku zástavního práva v listině, která osvědčuje vlastnictví zástavce k předmětu zástavy a která je nezbytná k nakládání s věcí. Namísto odevzdání věci se mohou zástavce a zástavní věřitel dohodnout na odevzdání věci jiné osobě, aby ji pro ně uschovala (odstavec 3). Ve smlouvě o zřízení zástavního práva se musí určit předmět zástavního práva (zástava) a pohledávka, kterou zabezpečuje. Věc se musí označit tak, aby její zastavení bylo každému zjevné (odstavec 4). Při zřízení zástavního práva na základě smlouvy je třeba rozlišovat právní důvod nabytí zástavního práva (tzv. titulus adquirendi) a právní způsob jeho nabytí (tzv. modus adquirendi). Zástavní smlouva představuje tzv. titulus adquirendi. I když z takové smlouvy vznikají jejím účastníkům práva a povinnosti, ke vzniku zástavního práva podle ní ještě nedochází; k němu dojde, jen jestliže nastane zákonem stanovený tzv. modus adquirendi. Podle právní úpravy obsažené v občanském zákoníku (v rozhodném znění) je u movitých věcí právním způsobem nabytí zástavního práva odevzdání věci zástavnímu věřiteli nebo předání věci do úschovy nebo ke skladování pro zástavního věřitele i zástavního dlužníka u třetí osoby, bylo-li to dohodnuto, nebo vyznačení zástavního práva v listině, která osvědčuje vlastnictví zastavené věci a která je nezbytná k nakládání s věcí. Jelikož zastavené movité věci zůstaly v držení zástavkyně (nebyly odevzdány zástavnímu věřiteli ani – po dohodě – do úschovy nebo ke skladování třetí osobě), je pro výsledek dovolacího řízení rozhodné prověření správnosti právního závěru odvolacího soudu o povaze faktur, ve kterých bylo zástavní právo k movitým věcem vyznačeno. Listina, o které pojednává § 151b odst. 3 obč. zák. v rozhodném znění, musí jednak osvědčovat vlastnictví zástavce k předmětu zástavy (musí jít o listinu, která činí vlastnictví zástavce jistým nebo alespoň pravděpodobným), jednak musí být nezbytná k nakládání s věcí v právním (nikoli faktickém) smyslu slova (srov. v právní teorii shodně např. Bureš, J. - Drápal, L.: Zástavní právo v soudní praxi, 2. vydání, Praha, C. H. Beck 1997, str. 10). Faktura z tohoto pohledu není ani dokladem, který by osvědčoval vlastnictví movité věci, ani dokladem nezbytným k nakládání s věcí. Dovolatelka se nadto mýlí, usuzuje-li, že v situaci, kdy bylo vyloučeno převzetí věcí zástavním věřitelem nebo (po dohodě) třetí osobou a kdy zde – objektivně – nebyla ani listina, která by vyhovovala požadavkům formulovaným v § 151b odst. 3 obč. zák. v roz