29 Odo 84/2002 — Nejvyšší soud

29 Odo 84/2002 citace  Název judikátu:Konkurs. Neúčinnost právního úkonu. Právní úkon dlužníka. Žaloba. Vada žaloby. Časové účinky odstranění vady žaloby. Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 7. 2004 Spisová značka:29 Odo 84/2002 ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.84.2002.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 15 odst. 1 písm. c) předpisu č. 328/1991Sb. § 9 odst. 1 písm. c) předpisu č. 77/1997Sb. § 16 odst. 1 písm. c) předpisu č. 77/1997Sb. § 11 odst. 1 písm. c) předpisu č. 92/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Odo 84/2002 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně o. h. m. P., zastoupené advokátem, proti žalovanému JUDr. J. K., advokátu, jako správci konkursní podstaty úpadce P. p. a m., s. p., zastoupenému, advokátem, o vyloučení věcí ze soupisu konkursní podstaty, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 25 Cm 411/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. října 2001, č. j. 13 Cmo 169/2000 - 93, takto: I. Dovolání proti výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. října 2001, č. j. 13 Cmo 169/2000 - 93, o nákladech odvolacího řízení se odmítá. II. Ve zbytku se dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. října 2001, č. j. 13 Cmo 169/2000 - 93, zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský obchodní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. dubna 2000, č. j. 25 Cm 411/98 60, vyhověl žalobě na vyloučení označených nemovitostí ze soupisu konkursní podstaty úpadce P. p. a m., s. p. - dále též jen „státní podnik“ (bod I. výroku), co do požadavku na vyloučení některých spoluvlastnických podílů na pozemcích žalobu zamítl (bod II. výroku) a zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 10.375,- Kč (bod III. výroku). Vyhovující výrok rozsudku soud prvního stupně odůvodnil poukazem na to, že privatizační projekt státního podniku byl schválen již v roce 1993 a doplněn v roce 1994. Další postup při privatizaci - daný zákonnou úpravou - již nebyl „v dispozičním oprávnění zakladatele“. Úkon zakladatele o vynětí majetku ze státního podniku tudíž nelze považovat za úkon dlužníka ve smyslu ustanovení § 15 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“). Podle soudu prvního stupně smyslem právní úpravy privatizace majetku bylo „vložit majetek státu konkrétním vlastníkům“, takže zákonný postup při privatizaci nelze považovat za postup poškozující věřitele státního podniku, jejichž ochrana byla zabezpečena tím, že na nabyvatele privatizovaného majetku přecházely (dle § 15 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby) závazky s tímto majetkem související. Soud prvního stupně proto měl právní úkony, na jejichž základě proběhla privatizace nemovitostí, za platné a vůči správci konkursní podstaty účinné. Žalobu pokládal soud za včasnou, s tím, že vady žaloby co do specifikace nemovitostí byly zhojeny s účinností k datu podání žaloby. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. října 2001, č. j. 13 Cmo 169/2000 - 93, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení (první výrok) a uložil žalovanému uhradit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 2.150,- Kč (druhý výrok). Odvolací soud především neshledal důvodnou námitku odvolatele, že rozhodnutí zakladatele státního podniku (ministerstva zemědělství) ze dne 7. května 1997, č. 4810/97 a ze dne 15. srpna 1997, č. 49/67/97, jimiž byly z majetku státního podniku vyňaty bytové jednotky, jsou ve smyslu ustanovení § 39 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) neplatná pro obcházení zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku. Tím, že zakladatel podle ustanovení § 11 zákona vyňal z majetku státního podniku označené bytové jednotky, zákon č. 77/1997 Sb., o státním podniku (nebo zákon č. 111/1990 Sb., o státním podniku) neobešel. Zákon o státním podniku totiž upravuje toliko postavení státního podniku, nikoliv však postup při jeho privatizaci (jehož se týká zákon č. 92/1991 Sb.). Rozhodnutí učiněná v souladu se zákonem č. 92/1991 Sb. proto nejsou neplatná pro (údajný) rozpor se zákonem č. 77/1997 Sb., ani tento zákon neobcházejí. K tvrzenému střetu rozhodnutí s uplatněným restitučním nárokem podle zákona o půdě odvolací soud uzavřel, že ten není dán, jelikož podle rozhodnutí pozemkového úřadu z 15. října 1999 osoba tento nárok uplatňující (MUDr. S. K., DrSc.) není vlastníkem pozemků, o jejichž vyloučení jde. Odvolací soud přitakal též závěru soudu prvního stupně, že označená rozhodnutí zakladatele nejsou neúčinnými právními úkony dlužníka ve smyslu 15 odst. 1 ZKV. K tomu poznamenal, že z uvedeného hlediska se lze zabývat pouze rozhodnutím zakladatele ze dne 15. srpna 1997, jelikož pouze ono bylo učiněno ve lhůtě šesti měsíců před podáním návrhu na prohlášení konkursu. Dále uvedl, že z ustanovení § 16 zákona č. 77/1997 Sb. neplyne právo státního podniku bezplatně převést majetek státu na třetí osobu. Rozhodnutí zakladatele nelze považovat za úkon úpadce, neboť ten k němu nebyl oprávněn. Také odvolací soud měl žalobu za včasnou, s tím, že byla podána ve lhůtě určené usnesením soudu prvního stupně, č. j. 91 K 11/98-115, a nemovitosti v ní byly označeny ve shodě s jejich identifikací v oné výzvě. Podání žalobkyně z 28. prosince 1998 bylo již jen upřesněním označení nemovitostí, jež byly i v původní žalobě dostatečně identifikovány. Proti svému rozsudku připustil odvolací soud třetím výrokem rozsudku dovolání, pokládaje je za zásadně významné po právní stránce v řešení otázky, zda zákon č. 77/1997 Sb. je ve vztahu k zákonu č. 92/1991 Sb. zákonem speciálním, a zda je zakladatel povinen podle něj postupovat při privatizaci státního podniku, jakož i v řešení otázky, zda rozhodnutí, jímž zakladatel státního podniku převádí majetek privatizovaného státního podniku v souladu se schváleným privatizačním projektem, lze pokládat za rozhodnutí úpadce. Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu v části týkající se věci samé a výslovně též proti výroku o nákladech odvolacího řízení podal žalovaný včasné dovolání, namítaje, že soudy obou stupňů nesprávně hodnotily provedené důkazy a zaujaly nesprávné právní názory, které nemají oporu v provedených důkazech. Otázkou zásadního právního významu podle dovolatele je, zda rozhodnutí zakladatele státního podniku lze považovat za úkon učiněný úpadcem, přičemž dovolatel má - oproti odvolacímu soudu - za to, že tomu tak je. Odvolacímu soudu dovolatel v první řadě vytýká, že se podobně jako soud prvního stupně omezil na pouhé popření právního názoru zastávaného v řízení dovolatelem, že nepokládal zákon č. 77/1997 Sb. za speciální ve vztahu k zákonu č. 92/1991 Sb., a že obě rozhodnutí zakladatele nepokládal za úkony dlužníka ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 ZKV. K tomu dovolatel uvádí, že ve smyslu ustanovení § 16 odst. 3 zákona č. 77/1997 Sb. právo úpadce zcizovat majetek vykonává zakladatel, přičemž ve smyslu § 16 odst. 7 téhož zákona může zakladatel majetek, k němuž má úpadce právo hospodaření, úpadci odejmout pouze v případech a za podmínek stanovených zákonem. Výkon práva úpadce zcizovat rozhodnutími zakladatele majetek úpadce je podle dovolatele nutno považovat za úkon úpadce ve smyslu § 15 odst. 1 písm. c/ ZKV, což plyne i z jazykového rozboru uvedeného ustanovení. Před prohlášením konkursu nemohl úpadce žádným právním úkonem převést vlastnické právo k nemovitostem na jiné osoby; to za něj mohl svým úkonem učinit pouze zakladatel. Odvolací soud se podle dovolatele při výkladu úkonů učiněných zakladatelem úpadce též nezabýval tím, že zkracují rozsáhlé nároky úpadcových věřitelů. Dovolatel rovněž setrvává na námitce, že obě rozhodnutí zakladatele jsou absolutně neplatná podle § 39 obč. zák., jelikož obcházejí zákon, konkrétně § 9 zákona č. 77/1997 Sb. Zmíněný zákon (v jehož textu se výslovně odkazuje na zákon o konkursu a vyrovnání co do vypořádání majetkových poměrů státního podniku, jímž byl i úpadce) je nutno „v logice věci“ považovat za speciální předpis vůči zákonu č. 92/1991 Sb. V této souvislosti dovolatel zdůrazňuje, že státní podnik se ocitl v úpadku již v okamžiku, kdy z jeho