29 Odo 886/2006 — Nejvyšší soud

29 Odo 886/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 8. 2008 Spisová značka:29 Odo 886/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:29.ODO.886.2006.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 709 odst. 1 předpisu č. 513/1991Sb. § 373 odst. 1 předpisu č. 513/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Odo 886/2006 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně K.D. M. s. r. o., zastoupené JUDr. L.K., advokátem, proti žalované Č. o. b., a. s., o zaplacení částky 72.947,52 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 289/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2006, č. j. 20 Co 458/2005-55, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2006, č. j. 20 Co 458/2005-55 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. října 2005, č. j. 25 C 289/2004-41, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 13. října 2005, č. j. 25 C 289/2004-41, zamítl žalobu o zaplacení částky 72.947,52 Kč s 9,5% úrokem z prodlení od 11. července 2002 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Při posuzování důvodnosti žaloby vyšel soud prvního stupně ze zjištění, že žalovaná vedla pro žalobkyni běžný účet, k němuž byla žalobkyni vydána platební karta. Platební kartou bylo možno zaplatit i bez jejího fyzického předložení, byla-li tomu, komu mělo být zaplaceno, sděleno číslo a doba platnosti platební karty a bezpečnostní kód. Podmínkou k inkasu částky z běžného účtu byl souhlas držitele platební karty. Tímto způsobem žalobkyně postupovala při objednání služeb v H. T. T. (dále jen „hotel“), jemuž sdělila údaje potřebné k úhradě služeb bez předložení platební karty. Cena objednaných služeb v hotelu ve výši 300.000,- Sk byla hrazena zálohou ve výši 150.000,- Sk, k jejíž úhradě žalobkyně dala souhlas, a následně po poskytnutí služeb, vystavil hotel vyúčtování na celkovou částku 249.529,20 Sk, od níž odečetl zálohu, takže k úhradě zbývalo 99.529,20 Sk. Tato částka byla odepsána z účtu žalobkyně. Přípisem ze dne 28. listopadu 2002 žalobkyně uplatnila u žalované reklamaci, s tím, že částka 99.529,20 Sk byla z účtu odepsána neoprávněně. Žalovaná uplatnila vůči zahraniční bance tzv. chargeback, ta jej zamítla s odůvodněním, že jde o doplatek za poskytnuté služby, a zároveň zaslala fakturu s rozpisem čerpaných služeb. Žalovaná fakturu včetně čestného prohlášení zaslala žalobkyni s výzvou, aby vyznačila položky, s nimiž nesouhlasí, nebo jsou uvedeny chybně nebo nebyly „čerpány“. Žalobkyně nezpochybnila žádnou položku a žalované vrátila pouze čestné prohlášení, v němž uvedla, že nebyla spokojena s poskytnutými službami hotelu. Z toho důvodu žalovaná reklamaci žalobkyně odmítla. Soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně čerpala služby v celkové výši 249.529,20 Sk, a tato částka byla prostřednictvím platební karty zaplacena. Žalobkyni tak žádná škoda nevznikla. Postup při uplatnění a vyřízení reklamace - pokračoval soud prvního stupně - je upraven v bodu 35 podmínek pro vydávání a používání platebních karet a tímto způsobem bylo při uplatnění a vyřízení reklamace postupováno. Podle bodu 17 písm. c) všeobecných obchodních podmínek žalované (dále jen „obchodní podmínky“), je žalovaná oprávněna bez příkazu majitele účtu odepsat prostředky z účtu k úhradě plateb uskutečněných žalovanou za majitele účtu na základě šeků, bankovních platebních karet a k úhradě úroků z prodlení. S odkazem na ustanovení § 710 (správně § 709) obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), ve znění účinném v rozhodné době, a § 420 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) soud prvního stupně dále uzavřel, že „žalobci se nepodařilo prokázat, že žalovaná zavinila škodu, kterou žalobce na ní požaduje, naopak v rámci řízení bylo prokázáno, že žalobce byl nespokojen se službami, které pro něj poskytl hotel Tatra Trenčín a tedy žalovaná žádnou škodu žalobci nezpůsobila“. Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 26. ledna 2006,                 č. j. 20 Co 458/2005-55, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud považoval za správná skutková zjištění soudu prvního stupně i závěr o nedůvodnosti žaloby, byť s odlišným právním posouzením věci. Zdůraznil, že žalobkyní uplatněný nárok vyplývá z obchodního vztahu, a to ze smlouvy o běžném účtu podle ustanovení § 708 a násl. obch. zák., ve znění účinném v rozhodné době. S odkazem na ustanovení § 709 obch. zák. a na bod 17 písm. c) obchodních podmínek (jež byly součástí smlouvy o běžném účtu uzavřené mezi účastnicemi) dovodil, že žalovaná byla oprávněna odepsat z účtu každou transakci realizovanou platební kartou vydanou majiteli účtu, bez písemného příkazu, tj. bez souhlasu majitele účtu „a platební karty“. Požadavek, aby žalovaná zjišťovala či ověřovala souhlas majitele účtu s transakcí platební kartou,                 by ve svém důsledku popíral smysl a účel bezhotovostních bankovních operací uskutečňovaných prostřednictvím platebních karet. Podle bodu 20 podmínek pro vydávání a používání platebních karet nese majitel účtu odpovědnost za všechny transakce provedené platební kartou a bylo jeho rizikem, že obchodnímu místu - hotelu - sdělil všechny potřebné identifikační údaje k uskutečnění transakce bez fyzického předložení platební karty. Ze závazkového vztahu založeného smlouvou o běžném účtu uzavřenou mezi účastnicemi (ani z jiného závazkového vztahu) nevyplývá povinnost žalované zjišťovat či ověřovat, zda žalobkyně „udělila hotelu souhlas, případně do jaké výše, bez fyzického předložení platební karty“. Odvolací soud uzavřel, že žalované ve smyslu § 373 obch. zák. nevznikla odpovědnost za případně vzniklou škodu žalobkyni, ani povinnost k její náhradě. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a namítajíc, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňujíc dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Za otázku zásadního právního významu, kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s hmotným právem, dovolatelka považuje to, zda lze odepsat prostředky z bankovního účtu bez souhlasu majitele účtu v případě použití platební karty bez jejího fyzického předložení. Namítá, že právní závěr o odpovědnosti držitele platební karty za transakce učiněné platebními kartami přijatý odvolacím soudem je nesprávný, neboť by zcela zprošťoval peněžní ústavy odpovědnosti za případné porušení povinností při dohledu nad podobnými transakcemi a usnadňoval zneužívání platebních karet při transakcích bez jejich fyzického předložení. Držitel platební karty jistě nese odpovědnost za případné zneužití platební karty při její ztrátě nebo vyzrazení identifikačního čísla nepovolané osobě, avšak jeho odpovědnost není bezvýjimečná. S odkazem na bod 17 písm. c) obchodních podmínek namítá, že „platba je odepsána jen na základě předpokládaného souhlasu majitele účtu a banka není povinna zkoumat před odepsáním z účtu majitele karty, zda souhlas dal či nedal. Pokud majitel nesouhlas nevyjádří, lze dovozovat, že souhlas byl vyjádřen při předložení karty či transakcí MO/TO. Pakliže je však tento souhlas zpochybněn, je banka povinna v rámci reklamačního řízení zjistit, zda byl souhlas skutečně dán.“ Je-li reklamace oprávněná, banka je povinna bez zbytečného odkladu opravit chybné zúčtování podle § 711 odst. 2 obch. zák. Dovolatelka má za to, že odpovědnost žalované za škodu je dána podle § 373 obch. zák. a zproštění se odpovědnosti podle § 374 obch. zák. nepřichází v úvahu. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná považuje dovolání za nedůvodné. V průběhu dovolacího řízení ke dni 26. listopadu 2007 žalobkyně K. T. s. r. o. změnila svou obchodní firmu na K.D. M. s. r. o.; Nejvyšší soud k této změně přihlédl při označení žalobkyně v záhlaví rozhodnutí. Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro otázky v něm otevřené, dovolacím soudem v daném směru zatím neřešené, přípustné. Nejvyšší soud, jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem a jeho obsahovým vymezením (§ 242 odst.