3 Tdo 741/2025 – Nejvyšší soud

3 Tdo 741/2025-189 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 8. 2025 o dovolání, které podal obviněný A. P. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 11. 2024, č. j. 4 To 319/2024-145, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 6 T 187/2023, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. P. odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 23. 5. 2024, č. j. 6 T 187/2023-104, byl obviněný uznán vinným přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen k peněžitému trestu 20 denních sazeb po 500 Kč s rozložením do měsíčních splátek po 2 500 Kč. Podle skutkových zjištění prvostupňového soudu se obviněný přečinu dopustil zjednodušeně řečeno tím, že 6. 9. 2023 kolem osmnácté hodiny v XY na parkovišti po předchozí slovní rozepři a fyzickém napadení ze strany poškozeného R. K. tohoto v odvetě napadl nejméně dvěma údery pěstí do oblasti obličeje a hlavy. 2. Odvolání obviněného Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 13. 11. 2024, č. j. 4 To 319/2024-145, zamítl podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné. II. Dovolání, vyjádření k němu a replika 3. Proti usnesení odvolacího soudu podal prostřednictvím svého obhájce dovolání obviněný. Opřel je o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [v dovolání je patrně písařskou chybou uvedeno nesprávné paragrafové označení, a to § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.)], neboť dovodil, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. 4. To shledal v tom, že mezi ním a poškozeným šlo o individuální spor, který nebyl zaměřen proti nikomu jinému, nikoho neohrožoval, nerušil ničí klid a nevyvolával žádné obavy či jinou zápornou reakci kohokoli v okolí. Současně nelze uzavřít, že obviněný jednal bezohledně, arogantně a že by jeho jednání postrádalo přijatelný či omluvitelný důvod. Dovolatel poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1254/2016 a sp. zn. 6 Tdo 255/2021. Vyzdvihl, že nyní stíhané jednání mohlo pohoršit daleko menší množství lidí než skutek řešený ve zmíněném rozhodnutí sp. zn. 7 Tdo 1254/2016, kde tamní pachatel na pouťové zábavě na tanečním parketu přistoupil k poškozenému, vzal ho do tzv. kravaty a zezadu ho bil. V tamní věci přitom Nejvyšší soud dovodil, že jednání narušilo veřejný pořádek jen nepodstatně. Pokud v nynějším případě nižší soudy dospěly k závěru, že dovolatel spáchal výtržnictví, pak jde o závěr v rozporu se závěry sjednocující judikatury. 5. Uvedl-li svědek Z., že měl obavy, aby se nikomu nic nestalo, pak tím mířil k momentu příjezdu vozidel na parkoviště, a nikoliv k obavě ve vztahu k domnělému napadání poškozeného obviněným. Sám prvostupňový soud přitom konstatoval, že objektem stíhaného přečinu je zájem na ochraně klidného občanského soužití proti závažnějším útokům, přičemž závažnost nynějšího jednání vyhodnotil jako běžnou. Tedy ani prvostupňový soud neměl za to, že by byl naplněn objekt trestného činu vyžadující jednání závažnější povahy. Odvolací soud tento rozpor nijak nekomentoval a pouze obecně konstatoval, že každé jednání takového typu musí být posuzováno individuálně a hodnoceno ve vztahu k prostředí, kde k němu došlo. 6. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil odvolací i prvostupňové rozhodnutí a přikázal soudu prvního stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. 7. K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Poukázala na to, že dovolání je vystavěno na opakování námitek vznášených již v průběhu předcházejícího řízení, s nimiž se nižší soudy vypořádaly. Vyložila znak přístupnosti místa pro veřejnost jako komplementárně posuzovanou možnost vidět a slyšet projevy pachatele. Ztotožnila se s argumentací odvolacího soudu, který poukázal na to, že je nutno hodnotit projev pachatele právě ve vztahu k prostředí, kde k němu došlo, což v projednávaném případě byla bohatá zástavba panelovými domy, parkoviště s předpokladem výskytu více lidí a vozidel, i blízkost dětského hřiště, kde se děti v té době fakticky nacházely. Jednáním obviněného byl dokonce omezen řidič dalšího vozidla. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. 8. Na vyjádření státní zástupkyně reagoval obviněný replikou. Odmítl, že by dovolání bylo vystavěno na opakování námitek dřívějších etap řízení a státní zástupkyni vytkl, že pominula, že rozšířil okruh rozhodnutí Nejvyššího soudu, od nichž se nižší soudy při svém nynějším rozhodování odchýlily. Pokud státní zástupkyně označila dokazování před prvostupňovým soudem za bezvadné a komplexní, tak opomněla, že již odvolací soud prvostupňovému soudu vyčetl, že při hodnocení důkazů nesprávně nahrazoval chybějící odborné závěry svými vlastními laickými úvahami. Z toho je zřejmé, že dokazování ani podle odvolacího soudu bezvadné nebylo. Nepřípadně se státní zástupkyně zabývala otázkou přístupnosti místa spáchání veřejnosti, neboť dovolací výtky se tímto směrem vůbec neubíraly. Pokud pak státní zástupkyně uváděla, že v důsledku manévru obviněného byl omezen řidič dalšího motorového vozidla, pak jde o omyl, neboť omezen byl právě poškozený, jemuž bylo dalším motorovým vozidlem bráněno v odjezdu. Dovolatel uzavřel, že vyjádření státní zástupkyně bylo zpracováno šablonovitě a nedostatečně precizně. III. Přípustnost dovolání 9. Dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobu oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání splňuje obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.). IV. Důvodnost dovolání 10. V prvé řadě nutno zmínit, že dovolací výhrada obviněného je opakováním argumentace vznášené již v dřívějším řízení. Oba soudy na ni patřičně reagovaly, vypořádaly se s ní a obviněnému poskytly náležité vysvětlení, proč jí nedaly za pravdu. Na argumentaci obou soudů lze proto v mnohém odkázat i z hlediska nyní uplatněných dovolacích důvodů. V tomto ohledu lze připomenout např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2025, sp. zn. 3 Tdo 464/2025, či rozhodnutí ze dne 11. 6. 2025, sp. zn. 3 Tdo 447/2025, podle nichž opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky vytýkané v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s nimiž se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jedná se v tomto rozsahu zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. 11. Obviněný založil své dovolání na tvrzení o obsahovém naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Pokud dovolací důvod označil paragrafovým zněním tak, že jde o důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak jde evidentně o důsledek buď písařské chyby anebo použití dříve účinného znění trestního řádu. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na vyhodnocení toho, zda obviněným vznesené námitky odpovídají obsahově uplatněnému důvodu dovolání a poté na posouzení toho, zda jim lze přiznat opodstatněnost a zda jsou tudíž způsobilé vyústit v požadovanou kasaci napadeného rozhodnutí. 12. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněným obsahově označeného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dochází tehdy, když rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. 13. Námitky obviněného spadají pod tento dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jde však o námitky zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud se zcela ztotožnil s argumentací odvolacího soudu, který logicky podrobně a přesvědčivě vyložil, proč na projednávaný případ nelze automaticky vztahovat závěry učiněné v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 255/2021. Pokud obviněný v dovolacím řízení rozšířil svou judikaturní argumentaci i o rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1254/2016, pak jde o rozhodnutí, na které již v odvolání zmiňované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 255/2021 navazovalo, a i ohledně něho tak platí, že každé jednání potencionálně výtržnického typu je nutno posuzovat vždy individuálně a hodnotit projev pachatele právě ve vztahu k prostředí, kde k němu došlo. Ani jedno z dovolatelem zmíněných rozhodnutí totiž nikterak nemodifikovalo samotné vymezení výtržnosti. Tou taky nadále je jednání násilné povahy, které narušuje závažným způsobem veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Jedná se zpravidla o násilný nebo slovní projev takového charakteru, že hrubě uráží, vzbuzuje obavy o bezpečnost, zdraví a majetek nebo výrazně snižuje vážnost většího počtu osob současně přítomných (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze 7. 12. 1989, sp. zn. 6 Tz 37/89 publikované pod č. 44/1990, Sbírky rozhodnutí trestních). 14. Obviněný v projednávaném případě sice snad svým výpadem primárně řešil sv