30 Cdo 1229/2001 — Nejvyšší soud

30 Cdo 1229/2001 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 9. 2001 Spisová značka:30 Cdo 1229/2001 ECLI:ECLI:CZ:NS:2001:30.CDO.1229.2001.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 714/01 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 1229/2001 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Julie Muránské a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Františka Duchoně, v právní věci navrhovatele S. H., zastoupeného advokátem, proti odpůrkyni České správě sociálního zabezpečení, Praha 5, Křížová 25, o starobní důchod, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 47 Ca 49/2000, o dovolání navrhovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. dubna 2001, č.j. 1 Cao 14/2001-35, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Česká správa sociálního zabezpečení rozhodnutím ze dne 8. 2. 2000 č. 381 219 031 upravila navrhovateli starobní důchod od 19. 6. 1999 podle ustanovení § 29 zákona č. 155/1995 Sb. na částku 7.319,- Kč měsíčně s uvedením, že od srpna 1999 mu náleží důchod ve výši 7.620,- Kč měsíčně. V návrhu na přezkoumání tohoto rozhodnutí navrhovatel žádal uvedené rozhodnutí zrušit; byl toho názoru, že odpůrkyně vycházela z nesprávného právního názoru (chybně si totiž vykládala ustanovení § 11 a násl. zákona i vyhlášky č. 149/1988 Sb.). Namítal, že se mu do hrubého výdělku dosaženého do konce roku 1992 měly započíst i příjmy, které obdržel za podané zlepšovací návrhy u svého zaměstnavatele v letech 1988-1992, a tak mu nemohla být vyloučena částka 31.341,- Kč. Česká správa sociálního zabezpečení ve vyjádření k podanému opravnému prostředku navrhovatele žádala správné rozhodnutí potvrdit. Uvedla, že pro zápočet zmíněné částky není právní opory, a to nikoliv od okamžiku účinnosti zákona o důchodovém pojištění, ale od okamžiku, kdy pozbyla účinnosti ta ustanovení právních předpisů, která v dřívější době takový postup umožňovala. Dále poukazovala na pravou retroaktivitu, která je charakterizována tím, že právní vztah konstituovaný podle dřívější právní úpravy se bez dalšího řídí od přijaté novely právní úpravou novou, což je z ústavního hlediska nepřípustné. Naproti tomu nepravá retroaktivita právní vztahy vzniklé za dřívější právní úpravy řídí touto právní úpravou až od účinnosti nového práva, od níž se na ně toto právo v plném rozsahu vztahuje. Upozornila proto i na judikaturu samotného Ústavního soudu (nález ÚS uveřejněný pod č.164 ve Sbírce zákonů z roku 1994), která se na shora uvedených právních závěrech také shodla. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12 října 2000, č.j. 47 Ca 49/2000-10, zrušil uvedené rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení a vrátil mu věc k dalšímu řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že při posuzování nároku navrhovatele, aby mu do hrubých výdělků za léta 1988-1992 byly započteny i odměny za zlepšovací návrhy, vycházel z ustanovení § 16 odst. 3 zákona č.155/1995 Sb. podle něhož je vyměřovacím základem pojištěnce za dobu po 31. prosinci 1995 vyměřovací základ pro stanovení pojistného podle zákona č. 589/1992 Sb. o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti (a za dobu před 1.lednem 1996 hrubý výdělek stanovený pro účely důchodového zabezpečení podle předpisů platných před 1.lednem 1996). Pro posouzení zápočtu odměn za zlepšovací návrhy při výpočtu starobního důchodu je proto třeba vycházet z předpisů platných v letech 1988-1992, za které navrhovatel žádal započtení těchto odměn. Podle ustanovení § 11 odst. 2 písm.a) vyhl.č. 149/1988 Sb., která provádí zákon o sociálním zabezpečení č.100/1988 Sb. se za hrubé výdělky považují též odměny podle předpisů o objevech, vynálezech, zlepšovacích návrzích; tyto odměny se započítávají v rozsahu, v němž podléhají dani ze mzdy v tom roce, v němž byly vyplaceny. Organizace pak byly povinny (§ 147 odst.2 písm.a/ vyhl.č. 149/1988 Sb.) vést o odměnách vyplácených potvrzení o jejich výši a výši daně, dále také, kdy byly vyplaceny a za jakou činnost a za jaký výsledek činnosti. Soud prvního stupně pak dospěl k závěru, že navrhovatel České správě sociálního zabezpečení při podání žádosti o starobní důchod náležitě doložil jednotlivými potvrzeními za roky 1988-1992 v jaké výši mu byly vyplaceny odměny za zlepšovací návrh (hořák pro odvzdušnění plynového zařízení), návrh využití byl realizován u jeho zaměstnavatele S. KNV P., proto mu měly být odměny započteny do hrubých výdělků pro účely důchodového zabezpečení podle předpisů platných v době jejich vyplacení. Tvrzení odpůrkyně, že tyto předpisy v době před 1. lednem 1996 od 1. 1. 1993 již neplatily, není pro posouzení této věci důvodné. Navíc navrhovatel se domáhá jejich započtení v době od roku 1988 do roku 1992, tedy za dobu, kdy tato odměna v rozsahu, v němž podléhala dani, byla hrubým výdělkem. Proto ve smyslu ustanovení § 16 odst. 3 zákona č. 155/1995 Sb. je nutno považovat za vyměřovací základ pojištěnce hrubý výdělek stanovený podle předpisů platných v době jeho vyplácení (roky 1988-1992). Z uvedených důvodů zrušil rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení a stanovil, že v dalším řízení bude vycházet z ním vysloveného stanoviska; přepočítá výši starobního důchodu navrhovatele s ohledem na jeho hrubé výdělky v letech 1988-1992. Po odvolání České správy sociálního zabezpečení proti uvedenému rozsudku (uvedla, že nyní přezkoumávané rozhodnutí bylo vydáno k realizaci rozsudku Městského sodu v Praze ze dne 17. 11. 1999, jímž bylo zrušeno původní rozhodnutí o přiznání starobního důchodu navrhovateli vydané 26. 5. 1999, v němž navrhovatel požadoval zápočet hrubého výdělku dosaženého v roce 1990 ve výši 8.169,- Kč a částek vyplacených za zlepšovací návrhy; soud se ztotožnil s jejím názorem, že zápočet odměn za zlepšovací návrhy není podle zákona č.155/1995 Sb. možný, neboť odměny nejsou již od roku 1992 započítávány do hrubých výdělků pro výpočet starobního důchodu, kdy 1. 6. 1992 nabyl účinnosti zákon č. 235/1992 Sb. a vyhověl jen žádosti navrhovatele o zápočet částky 8.169,- Kč), Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4.dubna 2001, č.j. 1 Cao 14/2001-35, změnil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2000, č.j. 47 Ca 49/2000-20 a rozhodl tak, že zrušené rozhodnutí ČSSZ ze dne 8. 2. 2000, potvrdil. Odvolací soud totiž dospěl k názoru, že soud prvního stupně sice rozhodoval na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, avšak věc nesprávně právně posoudil. Uvedl, že v projednávané věci je nepochybné, že navrhovateli vznikl nárok na starobní důchod dnem 19. 6. 1999 podle ustanovení § 29 písm.a) zákona č. 155/1995 Sb. a od tohoto data mu byl také starobní důchod přiznán. Z dokazování provedeného před soudem prvního stupně i před odvolacím soudem vyplývá, že jedinou a mezi účastníky spornou skutečností je výše vyměřovacího základu, z níž ČSSZ při výpočtu vycházela, konkrétně hrubý výdělek navrhovatele, který nezahrnuje odměny vyplacené navrhovateli za zlepšovací návrhy do konce roku 1992. Odvolací soud rovněž jako ČSSZ vycházel ze zásady, že o nárocích na dávky důchodového pojištění se rozhoduje podle předpisů platných v době, kdy nárok na dávku vznikl. V daném případě vznikl nárok navrhovateli na starobní důchod dnem 19. 6. 1999 za účinnosti zákona č. 155/1995 Sb., který zápočet odměny za zlepšovací návrhy do vyměřovacího základu pro výpočet starobního důchodu nepřipouští, což nepřipouštěla ani právní úprava platná k 31. prosinci 1995 (zákon č. 100/1988 a vyhláška č. 149/1988 Sb.). Z těchto důvodů při nezměněném skutkovém základu, změnil napadený rozsudek soudu prvního stupně a potvrdil rozhodnutí ČSSZ jako odpovídající zákonu. Ve včas podaném dovolání navrhovatel žádal rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Napadl rozsudek odvolacího soudu z důvodu nesprávného právního posouzení. Setrval na svém názoru, že podle § 16 odst. 3 zákona č. 155/1995 Sb. vyměřovacím základem pojištěnce za dobu před 1.lednem 1996 je hrubý výdělek stanovený pro účely důchodového zabezpečení podle předpisů platných před l. 1. 1996. Je správné, že v období od 1. 6. 1992 s ohledem na ustanovení čl. VI. zákona č. 235/1992 Sb. nelze přihlížet k odměnám vyplaceným podle předpisů